Tomáš Lindner, Respekt, 5. – 11. října 2009
Evropská levice skončila v pasti svého úspěchu
Škodolibost se nevyplácí. Sociální demokraté a socialisté v celé Evropě to asi nepřiznají, ale když se minulé září začal hroutit finančními deriváty podminovaný globální finanční systém, tak velká část z nich cítila zadostiučinění. Oni to přece říkali odjakživa. Že se finanční deregulace éry reaganismu jednou vymstí, že vlády musí ekonomice jasněji určovat pravidla, a to i na globální úrovni.
Osud Lehman Brothers, následných stovek miliard dolarů utracených ze státních kas na záchranu bank a vlastně celá krize, která jako by vypadla z učebnice kritiky kapitalismu, jim konečně daly za pravdu.
Jsme o rok a několik důležitých voleb chytřejší a evropská umírněná levice už se škodolibě radovat nemůže. Nejstarší a dlouho nejsilnější sociálnědemokratická strana, německá SPD, předminulou neděli v parlamentních volbách klesla na dno. Volilo ji deset milionů Němců, o čtyři a půl milionu méně než před čtyřmi lety, o deset milionů méně než před jedenácti lety.
To by ještě nebylo tak zásadní, kdyby umírněná levice neležela na lopatkách i jinde v Evropě. Ve Francii socialisty drobí neustálé vnitřní spory a neschopnost postavit se Nicolasi Sarkozymu, jenž některým schopným, moderním levicovým politikům chytře nabídl důležitá křesla ve své vládě. Podobně se italští socialisté nedokážou vyrovnat skandály stíhanému Silviu Berlusconimu či britští labouristé nezadržitelně míří ke zničující porážce ve volbách v příštím roce.
Jsme o rok a několik důležitých voleb chytřejší a evropská umírněná levice už se škodolibě radovat nemůže. Na snímku reakce předsedy německé sociální demokracie Franze Münteferinga na vyhlášení prvních výsledků voleb do EP v hlavním stanu SPD v Berlíně 6. června 2009. foto čtk
Samozřejmě, krize sociální demokracie má v každé západoevropské zemi své specifické příčiny. Jistě, sociální demokraté i jejich voliči jsou unaveni z dlouhých let ve vládních funkcích (v Německu jedenáct let, ve Velké Británii už dvanáct). Ale přesto historicky nejprudší propad strany, která si do štítu vytesala ochočení dravého kapitalismu a sociální spravedlnost, zrovna v době největší hospodářské krize za posledních 75 let zaráží a má i hlubší příčiny.
Obrusme hrany
Vlastně je volební úspěch křesťanské demokratky Angely Merkelové a liberála Guida Westerwella triumfem levice. Alespoň levičák řekněme z roku 1970 by to tak vnímal. V čele země stojí žena; její pravou rukou a ministrem zahraničí se stane homosexuál, jehož sexuální orientace nikoho netrápí a v německých médiích už se ani nezmiňuje. Práva žen a sexuálních menšin, za která se kdysi levice bila, jsou dnes v západní Evropě samozřejmé. Podobně další tradiční témata levicových stran – potřeba chránit životní prostředí či přechod na šetrnou energetiku. Pod vlivem finanční krize se politický konsenzus dále rozšířil – i pravicové vlády uznávají nutnost více regulovat finanční trhy, stimulovat ekonomický růst a aktivně bránit masovému propouštění.
Konzervativní strany se navíc smířily s evropským sociálním státem – už ho nechtějí de facto rušit, ale jen zefektivňovat jeho fungování. A voliči je v tom podporují. Touto cestou se vydala celá současná generace vůdčích pravicových politiků. David Cameron se (s výjimkou euroskepticismu) odklání od odkazu Margaret Thatcherové. Nicolas Sarkozy ve spolupráci s levicovým ekonomem Josephem Stiglitzem razí nové měřítko prosperity, které by nahradilo levicí dlouho kritizovaný kult hrubého domácího produktu. V Berlíně se pak například představitelé politických stran, odborů i ekonomických institutů vcelku shodují, že kancléřka Merkelová minulé čtyři roky vládla sociálnědemokraticky, a to pravověrněji než její předchůdce, reformátor Gerhard Schröder z SPD.
Noví konzervativci zkrátka přebrali sociálním demokratům velkou část jejich programu. Na rozdíl od USA, kde se vedou kulturní boje o práva homosexuálů, všeobecné zdravotní pojištění nebo potraty, se v západní Evropě ideologické a společenské hrany výrazně otupily.
Hon na střední třídu
„Povedu naše poslance v opozici, protože tahle země potřebuje silnou sociální demokracii, řekl v proslovu přiznávajícím „hořkou porážku Frank-Walter Steinmeier, neúspěšný vyzývatel Angely Merkelové. Jenže k čemu vlastně Německo a celá Evropa potřebují silnou sociální demokracii?
Po volbách straníci i novináři neustále opakovali potřebu hledání nové identity, obnovení, které bude více než jen výměnou tváří ve vedení strany. Jenže jak konkrétně by toto „obnovení mělo vypadat? To nikdo neřekl a i z toho je zřejmé, že momentálně umírněná levice vůči Sarkozymu, Merkelové a spol. prakticky nenabízí politickou alternativu.
Navíc díky úspěchu poválečného „sociálnědemokratického věku, kdy z Evropy skoro zmizela nedůstojná chudoba a kdy se výrazně snížila společenská nerovnost, přišla sociální demokracie o své klasické voliče, masy dělníků slibující si od levice šance na společenský vzestup. Ten se uskutečnil a potomci bývalých dělníků, dnešní střední třída, ve volbách nehlasují z vděčnosti.
Sociální demokraté se teď mohou posunout více doleva – jenže tam budou stěží schopni vyrovnat spirálu populistických slibů radikálnější levice, v německém případě strany Die Linke. Krom toho během jedenácti let u moci SPD poznala, že staré levicové recepty už ve 21. století neobstojí (je ovšem pravděpodobné, že SPD už v příštích volbách nebude odmítat koaliční spolupráci s postkomunisty; bude to pro ně asi jediná perspektiva, jak mít opět svého kancléře).
Sociální demokraté mohou také zkusit znovu dobýt politický střed. Jenže právě tato taktika hospodářsky úspěšné „třetí cesty Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera jim odlákala chudší a tradičnější voliče a způsobila současné volební porážky. „Víme, jak správně vládnout. Ale nevíme, jak být po takovém vládnutí zase někdy zvoleni, shrnul toto dilema jeden bývalý sociálnědemokratický ministr.
Umírněná levice bude každopádně muset střední třídě nabídnout něco jiného než středoví konzervativci. Ostatně západní sociální demokracie, což se při pohledu na politiku dnešní ČSSD může zdát těžko uvěřitelné, vždy byla stranou nových témat a společenských vizí, intelektuální kritiky poměrů, „zlepšování světa. Jenže kde dnes takové vize, které by dokázaly strhnout střední vrstvy, hledat? Ve státní průmyslové politice podporující přechod na ekologické technologie, kterou teď neúspěšně prosazoval F.-W. Steinmeier? V tom, aby materiální, ekonomický úhel pohledu, jakkoli je klíčový, už nebyl jediným směrodatným způsobem uvažování v politice, jak radí slavný historik Tony Judt? V tom, aby socialisté překonali národní rozdíly a stali se první jednotnou evropskou politickou silou, jak radí poslanec britských labouristů Dennis MacShane? Nebo v „naději, že pro stále kvalifikovanější lidi bude ve stále produktivnější ekonomice těžší najít dobře placené a stálé zaměstnání?
Autor: Tomáš Lindner