Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Víme, co se ratifikuje?

Lisabonská smlouva ohlašuje příchod postfederalistické doby v Evropské unii

Jiří Přibáň, Lidové noviny, 26. října 2009

Hlavní potíž s Lisabonskou smlouvou spočívá v tom, že čím méně o ní veřejnost ví, tím vyhraněnější názory na ni má. Ačkoli mezinárodní smlouvy představují obvykle nudné čtení, interpretace a snaha dopátrat se všech možných i nemožných významů a důsledků Lisabonské smlouvy vedou již několik let k vášnivým diskusím, vzájemnému osočování, nebo dokonce vyvolávání apokalyptických vizí. Předtím, než o smlouvě podruhé rozhodne Ústavní soud, bychom se přesto měli pokusit střízlivě shrnout její historický význam a kontext.

Neslušné slovo konfederace

Především je třeba zdůraznit, že smlouva je reakcí na selhání ústavodárného projektu Evropské unie, který začal ještě před jejím velkým rozšířením v roce 2004 a skončil neúspěšně po odmítnutí euroústavy ve francouzském a posléze nizozemském referendu v roce 2005. Právě tady se definitivně zbortily eurofederalistické sny či spíš politické fantazie, na které Lisabonská „reformní" smlouva rezignovala, i když si to někteří eurooptimisté a euroskeptici dodnes odmítají přiznat.

 Vlajka Evropské unie přes sochu na kandelábru veřejného osvětlení u budovy Rudolfina.

Jiří Přibáň: Ratifikujme Lisabonskou smlouva a poté vyhlašme referendum, zda chceme zůstat v Evrospké unii.

 

Ve stejném roce došlo také k významnému otřesu v praxi Evropského soudního dvora, když v případu Mangold tato instituce sama sebe postavila do role ochránce obecných právních principů, v tomto případě zákazu diskriminace. V právnických kruzích a obzvlášť mezi soudcovským stavem však tento postup vzbudil značnou kritiku, na kterou Evropský soudní dvůr reagoval částečným ústupem ze svého aktivismu i revizí závěrů vyřčených v případu Mangold. Podíváme-li se ostatně na dnešní teorii evropského práva, můžeme ji označit za „teorii selhání" právního monismu Evropské unie, tj. představ o všeobecné nadřazenosti evropského práva nad právními systémy členských zemí unie.

Společně s vystřízlivěním z rozšíření o postkomunistické země v letech 2004 a 2007 tak Lisabonská smlouva i důsledky případu Mangold ohlašují pro unii příchod postfederalistické doby. Ta je typická setrvačností integračního procesu, ale současně ztrátou politické orientace a projektu. Federalisté typu lucemburského premiéra Junckera se dnes stali nepřijatelnými kandidáty na rozhodující unijní funkce. Nesluší se hovořit ani v právně mnohem volnějších termínech, jakým je například konfederace.

Charta práv vyvolává otázky

Není sporu, že reformní smlouva přenáší další pravomoci na unijní orgány. Členské státy si však nadále zachovávají ústavní suverenitu v rozhodování o tom, co vše se bude na evropské instituce přenášet. To ostatně potvrdil Ústavní soud ČR loni v listopadu i německý ústavní soud letos v červnu. Česká republika navíc zákonem upravila tzv. vázaný mandát, podle něhož takové přenesení pravomocí nemůže vláda učinit bez souhlasu parlamentu. Podobného posílení zákonodárného orgánu se ve svém nálezu úspěšně dožadoval i německý ústavní soud.

Ačkoli Lisabonská smlouva posílila roli národních parlamentů v unijním rozhodování a během ratifikačního procesu došlo k jejich dalšímu posílení na úrovni členských zemí, existují oblasti, v nichž lze další vývoj jen stěží předvídat. Především Charta základních práv vyvolává otázky, jak bude napříště probíhat dialog mezi Evropským soudním dvorem a nejvyššími soudními institucemi členských zemí unie. Případ Mangold ale ukázal, že pokus o posílení vlastních pravomocí Evropského soudního dvora může paradoxně vést k jeho izolaci, takže v budoucnosti lze spíš očekávat zvýšenou nadnárodní i mezinárodní koordinaci soudcovské činnosti v rámci unie.

Myslíte, že přijedou „spřátelené tanky"?

Vzhledem k chabé konstrukci nynější senátorské stížnosti by bylo podivné, pokud by pod jejím vlivem Ústavní soud podstatně revidoval své původní stanovisko. To hlavní však začne až po případném dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy, totiž proces stále přesnějšího definování mezí, za které unijní instituce nemohou rozšiřovat své pravomoci bez toho, že by riskovaly zásadní politické a právní konflikty s členskými zeměmi a jejich ústavními orgány.

Unie není demokratickým státem, což ale neznamená, že by demokratický proces a principy nerespektovala. Aby se občané České republiky necítili neustále podváděni Bruselem a oslabováni v národní suverenitě, namísto současných obstrukcí, které poškozují důvěryhodnost českého státu na evropské úrovni, se proto nabízí jiné řešení, totiž bezodkladně dokončit ratifikaci Lisabonské smlouvy a poté vyhlásit referendum, zda lid této země chce zůstat v Evropské unii, či z ní vystoupit. A opravdu si myslíte, že by „spřátelené armády EU" podnikly invazi, aby České republice zabránily vystoupit z „lisabonské" unie?

Autor: Jiří Přibáň

Další články v rubrice

Vše o evropské demografii nově najdete na jednom místě!

Evropská komise, Euroskop, 07.05.2021

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015