Petr Pešek, Lidové noviny, 3. listopadu 2009
Americký „prezident změny“ toho za rok zas až tak moc nezměnil. Možná naštěstí
Kritici šéfa Bílého domu mají v těchto dnech tu nejlehčí práci na světě. Zítra uplyne přesně rok, co Barack Obama naplnil naděje těch 69 456 897 Američanů (tedy asi včetně něj samotného), kteří mu ve volbách dali svůj hlas. O očekáváních z výměny ne zrovna milovaného George W. Bushe v okolním světě nemluvě.
Vypočítávat, co všechno Obama sliboval a zatím nestihl – či možná přesněji, co se od něj na základě jeho vzletných slov čekalo – by bylo až příliš snadné. Splasknutá bublina obamamánie má ovšem i svoji světlou stránku. Může to znít cynicky, ale přinejmenším některé Obamovy neúspěchy lze kvitovat s uspokojením.
České radarové břímě
Můžeme začít projektem protiraketové obrany. Už dlouho dopředu bylo jasné, že budování deštníku dozná změn, zřetelné indicie obsahovaly i návrhy nových vojenských rozpočtů. Jistě, Obamova administrativa se svým ambivalentním přístupem vůči Evropě podcenila geopolitický dopad zrušení radaru kdesi v Brdech. Stejně tak nešťastný byl způsob oznámení stavebních úprav nočním telefonátem.
Barack Obama zatím nevlzel do pasti společného protiraketového deštníku s Rusy… Na snímku si americký prezident potřásá rukou s ruským premiérem Vladimírem Putinem během jejich schůzky v Moskvě 7. července 2009. Foto čtk
Na druhou stranu Obama neodpískal projekt jako takový a (zatím) nevlezl do pasti společného budování protiraketového deštníku s Rusy (Číňany…). A z české politické elity sundal břímě politické odpovědnosti za radar, který by se možná v Praze ani nepodařilo schválit. Češi si mohou nyní hrát na ukřivděné a na Američanech si vymoci alespoň nějakou záplatu.
Podobné je to s Íránem. Není nic snadnějšího, než Obamu proklínat za to, že ještě bezradněji pokračuje v bezradné politice svých předchůdců, zatímco Íránci si vesele chystají náplně do jaderných zbraní, pardon, elektráren. Pesimista musí kvitovat, že nový šéf Bílého domu, proslulý podáváním rukou kdejakému zlotřilci typu venezuelského „revolucionáře Huga Cháveze, zatím nepózoval fotografům při podepisování nějaké mírové dohody v Teheránu. Ostatně víme, jak to dopadlo s jeho demokratickým předchůdcem Billem Clintonem a jeho slavným ujednáním se Severokorejci z roku 1994, které se po dvojici pokusných jaderných výbuchů proměnilo v cár papíru. Obama se zatím zdá být stejně neschopným jako jeho předchůdci (včetně Bushe mladšího) si s íránským jaderným programem poradit, přinejmenším ale občas vykazuje známky pragmatismu.
Oklikou přes protiraketovou obranu a íránské nukleární ambice se dostáváme k Rusku. A nutno podotknout, že nejde jen o okliku rétorickou – jak vzhledem k ruskému odporu k americkému protiraketovému deštníku, tak angažovanosti Moskvy při stavbě íránských jaderných elektráren. Ani ve vztahu s Kremlem se toho Obamovi zatím nepodařilo moc dosáhnout, byť v souvislosti s překreslením protiraketových plánů čelil oprávněné kritice, že ustupuje Moskvě. To důležité v rusko-amerických vztazích ale teprve nastane.
Zhruba za měsíc totiž vyprší platnost důležité smlouvy o omezení počtu strategických zbraní START-1 a jinak než způsobem „něco za něco se Washington s Moskvou na její pokračovatelce nedohodnou. Obama navíc ve svém globálním mírovém tažení zatím nemá v ruce žádný hmatatelný výsledek, pokud nepočítáme Nobelovu cenu míru – za jejíž bezdůvodné udělení ovšem nemůžeme vinit ani tak jeho, jako spíš poněkud ukvapené členy Nobelova výboru. Dohoda podepsaná s Rusy by se tedy hodila.
Opominout nelze ani tažení proti terorismu, které chtěl Obama zavřením zajateckého tábora Guantánamo očistit od odéru porušování lidských práv. Nový šéf Bílého domu brzy poznal to, na co přišel i jeho předchůdce – že není lehké vyřešit osud stále nebezpečných, ale z právního hlediska těžko uchopitelných zajatců. Uzavření Guantánama tedy alespoň odložil, čímž opět prokázal smysl pro pragmatičnost.
Pochyby a obavy
Nutno ovšem podotknout, že Obama – s ním i Amerika a celý civilizovaný svět – má to štěstí, že zatím nebyl vystaven žádné zkoušce typu nového teroristického útoku parametrů 11. září. V Bílém domě pobude přinejmenším ještě další tři roky, a to je vzhledem k existujícímu množství ohnisek napětí příliš dlouhá doba na to, aby se ve světě nic velkého nestalo. Obamovo dosavadní účinkování vzbuzuje oprávněné obavy, zda by Američané byli připraveni na ráznou reakci.
V tuto chvíli lze účet za Obamovým prvním rokem od znovuzvolení (rok od inaugurace uplyne až v lednu) uzavřít slovy, že alespoň obamamánie snad končí. Ostatně, stánkaři ve Washingtonu si stěžují, že obamovské suvenýry už tak moc netáhnou – vystřídala je prý jiná černošská ikona, zpěvák Michael Jackson.
Autor: Petr Pešek