Kateřina Šafaříková, Respekt¨12. – 18. 2009
Prezidentův nový výpad proti Lisabonu postavil zemi před zásadní otázku jejího vnitřního uspořádání
Tak máme konečně jasno: žádná hra na důležitého, žádná póza do efektní role posledního, kdo rozhodne, jak váhání Václava Klause podepsat Lisabonskou smlouvu četla řada lidí. Nikoli. Klausovi nejde o efekt, ale o dosažení svých cílů – zbrzdit evropský stroj, více moci pro sebe, vyjít ze sporu jako vítěz.
To by mohlo být politicky legitimní, problém je ale v jeho metodách. Těmi jsou obstrukce a demagogie. Klausovo tvrzení, že Lisabonská smlouva povede „k ohrožení vlastnických vztahů v České republice, je čistá lež. Listina základních práv a svobod, před jejíž účinností teď prezident Čechy brání, nemá zpětnou působnost a vztahuje se jen na evropské zákony, ne ty národní. A není možné, aby tohle Hrad nevěděl.
Boj o moc
Na Klausův požadavek prosadit na poslední chvíli pro Česko výjimku z platnosti oné listiny reagovali evropští politici podrážděně, ale nenechme se mýlit: Evropa tu situaci zvládne. Jestliže česká vláda přistoupí na hradní požadavek, věc se může vyřešit relativně rychle. V tom má Klaus pravdu. Šlo by to udělat tak, že česká vláda vznese oficiální požadavek a šéfové evropských států to v podobě politické deklarace přijmou. Tuto deklaraci pak přetaví do právně závazné výjimky později, například při schvalování chorvatské nebo islandské smlouvy o přistoupení k Unii. Tak to funguje i se zárukami pro Iry. Nová ratifikace Lisabonu tím nebude nutná.
Zřeknutí se listiny by mělo i nevýhody – Češi budou v krajních případech méně chráněni proti porušování různých občanských práv. Proto také dvě ze tří koaličních stran v Topolánkově vládě byly při vyjednávání pozice vůči Lisabonu proti této výjimce. Váhala jen ODS, která dokument považuje za příliš ochranářský, pak ale převážilo přesvědčení, že nejde o nic klíčového.
Evropské patro tedy nebude skutečný problém – za předpokladu, že Václav Klaus vyčerpal svoje podmínky. Ten nastává doma. Klausův postup zpochybnil dosavadní ústavní rozložení sil v zemi. Prezident podstoupil úkol vyjednávat o Lisabonu vládě a za celou dobu – trvalo to dva roky, listina však byla součástí už euroústavy, takže se bavíme nejméně o pěti letech – nevznesl jediný požadavek, natož konkrétně žádost o tuto výjimku. Nechal Mirka Topolánka smlouvu podepsat a oběma komorami parlamentu Lisabon ratifikovat. Na problém nenarazil ani Ústavní soud.
Minulý čtvrtek se prezident českým ústavním pořádkům de facto vysmál a s využitím svého nyní mimořádného vyděračského potenciálu prosazuje vlastní politické názory a vlastní moc na úkor zbylých institucí státu.
Také ukázal, že pohrdá základními zvyklostmi pluralitní demokracie a zavádí něco jako prezidentský systém. Bez konzultace s vládou prohlásil, že si Česko „musí vyjednat výjimku. O co ale opírá svoje právo něco takového žádat? Domácí postoj k Lisabonu byl průřezem požadavků stran a žádný mandát na výjimku z něho nevzešel. Odkud tedy legitimita pro ono „musí?
Reakce Fischerovy vlády a parlamentních stran bude mimořádně důležitá. Mohou Klausovi ustoupit a požádat o výjimku. Budou s tím ale souhlasit zelení, lidovci, ČSSD a ostatně i celá ODS? A jak potom zkrotit rozjetého, ambicemi překypujícího prezidenta, který se totálně vymkl kontrole? Nebo druhá varianta, jít s Klausem do konfliktu – a riskovat projekt pro sedmadvacet států? A co by to udělalo s ODS, kterou každý střet s Klausem rozkládá?
Zabránit by se mělo v každém případě tomu, aby prezident tuhle bitvu bez poskvrny vyhrál, aby to tady jednou nebylo jako v Putinově Rusku. Pokud proto politici zvolí ústupek, musí se tahle neblahá zkušenost využít k přesnému vymezení a omezení pravomocí hlavy státu.
Na jistotu
Klausův krok ovlivní i výběr českého eurokomisaře. ČSSD se musí cítit posilněna při pohledu na spoušť Made in ODS. Favorizuje to kandidáta sociálních demokratů na komisařské křeslo Vladimíra Špidlu, stejně tak to ovšem nabízí větší prostor Jiřímu Paroubkovi tlačit do Bruselu Mirka Topolánka, aby se ho elegantně zbavil.
Jestli mají vláda a hlavní politické strany všech pět pohromadě, nového komisaře zvolí rychle, smírně a ze současné nabídky vsadí na Vladimíra Špidlu. Není zrovna ideální komisař. Mezi lidmi v komisi si vybudoval respekt jako nedogmatický odborník a nekonfliktní člověk, to však nestačí. Bývalému českému premiérovi chybí schopnost komunikovat se světem vně jeho kanceláře. Nemá pověst bezprostředního sympaťáka, který zajímavě mluví o své práci a zkušenost s Bruselem přináší zpátky do Čech, což nový stát typu Česka potřebuje jako sůl.
Ve světle událostí z minulého týdne však tento argument ztrácí na síle. Češi za sebe musí poslat proevropsky naladěného člověka, nijak kontroverzního, nijak spjatého s ODS. Jednak aby vyvážili Klause, a pak z prostého důvodu – aby měl vůbec šanci projít komisí a eurosněmem.
Autor: Kateřina Šafaříková, Respekt