Lepší život bez eura


Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 4. listopadu 2009

Luxus volně plovoucí měny umožnil Česku proplout krizí bez větších potíží

V panice a strachu se nedělají dobrá rozhodnutí. Když hospodářská krize dorazila do střední Evropy, většina politiků viděla nejúčinnější obranu v rychlém přestupu k euru. Poláci a Maďaři se chystali požádat o urgentní vstup do eurozóny.

Atmosféru hlavního euro-proudu tehdy zahraničně politický expert ODS Alexandr Vondra popsal slovy, že v bouři je bezpečnější jet na velkém parníku společné měny. Opak se ukázal být pravdou. Recese byla vzácným testem dilematu mezi výhodami bárky a parníku. A výrazně lépe z ní vyšli ti, kdo si drželi euro dál od těla.

Ponor velké lodi

Není to žádný laciný jásot euroskeptiků. To, co se dá už teď poměrně přesně vyčíst ze statistik, si jako první z vlivných troufl pojmenovat hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj Erik Berglof. Ten komentář je cenný, protože je věcný.

With the Chrysler Building to his left, a steel worker rests on a girder at the 86th floor of the new Empire State Building during construction in New York City, in this Sept. 24, 1930 file photo. Born in the Great Depression, it has weathered economic hardship, world war, labor strikes, murder, terrorist fears and yes, even its own plane crash. On Monday, May 1, 2006, the Empire State Building turns 75 years old, a diamond jubilee for New York City's crown jewel. (AP Photo, File)

Krize měla nejhorší následky v zemích, které platily eurem nebo s ním byly svázané a zároveň se jejich ekonomiky nejméně podobaly Francii a Německu… Dělník odpočívající v 86. patře rozestavěného newyorského mrakodrapu Empire State Building během velké hospodářské krize. Archivní foto z 24. září 1930. čtk

Berglof zná střední Evropu velmi dobře. Léta šéfoval Stockholm School of Economics, kde se věnoval transformaci postkomunistického regionu. V řadě jeho výroků se dá vystopovat, že víc zdůrazňoval výhody eura než rizika s ním spojená. Proč teď najednou mluví jinak?

To není názor, ale popis reality. Česko a Polsko, které jako jediné ze střední Evropy nejsou s eurem nijak svázány, prošly krizí prokazatelně s nejmenšími šrámy. Česká ekonomika se podle nejčerstvějších statistik propadla o 5,5 procenta, polská se dokonce jako jediná v Evropě vůbec nedostala do recese a vzrostla o 1,4 procenta.

Slovinci, platící eurem, naopak hlásí propad o devět procent. Dopady na Slováky se nedají příliš seriózně hodnotit, protože přijali euro až v lednu. A přestože se země na vstup do eurozóny dlouho připravovala, Slováci si – na rozdíl o Maďarů nebo Lotyšů – nikdy v euru masivně nepůjčovali. Jen pro pořádek připomeňme, že slovenská ekonomika se propadla srovnatelně jako česká: o 5,6 procenta. Slovenský export ovšem poklesl výrazně víc než český.

Ti, kdo spěchali k euru a už předem se k němu přivázali, ať už přímo svými měnami nebo jen tím, že si v něm půjčovali a obchodovali, dopadli výrazně hůř. Maďarsko se propadlo o 7,3 procenta, Lotyšsko o 17,3 procenta, Estonsko o 16,1 procenta a Litva dokonce o 20,4 procenta. Navíc netřeba připomínat notoricky známé cesty Lotyšska a Maďarska na hranu státního bankrotu.

Krize měla nejhorší následky v zemích, které platily eurem nebo s ním byly svázané a zároveň se jejich ekonomiky nejméně podobaly Francii a Německu, kterým šije Evropská centrální banka na míru měnovou politiku. Euro všude tam krizi přinejmenším prohloubilo.

Bubliny z Frankfurtu

Kromě střední Evropy to platí i pro Irsko nebo Španělsko. Všude tam euro dovolilo nafouknout obrovské úvěrové bubliny.

Všechny tyto země prožívaly před krizí velmi silný hospodářský růst. Ten provázely velmi nízké úroky. Takže si všichni masivně půjčovali, v eurech. V pobaltských zemích i v Maďarsku úvěry dramaticky převyšují vklady. V Lotyšku o 95 procent, v Litvě o 55 procent. V Česku je naopak o 10 procent víc úspor než úvěrů.

Když přišla krize, lidé najednou neměli na splátky úvěrů. Ty by si přitom nikdy nemohli nabrat, kdyby jejich země nebyly tak pevně svázány s eurem. Všechny zažívaly spolu s rychlým růstem i vysokou inflaci, takže v domácích měnách si nikdo neměl důvod půjčovat. Úroky byly násobně vyšší než při půjčkách v eurech.

Prudké oslabení koruny a zlotého, které jsme zažívali v lednu a únoru, bylo nepříjemné. Prodražovalo všechny věci z dovozu. Zároveň jsme ale díky slabší měně byli levnější v těžké době, kdy všichni pečlivě počítali, co si mohou dovolit. Luxus volně plovoucí měny Estoncům i Lotyšům v obtížných časech dost chyběl.

Tyto slabiny eura s krizí nekončí, bohužel jsou a zůstanou podstatou společné měny. Jedny úroky z Frankfurtu šité na míru Berlínu a Paříži nikdy nebudou sedět všem. Nepohodlné rozdíly budou nafukovat stále další a další bubliny.

Debata o euru byla, je a bude hlavně politická, emocionální a ideologická. Vidíme v něm symbol západnosti, modernity a cestování Evropou bez návštěv směnáren. Ekonomické argumenty teď ale mluví velmi přesvědčivě proti euru. S napětím očekávám, jak nám výsledky krizového testu vyloží obhájci co nejrychlejšího vstupu do eurozóny.

Autor: Lenka Zlámalová

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality