DVACET LET POTÉ Transformační slovníček


Jiří Suk, psáno pro Euroskop, 22. listopadu 2009

V těchto dnech před dvaceti lety vrcholily události tzv. sametové revoluce, 17. listopadu proběhla studentská demonstrace, 19. listopadu 1989 zahájilo činnost Občanské fórum, které zastřešilo všechny opoziční síly v zemi, a společnost se chystala ke generální stávce 27. listopadu. Ta starému režimu zasadila závěrečnou ránu. K 20. výročí pádu komunistického režimu jsme požádali historika Jiřího Suka, aby zrekapituloval dvacet let, které uplynuly od převratu. Úkolu se zhostil vážně-nevážným „transformačním“ slovníčkem.

Střídání politických elit. – Komunistické elity nebyly vystřídány elitami demokratickými, ale transformovaly se do nich. Jinak to nešlo.

Konec intelektuálů. – Střídání se odehrálo na jiné frontě, neboť skončila nadvláda tzv. humanistických intelektuálů. Politici, kteří hlásali ideologickou či utopickou vizi světa a vycházeli přitom z překonaných teologických či filozofických poznatků, ztratili vliv. Následně ztratili vliv také učitelé předávající žákům v dosti formální a nepříliš záživné formě tzv. morální, civilizační a národní hodnoty. A současně s nimi ještě ztratili vliv spisovatelé ve funkci svědomí národa. Na přední místa nastoupila tzv. technokratická elita: ekonomové, manažeři, bankéři a další regulátoři toků veřejných financí, poradci, lobbisté a právníci. Život společnosti se od této chvíle řídí a orientuje podle exaktních a praktických ukazatelů: makroekonomických vzorců a modelů, průměrů, indexů, percentilů, tabulek, žebříčků a jiných ukazatelů. Zvítězila věcná kritéria nad falešnou a prázdnou okázalostí intelektuálních a sociálně inženýrských konstrukcí. Nejvýstižnějším vyjádřením konce vedoucí role intelektuálů je ovšem podnikatelský záměr bývalého intelektuála Vladimíra Železného spočívající v tzv. televizi pro intelektuály, která se po udělení licence změnila v bulvární kanál a nikoho kromě intelektuálů samých to nepohoršuje.

Skončila nadvláda tzv. humanistických intelektuálů (P. Placák, J. Peňás a J. Topol).

Čas. – Předchozí věk ideologií byl pevně spjat s časem. Ideolog vyznával dějiny jako zákonitý pohyb k velkému finále, které ovšem bylo utopické. Ideologičtí vyznavači dějin neuznávali žádné alternativy, uznávali jen hlavní pokrokový proud. Není proto divu, že mnoho lidí bylo takovými dějinami otráveno. Takto otrávené dějiny byly otravné a přestaly být chápány jako smysluplný pohyb, v němž takříkajíc věci přicházejí k sobě samým skrze svůj čas, jak se poněkud archaicky praví v jednom starém textu – bibli: vše má svůj čas pod sluncem…, nebo tak nějak. Ideologové a utopisté tvrdili, že ty opravdu pravé a spravedlivé věci nastanou až někdy v budoucnu, ale lidé už jim nevěřili a nechtěli čekat. A právě proto byla éra posloupného času zákonitě vystřídána érou globálního prostoru.

Braunův Chronos marně ukazuje na přesípací hodiny – lidé už nevěří ideologům a jejich času.

