Silvie Lauder, Respekt, 19.-25. října 2009
Co drží u moci nejzkorumpovanějšího premiéra EU
Kdekoli jinde, dokonce i v Česku, by politik zavalený soudními obsílkami a skandály s prostitutkami skončil ve šrotu. Jenže v Itálii je to jinak: Silvio Berlusconi do důchodu nemusí, ani když právě přišel o imunitu. Italové ho tam totiž – k všeobecnému údivu zbytku Evropy – neposílají.
Pan nezničitelný
Italský premiér Silvio Berlusconi (73) jako by vypadl z komiksu, kde je všechno jaksi přehnané a někdy také vzhůru nohama. „Jsem Superman, vykřikoval nedávno a má bohužel dost důvodů být o tom opravdu přesvědčen. S výsměchem vzdoruje času (je jediným evropským lídrem narozeným před druhou světovou válkou a v počtu sexuálních skandálů také nemá konkurenci), diplomatickým zvyklostem (kdo nechá čekat německou kancléřku, aby si zatelefonoval?), běžné logice politiky (týdeník The Economist se už před jedenácti lety nevěřícně ptal, jestli „může být Itálie normální zemí, když v čele opozice stojí kriminálník) a nakonec i právu.
Obraz italského malíře Filippa Pansecy v muzeu v Savoně na severu Itálie, na kterém je vymalován Silvio Berlusconi s křídly a s ministryní své vlády Marou Carfagna. Této bývalé televizní hvězdě Berlusconi sdělil kdysi „kompliment, že kdyby nebyl ženatý, okamžitě by si jí vzal, což vyvolalo bouřlivou reakci Berlusconiho ženy. Filippo Panseca novinářům k obrazu řekl: „Nemyslel jsem to jako žert. Dělám podobné věci už padesát let. Neočekával jsem, že kolem toho obrazu bude takový rámus..
Ve vzdoru vůči vládě zákona je opravdový mistr a je na to patřičně pyšný. Tvrdí o sobě, že je „nejpronásledovanějším člověkem v historii lidstva a nedávno novinářům předváděl tabulky hemžící se údaji o počtech soudních slyšení, kterých se zúčastnil (údajně dva a půl tisíce), a sumách, jež utratil za právníky (prý celých dvě stě milionů eur).
Berlusconi se tedy právem může cítit jako komiksový hrdina, protože je – alespoň prozatím – nezničitelný. Ani teď, když mu Ústavní soud zrušil imunitu a hrozí mu další soudní procesy za korupci, zřejmě neodejde, ačkoli mu to doporučuje domácí i světový tisk (americký týdeník Newsweek to říká rovnou v titulku: „Silvio, je čas odejít). „Je velmi nepravděpodobné, že by Berlusconi v dohledné době skončil ve vysoké politice, říká italský politolog, dnes šéf bruselského think tanku European Policy Centre (EPC) Antonio Missiroli.
Posledních pár týdnů se nicméně zdálo, že tentokrát se čas trojnásobného premiéra, miliardáře a mediálního magnáta nachýlil. Poté, co italský Ústavní soud zrušil loňský zákon o imunitě ústavních činitelů, šitý Berlusconimu na tělo, se obnoví pozastavené soudní procesy. Jeden případ se týká uplácení – britský právník David Mills už byl uznán vinným, že u soudu lhal ve prospěch Berlusconiho společnosti Fininvest a byl za to odsouzen na čtyři a půl roku natvrdo. Italské úřady tvrdí, že mu za to zaplatil právě premiér. A ve druhém jde – zjednodušeně řečeno – o podezření z daňových podvodů v další Berlusconiho firmě Mediaset.
Pro ty, kteří jsou již unaveni letitou bitvou „stát versus Berlusconi, je zase k dispozici série rozhovorů s Patrizií D’Addario. Prostitutka je sama zajímavá ovšem jen tím, že detailně popsala Berlusconiho zálibu ve večírcích s ní a jejími kolegyněmi.
Jsem jeden z nich
Itálie je zvláštní země. Kdyby byl v Británii či Německu premiér byť jen vyšetřován policií, o soudním procesu či aféře s prostitutkami ani nemluvě, jeho kariéra by se rychle zhroutila pod tlakem politických elit i veřejnosti. V Berlusconiho případě nic takového nehrozí – jeho souputníci nemají alternativu, jeho konkurenti jsou slabí a nejednotní (zástupci opoziční středolevé Demokratické strany si dokonce veřejně oddechli, že je nečekají předčasné volby) a občané nijak masivně netlačí. Právě naopak: v průzkumech veřejného mínění sice Italové schválili rozhodnutí Ústavního soudu, ale předčasné volby (řádné mají být až v roce 2013) či Berlusconiho odchod si přeje pouhá čtvrtina.
Je pravda, že před několika týdny se konaly statisícové demonstrace za svobodu slova, ale mlčící většina stojí za premiérem. Jeho popularita sice kvůli sexuálním skandálům a rozvodu mírně poklesla, ale pořád se drží na číslech, o nichž takový Gordon Brown sní pod peřinou. Proto také Berlusconi ani na vteřinu neuvažoval o rezignaci a naopak plánuje, že „půjde do televize a „všem ukáže, že jsou obvinění falešná, absurdní a směšná. Vzhledem k tomu, že Berlusconi přímo či nepřímo ovládá 90 procent televizního trhu, to pro něj nebude tvrdý oříšek.
Odpověď na otázku, proč mu to všechno stále u Italů prochází, vyžaduje lekci z tamní historie i mentality. Nejčastější odpověď zní, že v Berlusconim Italové vidí sami sebe, že je „národní autobiografií, jak píše reportér italského listu Corriere della Serra v americkém magazínu Time. A vládce římského paláce Chigi se v tomto vysvětlení s experty a novináři výjimečně shodne. „Italové ve mně poznávají sami sebe, řekl nedávno. „Jsem jeden z nich. Byl jsem chudý. Zajímají mě věci, které zajímají je. Miluju fotbal. Usmívám se. A ze všeho nejvíc miluju krásné ženy. Zbohatl a podnikal podezřelým způsobem? Jistě, říkají Italové, ale který italský boháč ne? Seznam jeho konfliktů se zákonem je dlouhý tak, že už se v něm nikdo neorientuje? Ano, ale není nakonec justice tak trochu zpolitizovaná, jak tvrdí Berlusconi? Pro mnoho Italů je Berlusconi rovněž symbolem jisté stability – v zemi, kde v poválečné historii málokterá vláda vydržela déle než rok, vládl celé jedno řádné volební období.
Itálie? Jaká Itálie?
Mohli bychom nad Italy mávnout rukou – co si nadrobili, ať si také snědí. Jenže takový postoj není namístě hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že příběh země, kterou její lídr postupně vytahuje ze slušné společnosti na její okraj, může být poučný i pro Čechy. A potom také proto, že Berlusconiho chování může mít ve sjednocené Evropě přímý dopad i na Česko.
Podívejme se nejdříve na to, jak lehce lze zničit pověst země. Někdy šlo jen o trapnosti, nad kterými se dalo mávnout rukou nebo se i zasmát. Třeba když se Berlusconi posmíval Finům, že nevědí, co je prošuto, nebo na tiskovce před španělským premiérem, rudým až za ušima, začal mluvit o prostitutkách. Tyto momenty nazval časopis Time shovívavě jako „boratovské, francouzský magazín L’Express psal opovržlivěji o „kašparovi Evropy. Úsměvy však tuhnou na rtech, když se Berlusconi pustí do válečných příměrů – říci veřejně německému politikovi, že by se dobře hodil na kápa v koncentráku, se prostě nedělá. A legrační není ani propadání Itálie nejrůznějšími žebříčky – od těch měřících svobodu slova přes míru korupce či kvalitu vzdělání. Poměry v italských médiích dokonce nedávno přišly na přetřes i v Evropském parlamentu. Berlusconi navíc okupuje veřejný prostor takovým způsobem, že o klíčových tématech, jako je důchodová reforma (v zemi s nejstarší populací v Evropě) či cesta z ekonomické krize, se téměř nemluví.
A se zhoršující se mezinárodní pověstí Itálie se zmenšuje i její vliv. „Většina evropských politiků si od Berlusconiho udržuje odstup, nikdo s ním nechce být spojován, říká politolog Missiroli. Právě Berlusconimu bývá přičítán podíl viny (nikoli jediný, ale významný) na tom, že jedna z šesti zakládajících zemí Evropského společenství, čtvrtá nejlidnatější země EU a sedmá nejbohatší země světa má dnes vliv „asi jako Portugalsko, jak to před časem shrnul The Economist. Nic proti Portugalcům, ale Italové by měli být právě díky velikosti a bohatství ve stejné lize třeba s Francouzi. Ale nejsou.
„Oslabenost a izolace je projevuje tak, že je pro Itálii obtížnější formovat koalice s ostatními zeměmi, a tedy i něco prosazovat, vysvětluje Antonio Missiroli. „A také vyhrožování vetem je známka slabosti. Když máte vliv a dokážete věci vyjednat, nemusíte hrozit, že budete dohodu vetovat, jak to Berlusconi v poslední době několikrát udělal. Americký časopis Newsweek zmiňuje coby nejnovější příklad třeba skutečnost, že do Říma nedorazila pozvánka do skupiny vyjednávající s Íránem o jeho jaderném programu.
Berlusconi však nemění italský kurz v Evropě jen hulvátstvím, ale také „ideologicky. Itálie měla s evropským projektem bezmála půlstoletí trvající „milostnou aféru – právě Italové, přesvědčení, že jim pomohl k ekonomickým výšinám, popoháněli integraci i rozšiřování. Především italskému předsednictví se připisuje úspěšná snaha přesvědčit Margaret Thatcherovou, aby kývla na Maastrichtskou smlouvu přinášející mimo jiné třeba společnou měnu.
To se za Berlusconiho změnilo. Z rozšíření, při němž před pěti lety vstoupilo do EU Česko a dalších devět zemí, nebyl nadšený. V konkrétních otázkách buď propaguje, nebo rovnou prošlapává raději „národní cestu než společný evropský postup. Při prvních známkách změny kurzu to týdeník The Economist glosoval karikaturou, na níž Berlusconi s italskou „botou navlečenou na noze nakopává zbytek Evropy. Ukázkovým příkladem je tolik diskutovaná společná energetická politika. Berlusconi sice není jejím jediným, zato nejviditelnějším odpůrcem. Politik, který sám sebe označuje za osobního přítele Vladimira Putina, tvrdí, že s Ruskem by měla každá evropská země jednat sama za sebe. Což je přesný opak toho, co říkají experti či politici prosazující snížení závislosti Evropy na ruském plynu či ropě.
Autor: Silvie Lauder, Respekt