Hana Chuka, EUROSKOP, 14. října 2009
Většina eurokratů by jistě souhlasila, že stejně, jako radní nevybírají starostu ještě před založením města, nehlasují ani státy o novém prezidentovi dříve, než vyhlásí nezávislost. Ne tak Evropská unie, která se zavázala, že do konce roku zvolí jak prvního prezidenta Evropské Rady, tak vysokého představitele pro zahraniční politiku, to vše aniž by se členské státy shodly na kritériích a kompetencích byť jen jedné z funkcí. Ačkoli jejich scénáře, respektive agendy, nebyly dosud přesně stanoveny, členské státy se už předem handrkují o obsazení obou rolí. The Economist z 10. října se zamýšlí, do jaké míry je vítězství Tonyho Blaira v hlavní kategorii předem rozhodnuté.
Osoby a obsazení
Koncem tohoto měsíce, potažmo v prosinci (v závislosti na vývoji Klausovy lisabonské resistence), se sejde všech 27 představitelů EU v Bruselu, aby společně vybrali prvního stálého prezidenta Evropské Rady a potažmo i jeho přesnou pracovní náplň, nepočítáme-li nic neříkající „mezinárodní reprezentaci Unie a předsednictví summitů, jak ji definuje nová Lisabonská smlouva. V totožném termínu a stejným způsobem, tedy většinovou volbou, by měli rozhodnout i o osobě nového vysokého představitele pro zahraniční politiku. Ačkoli se může zdát, že pořadí důležitosti obou funkcí je jasně dané, jak píše The Economist, rozhodující bude jejich obsazení, nikoli titul na vizitce a připomíná, že právě vysoký představitel bude moci těžit z výhod, které v Unii znamenají moc, tedy štědrého rozpočtu, velkého počtu zaměstnanců a jistého místa na všech důležitých summitech i zákulisních jednáních. Pokud by ale hlavy států do svého čela zvolili někoho, kdo má široce otevřené dveře jak v Pekingu, tak ve Washingtonu, vysoký představitel pro zahraniční politiku skončí pravděpodobně v jeho stínu.
Přichází nová hvězdná hodina Tony Blaira? Na archivním snímku bývalý britský premiér na tiskové konferenci v Downing Street v Londýně 12. prosince 2006, kde hovořil o své zamýšlené návštěvě Blízkého východu s cílem oživit mírový proces mezi Palestinci a Izraelci. Foto čtk
Nechte maličkých…
Pokud v čele Unie stane mezinárodní celebrita, lze očekávat protesty zejména ze strany menších členských států, které už nyní vnímají Radu jako hřiště velkých hráčů, kde ostatní pouze sedí na lavičce. Jak uvádí The Economist, kupříkladu švédský premiér Fredrik Reinfeld, který momentálně Unii předsedá, by nejraději nahradil napoleonský titul „prezident skandinávsky střízlivým a podstatně skromnějším ekvivalentem „předseda. Trpasličí trio z Beneluxu zašlo ještě dál a 6. října obeslalo ostatní vlády společným prohlášením, kde uvedlo, že prezidentem by měl být někdo, kdo „dovede naslouchat členským státům a bude „citlivý vůči institucionální rovnováze Unie. To v překladu znamená někdo, kdo respektuje „malé ryby a poslouchá Evropskou komisi, tedy orgán, kde si jsou všechny členské státy alespoň v teorii rovny.
Superstar z europeriferie
Na dvou startovních čarách výběrového řízení čekají Tony Blair na jedné trati a všichni ostatní soutěžící na druhé. Jak tvrdí The Economist, vítězství bývalého britského premiéra je nadějné, ovšem nelze ho s jistotou předpovědět. Jeho jméno se objevilo v titulcích už dlouhé týdny před oficiálním oznámení kandidatury, ale pokud se můžeme poučit z minulosti, předem jistá pozice favorita závodu zdaleka nezaručuje tentýž výsledek, který se zpravidla láme na úrovni cílové rovinky, tedy nyní. Nad bývalým šéfem labouristů reptají zejména federalisté, pro které je jakýkoli zástupce bašty euroskeptiků nepřijatelný: Proč by měl být v čele Evropy kandidát země, která ohrnula nos nad jednotnou měnou, zavřela dveře schengenskému prostoru a odmítla přispívat do rozpočtu dle požadavků EU, ptají se. Nutno ovšem podotknout, že z pohledu britské politiky stál Blair po většinu svého mandátu na jejich straně, navíc ne všechny „černé europuntíky lze přičíst právě jeho vládě. Jak ale připomíná The Economist, proti Blairovi nehraje pouze skromná míra federalismu, ale také nepřesvědčivá politická orientace, kdy jako zástupce vyšší střední třídy dovedl svou původně socialistickou stranu k vítězství ve třech za sebou jdoucích národních volbách právě díky zřeknutí se levicových ideálů.
Blair a ti druzí
The Economist uvažuje, že evropským národním představitelům nebude po chuti ani Blairova hollywoodská popularita. V praxi by znamenala, že kupříkladu na summitech a konferencích by veškerá pozornost, zejména ta tisková, byla upřena na něj. I sama Británie je v otázce prezidentství rozdělena. Tábor odpůrců, respektive konzervativců Davida Camerona, který je od začátku proti ratifikaci Lisabonu, s odporem pozoruje bývalého premiéra, „ze kterého se vyklubal mluvčí federalistické Evropy, jak se vyjádřil starosta Londýna, konzervativec Boris Johnson.
Fakt, že je na kandidátské listině jedinou politickou celebritou, hraje Blairovy významně do karet. Jak píše The Economist, paradoxně jeho konzervativní opozice v domovské Británii a nynější vykořeněnost by mu mohli v boji o nejvyšší křeslo významně pomoci. Pokud jde evropské ohlasy, Blair může počítat s podporou Britů i Irů. Itálie jeho kandidaturu nepodpořila, ale v opačném smyslu se zatím rovněž nevyjádřila. Španělský předseda vlády Zapatero sice Blairovy jen těžko odpustí, že ho zatáhl do irácké války, zároveň je ale jistě vděčný za jeho pomoc v boji se španělským národním terorismem v Baskicku. Nicolas Sarkozy sice Blairovu kandidaturu několikrát ústně podpořil, ale stejně tak se přiklonil i na stranu Felipa Gonzáleze, bývalého španělského premiéra, který ovšem postrádá jakoukoli jinou silnou podporu. Jak uvádí The Economist, pokud ve hře o post prezidenta Rady neuspěje Tony Blair, přichází v úvahu kompromis v podobě současného francouzského premiéra, Françoise Fillona.
Další kandidáti?
Angela Merkelová by Blaira na pozici „evropského prezidenta akceptovala, jak ale píše The Economist, o nadšení hovořit nelze, což nahrává možné německé podpoře konzervativního holandského premiéra Balkenendeho. V eurokuloárech dále zaznělo jméno Paava Lipponena, bývalého finského předsedy vlády, jehož kandidatura by ale jen těžko prošla ve střední a východní Evropě vzhledem k tomu, že kromě premiérského postu má cenné zkušenosti i coby konzultant ruského Gazpromu pro projekt plynovodu Nord Stream. Jak připouští The Economist, v úvahu dále přichází bývalý finský prezident a laureát Nobelovy ceny, dvaasedmdesátiletý Martti Ahtisaari, nezkušený předseda belgické vlády Herman van Rompuy, nebo eurofanatický premiér Lucemburska, Jean Claudie Juncker, kterého Sarkozy obvinil ze zpackání ekonomické krize a navíc by jen těžko prošel britským euroskeptickým sítem.
Ať už v čele EU stane kdokoli, finální rozhodnutí bude hodně záležet na obsazení pozice vysokého představitele pro zahraniční politiku který, na rozdíl od prezidenta Unie, nemůže být zvolen za zásluhy. Rozhodovat budou faktory politické i geopolitické, přičemž Francie jistě nepřipustí žádného fanouška možného tureckého členství stejně, jako v Německu jen těžko uspěje antiruský kandidát. Jak uzavírá The Economist, pokud Unie na základě těchto kritérií svého ideálního kandidáta najde, jen těžko to bude někdo, kdo ji „sjednotí a posílí, jak praví předsevzetí Lisabonské smlouvy.
Autor: Hana Chuka, Euroskop