Prostor. – Současný, tzv. informační věk je spojen s prostorem a tzv. prostorovou magií. Na věci už není nutné čekat, jsou přítomné nebo dostupné, jde jen o to najít je, nebo tzv. vygenerovat, nebo se do nich co nejrychleji (autem, letadlem či myší) přemístit. Věci nejsou uspořádány za sebou, tzv. diachronně, nýbrž vedle sebe, tzv. synchronně. Nejlépe je to vidět na počítačové obrazovce, na níž na nás bliká mnoho zajímavých ikon najednou a my si je můžeme seřadit podle důležitosti do okýnek. Také na televizní obrazovce je to dobře vidět – film nedávají v celku, ale přerušují ho tzv. reklamními bloky, na jejichž konci běží upoutávky na další zajímavé filmy. Člověk se tak dozví víc užitečných věcí najednou. Často ještě dokonce tatáž informace proběhne v informačním proužku umístěném v dolním části televizní obrazovky. Televizní divák je plně informován, i když si třeba o tzv. reklamní pauze na chvíli odskočí. Zlí jazykové, například Vilém Flusser, poněkud nesrozumitelně tvrdí, že jsme tím zahrnuti „do ritualizací modelů nazývaných ´program´. Jako že nás jiní programují. Ale to není pravda, protože když televizním ovladačem vypneme televizní program, můžeme si vymyslet svůj vlastní program.

Svět je spojen prostorovou magií…

Dobro a zlo. – Technokratický stát se logicky vzdal tzv. mytologické a utopické legitimizace, protože byla nebezpečná, jak se nadmíru prokázalo na příkladu nacistické „třetí říše nebo krvavé cesty do komunistického ráje, která také zkrachovala. Ovšem o bohaté, tzv. mytologické nebo tzv. archetypální obrazy, postavy a příběhy jsme nepřišli. Zprostředkovává nám je zábavní průmysl – zejména velkofilmy, ale i další média. Dobro a zlo, ďábly a spasitele, vzpoury obhájců spravedlnosti proti zkorumpovaným policistům a úředníkům, násilí absolutně zkažených deviantů proti nevinným lidem, katastrofy postihující nic netušící společnosti – to vše a ještě mnoho dalšího můžeme vidět v tzv. multiplexech, anebo v ještě mnohem pohodlnějších tzv. domácích kinech. Důležité je, že většinou dobro zvítězí nad zlem. Filmy, v nichž dobro nakonec nezvítězí, točí většinou intelektuálové, kteří se nesmířili se svojí porážkou a mstí se tzv. konzumní společnosti.

Utopená utopie – intelektuálové se mstí.

S vědou nadále v čele, ale jinak. – Ve vědecké sféře se elity skutečně vystřídaly, na rozdíl od sféry politické. Exaktní přírodovědci konečně přerušili dlouhou nadvládu neexaktních humanitních vědců. Došlo k opravdu paradoxní výměně: mnozí z humanitních vědců dovedli své výklady až do velmi zašifrovaného a obecně nepřístupného diskurzu, zatímco mnozí z přírodovědců naopak zpopularizovali své složité vědecké teorie do řeči srozumitelné laikům. Tak vznikla tzv. třetí kultura, založená na popularizaci astronomických, fyzikálních, biologických, genetických a jiných zajímavých a potřebných teorií. Lidé nyní mohou nahlédnout skutečným vědcům tak říkajíc až pod pokličku.

Ekonomická transformace. – Transformace ještě neskončila a zdá se, že jen tak neskončí. Pravicový politik Václav Klaus v roce 1994 ji sice prohlásil za skončenou, narazil však na odpor těch liberálů, kteří se považovali za opravdové a autentické liberály a vyčítali mu, že v České republice zavedl tzv. bankovní socialismus a požadovali po něm další privatizaci a deregulaci. V letech 1996 a 1997 propukla ekonomická stagnace a tzv. krize důvěry, protože se ukázalo, že tzv. česká cesta ke kapitalismu se příliš nepovedla a ještě k tomu se ukázalo, že vedoucí strana ODS má nesrovnalosti ve svém vlastním účetnictví (že ji například sponzorují sponzoři, kteří už zemřeli). Sociálnědemokratické vládě nezbývalo než dokončit privatizaci velkých bank a podniků do rukou zahraničního kapitálu. A tak jako jinde ve vyspělém světě, začala i u nás všeobecná prosperita na dluh. Tzv. finanční a ekonomická krize, která celosvětově propukla v letech 2008/2009, nás tak říkajíc znovu staví před základní otázky – mnozí odborníci mluví o nutnosti zestátňování velkých bank, jiní naopak požadují další a důslednější deregulaci. Jsou to složitě otázky, kterým laik nemůže rozumět. Proto byli opět do tzv. krizového managementu státu povoláni ekonomové, aby nás z té šlamastyky vytáhli a vrátili zemi na tzv. trajektorii růstu.

