Lisabon: návrat ke kořenům


Petr Robejšek, E15, 7. října 2009

V Bruselu je zase pohoda. Irské ovečky se vrátily do stáda a Václav Klaus nakonec také podepíše. Naše maločeská fraška však rozpálila domácí přívržence i odpůrce Lisabonu do té míry, že nejsou schopni chladně zvažovat podstatu a důsledky smlouvy. Nejlepší je postupovat podle Komenského. Od jednoduššího ke složitějšímu.

Přívrženci Lisabonu odmítali, aby se o něm rozhodovalo v národních referendech. Prý by pak nešlo o smlouvu samotnou, nýbrž o vnitropolitické otázky. Nyní se politici a analytici shodují na tom, že Irové na Lisabon kývli především kvůli své katastrofální hospodářské situaci.

Užitečné „Ne

Opět tedy nešlo o smlouvu samotnou, nýbrž o vnitropolitické motivy. Proč to nikomu nevadí? Důležitější je, že Irové svým prvním „Ne své zemi posloužili více, než kdyby se spolehli na našeptávání svých mediálních elit a na rozhodnutí své vlády.¨

Díky svému odmítnutí mají Irové záruku, že jejich vojáci nemusejí sloužit v evropských vojenských misích, zůstal jim zbytek suverenity v daňové politice, nebude jim diktován postoj k potratům a zachovají si vlastního komisaře. Nic z toho by nedostali, kdyby rozhodnutí o Lisabonské smlouvě padlo v jejich parlamentu. A to si jej vydržují právě proto, aby zastával národní zájmy.

Finite incantatem

Podle většiny komentátorů prý Irové pochopili, že krizi zvládnou pouze v rámci EU a s její pomocí. Je však přinejmenším sporné, zda politika EU zaručuje hospodářskou prosperitu. V roce 2000 byla přijata „Lisabonská agenda. Podle ní se měla EU do roku 2010 stát nejrychleji rostoucím ekonomickým seskupením na světě. A výsledek? Ani dlouho před současnou krizí nemohlo být o dosažení tohoto cíle vůbec řeči.¨

Je mi záhadou, odkud berou přívrženci Lisabonské smlouvy jistotu, že má stejnou magickou sílu, jako když Harry Potter vysloví své „Finite incantatem a z EU rázem spadne kletba, která ochromuje její hospodářský potenciál.

Jak protivníci, tak přívrženci přeceňují význam smlouvy a nepřesně analyzují její praktické důsledky. Václav Klaus se mýlí, jestliže se domnívá, že její ratifikací EU přeskočí Rubikon směrem k superstátu. Mýlí se i přívrženci smlouvy, když v ní vidí rozhodující pokrok směrem k solidární a sjednocené Evropě.

Budoucnost ukáže, že Lisabonská smlouva především radikálně zjednoduší rozhodování. Nezaručí však ani lepší kvalitu rozhodnutí, ani jejich důsledné uskutečňování.

Praktické uplatňování Lisabonské smlouvy povede k dalšímu soustředění moci v rukou hlavních evropských hráčů. Těžit z toho bude méně Evropská komise či Evropský parlament, více pak Německo a Francie. Vůči malým zemím mohou trvat na striktním dodržování smlouvy, zatímco sami ji mohou dle libosti porušovat. Jenom si vzpomeňme na osud Maastrichtské smlouvy. Závažná rozhodnutí budou jako dosud činěna na neformální úrovni a mimo dosah hlasovacích procedur, vysoko nad hlavami voličů.

Tradiční mapa

Lisabonská smlouva nepovede ani k orwellovskému superstátu, ani ke Spojeným státům evropským. Budoucí historiografie ji nejspíše zařadí k událostem doprovázejícím restauraci klasické evropské politické architektury. V centru (geograficky i mocensky) je Německo, na východě vměšující se Rusko a na západě Francie kolísající mezi konkurencí a spoluprací s Německem. A za kanálem odcizená Anglie a za oceánem (snad jen dočasně) přihlížející Spojené státy.

Autor: Petr Robejšek

Politolog, poradce pro strategické otázky.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality