Marie Bydžovská, EUROSKOP, 29. října 2009
Britský deník The Economist si opět vzal na mušku dodržování pravidel vnitřního trhu v Evropě. V rubrice pravidelných reportáží z Bruselu Charlemagne ve vydání z 22. října kritizuje německou podporu automobilce Opel a reakci EU. Zároveň však vyzdvihuje vnitřní trh, který označuje za „opravdový zázrak volnotržního liberalismu“.
Jednání o koupi rozhodujícího podílu v automobilce Opel se táhly dlouhé měsíce a již během procesu prodeje automobilky, který probíhal ve stínu parlamentních voleb, německá vláda otevřeně preferovala konsorcium kanadského výrobce automobilových součástek Magna a největší ruské banky Sberbank. Ve hře byly kromě Magny ještě belgická investiční společnost RHJ a také čínská Beijing Automotive Industry Corp (BAIC).
Německá vláda však sedla na lep „prohnané průmyslové logice plánu Magny, který slíboval, že nebude rušit čtyři německé závody zaměstnávající dohromady okolo 25 tisíc lidí a zavře efektivnější výrobu ve Španělsku. V době předvolebního boje politici podle všech očekávání kývli a slíbili, že pokud GM prodá rozhodující podíl kanadsko-ruskému konsorciu, poskytne Opelu státní záruky na úvěry v hodnotě 4,5 miliardy eur.
Komisařka Kroesová zasáhla
Pravidla hospodářské soutěže ale státům zakazují zapojit se do „dotačních válek. 16. října komisařka Kroesová prohlásila, že má pochybnosti o legálnosti dohody týkající se prodeje automobilky Opel. Požádala proto Berlín, aby se zavázal, že státní pomoc nebude vázána na vítězství Magny a bude k dispozici každému investorovi, což Německo v dopise následně přislíbilo.
Intervence Komise ale přišla příšerně pozdě, pouští se do evropské byrokracie britský týdeník. Konkurenční nabídky se již dávno stáhly a jiné vlády, jako třeba britská, s Magnou vyjednaly vlastní dohody, aby udržely pracovní místa i ve své zemi. A Komise měla v dokumentech německé vlády jasný důkaz, že vítězství Magny je podmínkou pro udělení státní pomoci, což by normálně postačovalo k zahájení řízení.
Výběr kupce pro Opel měl být čistě obchodním rozhodnutím. Podle evropských pravidel vlády mohou poskytnout dotace pro pracovní místa k specifickým, úzce definovaným účelům: mohou pomoci firmě přesunout se do oblasti postižené ekonomickým poklesem za příslib vytvoření pracovních míst, která potrvají stanovený počet let. Během finanční krize také mohou nabídnout pomoc firmám, které nejsou schopné si samy zajistit kapitál. Nemohou ale poskytnutím peněžních prostředků tlačit firmy ke sloučením nebo investicím z politických důvodů.
Vlk se nažral, koza zůstala celá
„Eurokrati se proti nařčením pocházejícím nejen od The Economist hájí: Pokud by Německo mělo čelit kompletnímu zkoumání státní pomoci, prodej Opelu by se zpozdil a závody by začaly být postupně zavírány nebo by firma zkolabovala. To si přece nepřeje nikdo. V každém případě, Německo musí ujistit, že státní pomoc bude poskytnuta jakémukoliv investorovi s patřičným podnikatelským plánem. To vytváří podle Bruselu hodnotný precedent pro budoucnost.
Zdá se to jako rozumný argument. Britskému novináři nicméně naskočí analogie s papeži v době renesance, kteří z technických důvodů anulovali manželství uzavřená katolickými panovníky. Prohlášení manželství za neplatné nepoškodilo papežovu autoritu a uchránilo posvátnost manželského svazku, všem ale bylo zřejmé, že monarchům je poskytnuto zvláštní zacházení. Češi by řekli, že vlk se nažral a koza zůstala celá. Není to případ Německa a vnitřního trhu?
Budeme pesimisty nebo optimisty?
Na příběh Opelu se můžeme dívat dvěma způsoby, pokračuje týdeník. Pesimistický pohled dojde k závěru, že Německo provedlo šokující útok proti pravidlům vnitřního trhu. A co je šokující ještě víc, prošlo mu to. Shovívavější pohled vidí, že jednotný trh, který ani není dokončený, čelí útokům. Přesto však je stále „opravdovým zázrakem liberalismu volného trhu.
Vždyť jen když zvážíme případ Opel: Německo je obviňováno, že chtělo utratit peníze daňových poplatníků, aby udrželo pracovní místa v automobilovém průmyslu, když by mělo rozšířit podporu i na závody ve Španělsku, Belgii nebo Británii. Stěží bychom mohli požadovat od amerického Kongresu nebo Japonska, Ruska či Číny, aby rozšířily státní pomoc za stejných podmínek i pro sousední země.
V současnosti je vnitřní trh ohrožován z mnoha stran. Obzvláště bankovnictví je problematickým místem. V nadcházejících měsících bude muset Komise vyžadovat restrukturalizaci obřích bank zachráněných horentními sumami veřejných financí v Británii, Belgii, Německu nebo Nizozemí. S Francií zase bude muset volný trh vybojovat jiné zápasy. Paříž usiluje o „uhlíkovou daň, která by byla uvalena na dovozy do EU a museli by jí platit například zahraniční výrobci oceli produkující velké množství skleníkových plynů.
Případ prodeje Opelu ukazuje, že vnitřní trh EU potřebuje ještě spoustu práce. Ale také, že je úžasným projektem, který doposavad odolává i tlakům vzešlým z hospodářské krize, uzavírá komentář The Economist.
Autor: Marie Bydžovská