Praní prádla se někdy zvrhlo v praní peněz.

Kupónová privatizace. – Byla koncipována jako spravedlivá a demokratická metoda rozdělení národního majetku: za tzv. socialismu formálně patřil majetek všem, a proto všichni po jeho pádu dostali možnost podílet se na jeho privatizaci. Kupónové privatizaci se říkalo loterie nebo hra na monopoly, protože byla také zábavná a populární, jinak by se do ní nezapojilo bezmála šest miliónů tzv. držitelů investičních kupónů (diků), tj. téměř všichni dospělí Češi a Češky. Byla to největší občanská a hospodářská mobilizace v celých českých dějinách. Záměr vytvořit touto cestou silný a konkurenceschopný český kapitalismus se příliš nepodařil, avšak příležitost dostali opravdu všichni.

Homo oeconomicus. – V první polovině 90. let ve zlatě a mramoru vyrůstaly po celé zemi nové banky, krátce na to většina z nich zkrachovala, ale to byl přirozený a ozdravný proces. Prodej stěžejních bankovních domů tzv. zahraničním investorům na konci desetiletí přivedl do země nový kapitál, který se zdál být opravdu zdravý a stabilní. Celosvětová vlna krachů na konci 1. desetiletí 21. století však ukázala, že zas tak zdravý a stabilní nebyl. České banky v letech 2008/2009 ovšem nekrachovaly, protože uvážlivě založily svou finanční strategii na vybírání bankovních poplatků a nikoli na dobrodružných a rizikových investicích. Oproti minulým dobám, kdy klienty bank byli jen movitější občané, nastal skutečný sociální převrat: dnes je klientem banky skoro každý a mnohem větší množství lidí tak „dosáhne na tzv. bankovní produkty – především půjčky a hypotéky. V účetnictví většiny rodin se enormně zvýšil počet smluv, složenek, výpisů z účtů, stvrzenek, bankovních a kreditních karet, nabídek bonusových programů a dalších tzv. služeb pro klienty. Po vstřícných a usměvavých bankéřích nastupují na nesolventní klienty, kteří neodhadli situaci a podcenili rizika, drsní a nesmlouvaví vymahači dluhů a exekutoři.

Půjčky, hypotéky etc.: hodné prasátko posléze zastoupí zlý vlk.

Sametová revoluce. – KSČ dostala po listopadu 1989 šanci, aby se přeměnila v demokratickou politickou stranu, ale nevyužila ji. Proto se stala terčem oprávněné kritiky. V roce 1993 byla dokonce zákonem označena za tzv. zločinnou a zavrženíhodnou organizaci; tehdejší pravicoví poslanci, kteří zákon prosadili, ji však nemohli postavit mimo zákon, protože to by zase nerespektovali svobodnou vůli 14 procent voličů a mohli by být obviněni z nedemokratických praktik. Nikdy nás však nepřestali upozorňovat, že musíme být ostražití, nebezpečí komunismu nepodceňovat a bojovat proti němu – především tak, že jeho zločiny budeme připomínat lidem a zejména školákům. Velmi přísní kritici tzv. sametové revoluce s tím ovšem nesouhlasí a říkají, že za tzv. národní porozumění platíme nebezpečnou relativizací hodnot. Někteří z nich dokonce tvrdí, že komunisté se vrátí k moci a znovu nám to spočítají.

Zboží. – Za komunismu byl všude nedostatek zboží denní potřeby. A to byl také jeden z hlavních důvodů, proč Češi a Češky komunistický režim nakonec odmítli, podobně jako Poláci, Maďaři, východní Němci, Rumuni a další ujařmené národy. Brzy se ukázalo, že to byl důvod velmi pádný. Dnes je zboží všude dostatek, často i nadbytek. Jeho kvalita poklesla, například boty vydrží jednu sezónu, spotřební elektronika 3-5 let a tak dále. To proto, aby měly firmy co vyrábět a prodávat a tím pádem existovala pracovní místa pro celou řadu chudých lidí v chudých zemích. A také proto, aby lidé pořád něco nakupovali a měli z toho radost. Zboží je v globalizovaném světě všude stejné, zmizela jeho rozmanitost. Ale aspoň nemusíme jako dřív závidět, že jinde toho mají více, a ještě navíc lepšího.

Pracovní síla. – Přes počáteční pokles, způsobený nezbytnou tzv. šokovou terapií, průběžně rostl blahobyt, jak transparentně ukazují různé ukazatele ekonomického růstu, především HDP a průměrné mzdy. Dokonce rostl tak rychle, že mnoho Čechů a Češek už nemuselo vykonávat některé namáhavé, zejména dělnické práce. Na tyto práce byly stavebními firmami a zprostředkujícími agenturami najímáni tzv. gastarbajtři z východních zemí, které ještě nedosáhly takové prosperity, a proto se jejich obyvatelé musí spokojit s méně kvalifikovanou, tzv. podřadnou prací. Například u nás v domě vykonává práci údržbáře ukrajinský stavební inženýr, který navíc skvěle hraje na klavír a zpívá. Na jedné straně se kritizuje skutečnost, že Češi a Češky mají v průměru s vyspělým kapitalistickým světem nižší počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, na druhé straně se ale říká, že katastrofálně poklesl zájem o to vyučit se v tradičních řemeslech. To se zdá být v protikladu, nějaká agentura by asi měla udělat důkladný průzkum a zjistit, jak se věci opravdu mají.

Století páry už máme za sebou.

Nákupní centra. – Původní představa byla, že na ulicích měst se otevřou stovky a tisíce rozmanitých krámků, v nichž si lidé nakoupí nejrůznější věci. Pak se však ukázalo, že to není praktické, že bude lepší soustředit veškeré zboží do velkých obchodních domů, tzv. supermarketů, později hypermarketů a ještě později gigastorů. Lidé mohou zajet autem až přímo k nim nebo pod ně, pohodlně si nakoupit a zboží odvézt. Parkoviště jsou velká a je na nich místo pro všechny zájemce, o něco těžší je pak zaparkovat s nákupem před vlastním barákem. Některým, zejména starším lidem takové nakupování přirozeně příliš nevyhovuje. To se však změnilo před několika lety: počet hypermarketů totiž vzrostl natolik, že díky nim vznikla sekundární síť kamenných obchodů – tzv. večerek, provozovaných Asiaty, kteří v nejlevnějších hypermarketech nakoupí zboží denní spotřeby a pak je v kamenných obchodech prodávají. Jistá nevýhoda spočívá v tom, že je to u nich dražší.

Opoziční smlouva. – Éra tzv. opoziční smlouvy v letech 1998-2002 byla dobou stabilizace tzv. politického spektra a někteří politologové to ocenili, neboť předchozí i následující koaliční vlády byly velmi nestabilní. Intelektuálové s tím však nesouhlasili a tvrdili, že to bylo období, kdy docházelo k tzv. korupci a klientelismu. Uspořádali několik protestních akcí – například Impuls 99, Děkujeme, odejděte nebo Televize, věc veřejná. Neměli však mandát, a zřejmě proto neuspěli.

Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Televize, věc veřejná

Konkurzy a tendry. – Šikovní manažeři nahradili v politických stranách ideové vůdce. Tzv. muže s vizí prosperující technokratická společnost už tolik nepotřebuje, a proto byli přesunuti do tzv. think tanků, kde se mohou nerušeně zabývat ideovou a teoretickou stránkou politiky a vládnutí. Je velmi praktické, když se primátorem města nebo ministrem stane člověk, který je tak říkajíc od fochu a věci rozumí – třeba působí v managementu stavební firmy, která pak dostane od města či rezortu většinu velkých tzv. veřejných zakázek. To je nejrychlejší a nejjednodušší způsob.

Neviditelná ruka trhu. – V malých městech a vesnicích lidé neviditelné ruce trhu ještě příliš nedůvěřují a dávají přednost ruce dobře viditelné. Při opravě či stavbě rodinného domku se spoléhají na své známé, nebo na ty, které jim jejich známí doporučí. Úplně nejlepší je, když sami umí nějaké řemeslo, to se pak mohou tzv. revanšovat. Tak vzniká lokální směnný obchod služeb, který není tak drahý jako práce od neznámé firmy z velkého města. Lidé si v rámci lokálního trhu, na němž působí viditelné ruce, vzájemně vyhoví.

Služby a poradenství. – Existence zprostředkovatelů je někdy zdánlivě zbytečná. Má však svůj pevný důvod, neboť tak vznikají nové pracovní příležitosti. Bohužel někdy dochází k věcem, které se mohou jevit jako nespravedlivé: například prosperuje agentura, která organizuje přijímací řízení na VŠ, zatímco staroslavné univerzity jsou tzv. dlouhodobě podhodnocené, jak tvrdí ony samy i samotný ministr školství a další politici. Nebo například mzdová účetní leckde bere jednou tolik vyšší plat než učitel, vědecký pracovník a tak podobně.

O tom, že jsou university dlouhodobě podhodnocené, si v Česku povídají i malé děti.

Cestování a turismus. – Jakmile padla tzv. železná opona, Češi a Češky začali objevovat civilizovaný i exotický svět. Ti nejúspěšnější se v exotických krajích usadili – například Viktor Kožený na Bahamských ostrovech nebo Radovan Krejčíř na Seychelských ostrovech a později v Jihoafrické republice. Jiní si tam alespoň pořídili nemovitost a pendlují – například neúspěšný premiér a úspěšný advokátní koncipient Stanislav Gross, který si zakoupil luxusní byt na Floridě, nebo neúspěšný ministr a úspěšný prodejce akcií Aleš Řebíček, který si koupil luxusní byt v Dubaji a komplex domů v Monte Argentario.

Český národní zájem. – Český národní zájem je třeba chránit. Na tom se shodnou všichni Češi a Češky a jejich politici obzvláště. Politici o něm začali mluvit poté, co se v letech 1996-1997 ukázalo, že tzv. česká cesta ke kapitalismu se nepovedla. Je to pochopitelné, neboť například většinu českých deníků získali po úspěšně provedené privatizaci němečtí investoři. Proto je třeba například hájit tzv. Benešovy dekrety, které chtějí sudetoněmečtí revanšisté, zaštítění mocnou lobby v EU, tzv. právně anulovat. Čeština poněkud zmizela z nápisů na veřejných prostranstvích. Pěkně je to vidět například na postupné změně názvu slavné Malostranské kavárny, umístěné na Malostranském náměstí v Praze na Malé Straně: Malostranská kavárna – Malostranská Square – Starbucks. To ale souvisí se všeobecnou oblíbeností angličtiny jako světového jazyka. Většina malých dětí se chce učit anglicky. Němčina, francouzština a další jazyky nejsou zdaleka tak oblíbené a děti jsou na ně přijaty i bez tzv. rozřazovacích testů, nebo se těmto jazykům musí učit ty děti, které tzv. rozřazovací testy z angličtiny nezvládly. Vůbec nejvýraznějším projevem českého národního zájmu je dlouhodobé živoření Ústavu české literatury na staroslavné Univerzitě Karlově, který si ještě nedokázal najít zahraničního investora. Český národní zájem podporují také některá reklamní hesla a slogany, jako například: Nakupujte české zboží, Kdo neskáče, není Čech, nebo Kdo nefandí, není Čech.

Znát angličtinu znamená 2 B Inside

Občanská výchova. – Nelehká je dnes situace učitelů, kteří děti vychovávají k občanským ctnostem a přitom je každý den na televizních a počítačových obrazovkách k vidění, slyšení i čtení, jak jsou tyto ctnosti v politice a veřejném životě flagrantně porušovány. Řešení této složité situace spočívá v tom, že novináři – toužící po senzacích a větší prodejnosti svých plátků – by měli zveřejňovat jen ty kauzy, které byly důkladně prověřeny. Za šíření polopravd, fám a věcí tzv. vytržených z kontextu by měli být přísně sankcionováni. Podobně jako ti, kteří podle nového zákona z roku 2009 poruší právo na soukromí a zveřejní odposlechy telefonických hovorů politiků s podnikateli, lobbisty či tzv. mafiány. Z prostého souhrnu všech kritických zpráv totiž vzniká tak hrozný obraz napříč celého politického spektra, že se mu prostě nedá věřit.

Citová výchova. – Všeobecné rozšíření a dostupnost pornografie má také svoje kladné stránky, někteří sexuální devianti se ukájejí před obrazovkou a pak už nevyrazí do ulic a parků.

Neúplný seznam krachů, skandálů, afér a kauz – … Banka Bohemia, Kreditní a průmyslová banka, Agrobanka, Union banka, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň, Pragobanka, Banka Moravia, Universal banka, První městská banka, Investiční a poštovní banka, Lehké topné oleje, Harvard Capital and Consulting, Investiční fond Trend, C. S. fondy, Škoda Plzeň, Poldi Kladno, Nová huť, Tatra Kopřivnice, Zetor, Chemapol Group, OKD, Skloexport Group, H-Systém, Motoinvest, Cimex, Anex Cirus, Trade Fides, Tax and Investment Advisers, První družstevní záložna Ostrava, Českomoravská družstevní spořitelna, Živnostenské spořitelní a úvěrové družstvo, První pražská družstevní záložna, Družstevní záložna Praha, Doudlebská družstevní záložna, kauza Knižního velkoobchodu, kauza mrtvých sponzorů a zahraničního konta ODS, kauza arbitráže ve sporu CME s televizí Nova, kauza D47, kauza orlických vrahů, Wagnerova facka, kauza premiéra Grosse, kauza Vladimíra Hučína, kauza poslance Kořistky, poradce Dalíka a lobisty Večerka, kauza ministra financí Svobody a jeho poradkyně Snopkové, kauza Evžena Šírka, kauza Gripenů, kauza Baraka Alona, kauza soudce Berky, kauza Berdychova gangu, kauza Karla Srby, kauza Kuřim, aféra uplácení v českém fotbale, aféra Bamberg, Kufříková aféra, aféra Štiřín, aféra Olovo, aféra Biolíh, Kakaová aféra, aféra „pět na stole v českých, aféra Radovana Krejčíře, aféra Tomáše Pitra, aféra kmotra Mrázka, Mackova facka, aféra kulek a střelného prachu při volbě prezidenta v roce 2008, aféra ministra Čunka a tzv. justiční mafie, aféra poslance Moravy, Mrštinova aféra se státní dotací na bordel…

Mafiánský kapitalismus. – Pojem vymyslel bývalý prezident Václav Havel někdy v letech 1996-1997. Původně tzv. radikální ekonomickou transformaci plně podporoval, ale pak si včas uvědomil její nešvary a deformace a podrobil ji kritice. Zprávy o propojení politiky s tzv. mafiánskými strukturami jsou od té doby již zcela běžné, ale zdá se, že lidé je berou s velkým klidem. Buď jim nevěří, anebo se ozvou až poté, co mafie začne zasahovat i do jejich soukromí.

Celebrity. – Vedle již zmíněných, politických, ekonomických a vědeckých elit žijí a pracují v ČR také tzv. celebrity. Někdy není zcela zřejmé, kdo má větší vliv, zda elity či celebrity. Mezi celebrity především patří slavní sportovci, zpěváci a zpěvačky, herci a herečky, šoumeni a baviči, modelky a moderátorky. Jejich velká oblíbenost vzrostla zejména díky televizi Nova a dalším tzv. bulvárním kanálům – rádiím, časopisům a zábavním internetovým serverům. Mnoho seriózních novin se muselo tzv. bulvárnímu trendu přizpůsobit, jinak by zanikly a nemohly by čtenářům přinášet také náročnější zprávy a komentáře.

Mobily. – Výrazně přispěly ke zrychlení a zkvalitnění mezilidské komunikace. Jak se praví v jedné výstižné reklamě: connecting people.

A co poštovní holubi?

Internet. – Výrazně přispěl k větší informovanosti veřejnosti. Dnes je například možné na internetu najít, kdy nám jede tramvaj či autobus, nemusíme pak zbytečně čekat na zastávce a ušetřený čas můžeme věnovat třeba delšímu surfování po netu.

Kritika. – Neviditelná ruka trhu ukázala, že tzv. literární, umělecká či společenská kritika je vlastně zbytečná. Záplavu knih, které vycházejí, nemůže žádný seriózní kritik zvládnout, a proto je dobré ponechat na čtenářích, ať si sami vyberou. Časem se ujalo přístupnější, srozumitelnější a vlídnější recenzování a anotování. A poté, co nejčtenější český spisovatel Michal Viewegh v jednom svém románu brilantně zesměšnil své kritiky, zmizela literární kritika jako žánr definitivně z médií. Neviditelná ruka trhu prokázala, že tzv. neseriózní, braková literatura, intelektuálními elitáři odsuzovaná, patří mezi nejoblíbenější čtení. To je tzv. přehodnocení všech hodnot, jak kdysi říkával Nietzsche.

Vzestup rozvodovosti a pokles porodnosti. – Sociologové mluví o zániku rodiny a stárnutí evropské populace. Apokalyptičtí konzervativci mluví o zániku západní, tzv. euroamerické civilizace. Je škoda, že věda ještě nepřišla na to, jak by si mohli pořídit vlastní děti tzv. registrované homosexuální páry, protože ty o výchovu dětí jeví velký zájem. Zatím se musíme smířit s tím, že k české reprodukci budou přispívat Romové, Vietnamci, Číňané, Ukrajinci a další národnosti, jejichž příslušníci jsou v ČR řádně hlášeni a tvoří tzv. národnostní či etnické menšiny.

Mizení chodníků. – Nejoblíbenější dopravním prostředkem se stal osobní automobil. V mnoha rodinách jich mají hned několik. K velkému rozšíření aut přispělo plošné rušení hromadných spojů – vlaků a autobusů – ve všech regionech. Lidé totiž dávají přednost komfortní přepravě před tzv. sockou. A také k tomu výrazně přispěla reklama, v níž krásné auto jede po prázdné silnici na pozadí úchvatné přírodní scenérie, nebo bruslí, nebo hraje fotbal, nebo se skulí ze skály a nic se mu nestane a jede dál. Ale v posledních letech se objevila i tzv. negativní reklama, která v nechutných klipech, sahajících často za hranici vkusu, ukazuje nepěkné důsledky nezodpovědného počínání některých neukázněných řidičů, kteří mají statisticky vzato na svědomí stovky a tisíce obětí automobilových havárií. Média ovšem – kromě havárií samotných – pečlivě monitorují a pravidelně zveřejňují, o kolik počet mrtvých k danému datu stoupá či klesá ve srovnání s minulými léty. Pokud klesá, je to náznak pozitivního trendu, ale jak ukázala zkušenost, často se to obrátí.

Člověče, nejezdi jak prase.

Luxusní bydlení. – Restituce nájemních domů zmírnila některé tzv. majetkové křivdy, způsobené komunisty, ale slibovaný volný trh s byty zatím nepřinesla. V mnoha nájemních domech ihned po restituci odebrali jejich noví majitelé nájemníkům sklepy, kočárkárny, kumbály a dvory s pochopitelným zdůvodněním, že chtějí soukromě podnikat. Někteří z nich dokonce zaslepily nájemníkům přívod plynu či tzv. odstřihli elektriku, jeden dokonce zboural schodiště, ale to byly jen patologické výjimky – většina majitelů domů pouze požaduje vyšší nájemné, aby vůbec mohla pokrýt náklady. Dvacet let po restitucích nechce skoro nikdo žít v nájemním bytě, lidé dávají přednost bydlení ve vlastním a radši splácí vysokou hypotéku, než aby platili vysoký nájem. Vyměnit nájemní byt je velmi obtížné, skoro nemožné, ale odborníci na trh s nemovitostmi a opravdoví liberálové (tzv. neoliberálové) nás ujišťují, že až se uskuteční úplná deregulace nájemného, možné to bude.

Evropská unie. – Velká většina Čechů a Češek v dosud jediném referendu, kterého se mohli účastnit, hlasovala pro vstup České republiky do Evropské unie. Jedno z hlavních hesel roku 1989 o tzv. návratu do Evropy se stalo skutečností. Euforie však nebyla nijak velká, naopak pravicoví politikové, kteří heslo původně vymysleli, teď proti EU bojují. Především tak činí nejsilnější pravicová formace – Občanská demokratická strana, která tvrdí, že EU reálně ohrožuje naši státní svrchovanost. V posledních volbách do Evropského parlamentu zvítězila ODS. Sociologické agentury zatím ovšem nezjistily, zda ji volili titíž voliči, kteří hlasovali nejprve pro vstup a po vstupu si to rozmysleli. Napříč politickým spektrem panuje shoda, že čerpání z tzv. strukturálních fondů EU je pro ČR výhodné a je velmi kritizováno, pokud se nečerpá nebo čerpá liknavě.

Headphones hang in the conference centre during the EU Eastern Partnership Summit in Prague, Czech Republic, 07 May 2009. The EU summit is to bring the former Soviet states Armenia, Azerbaijan, Georgia, Moldova, Ukraine and Belarus closer to the EU. In return for democratic reforms, the Union offers far-reaching treaties of association, help with the construction of functional state structures and the funding of joint projects. The EU plans to spend 600 billion euro on such purposes until 2013. Photo: RALF HIRSCHBERGER

Evropě jsme to osladili.

Rozkvět měst. – Většina českých měst a městeček jednoznačně změnila svou tvář k lepšímu. Komunistickou uniformitu a šeď nahradila demokratická pestrost barev i stylů. Aby mohla být velkoměsta, krajská města i okresní města dobře a pravidelně zásobována žádaným zbožím, musely kolem nich vzniknout nezbytné zóny skladovacích hal, parkovacích ploch a nájezdových ramp.

NATO. – Když jsme v roce 1999 vstoupili do Severoatlantické aliance, demonstrovali před Pražským hradem komunisti a sprostě pořvávali „Serem NATO. Většina Čechů ovšem přivítala tzv. profesionalizaci Armády ČR, protože od té doby už nemusí do tzv. pakárny, jak se lidově říkalo tzv. základní vojenské službě, která trvala dva roky. Důstojníci, kteří v 80. letech na vysokoškolských vojenských katedrách přednášeli o strategii a vybavení armád západního imperialistického nepřítele, se po roce 1989 rychle přeškolili a vstoupili do nepřátelských služeb. Bylo to výhodné, neboť podrobně znali jejich zbraňové vybavení a systémy, o kterých podrobně informovali své studenty na vojenských katedrách – například o bojovém vozidlu pěchoty Bradley nebo tanku Abrams.

Israeli tanks drive near the border of Israel and the Gaza Strip, in southern Israel, Monday, Dec. 22, 2008. Israeli diplomats have been instructed to highlight the plight of Israelis living under increasing rocket fire from Gaza, officials said Monday, in a step aimed at preparing world opinion for a stepped-up response, or even a ground invasion, by Israel's military. (AP Photo/Sebastian Scheiner)

Bývalí důstojníci ČSLA se nemuseli s nepřátelskou, respektive spojeneckou technikou seznamovat.

Vizionáři. – Havel. Klaus. Zeman. Špidla a Železný.

Technokrati. – Gross. Paroubek. Topolánek. Téčko a Íčko.

Největší české úspěchy. – Vídeň. Nagano. Oslo. Moskva. Londýn. Porto.

Největší české neúspěchy. – Praha. Salt Lake City. Kolín nad Rýnem. Hamburk. Ženeva.

Autor: Jiří Suk

Historik a politolog. Jeho práce Labyrint revoluce o mocenské změně v roce 1989 dostala cenu Magnesia litera za nejlepší knihu roku 2003.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality