14.07.2008
Respekt, 14. 7. 2008
Před třemi týdny dorazil do redakce rakouského bulvárního deníku Neue Kronen Zeitung dopis adresovaný „váženému panu vydavateli“. Jeho autory byli sociálnědemokratický kancléř Alfred Gusenbauer a Werner Faymann, který místo premiéra v minulých týdnech převzal řízení strany. Příjemcem psaní byl sedmaosmdesátiletý Hans Dichand, kterého oba politici chtěli zpravit o své nové politice vůči Evropské unii.
Neue Kronen Zeitung si každý den prolistuje necelá polovina Rakušanů, list má – alespoň měřeno podílem čtenářů na počtu obyvatel – větší vliv než jakékoliv jiné noviny v jakékoli demokratické zemi. Deník přitom dlouhodobě vede protipřistěhovaleckou a mnohdy lživou protievropskou kampaň, která přitvrdila v minulých týdnech během irského referenda o Lisabonské smlouvě (v Rakousku smlouvu ratifikoval parlament).
Metody vlivného deníku poodkryla například lidovecká ministryně zahraničí Ursula Plassniková, když zveřejnila „nemravnou nabídku, kterou od Hanse Dichanda dostala. Vydavatel jí prý nabídl podporu listu v případě, že ustoupí od své proevropské politiky. Oblíbená ministryně pokušení odolala, klesající popularitu své strany se však s pomocí mediálního magnáta zřejmě rozhodli pozvednout Gusenbauer s Faymannem.
UŽ TOHO BYLO DOST
V dopise, který Neue Kronen Zeitung v plném znění otiskl, bez vědomí svých spolustraníků i koaličních kolegů z lidové strany změnili dosavadní proevropskou linii sociálních demokratů. Čtenářům slíbili, že budou prosazovat, aby „budoucí změny ve smlouvě o EU, které se dotýkají rakouských zájmů, byly rozhodnuty v referendech. Obsah dopisu a především jeho publikace na stránkách nedůvěryhodného média minulé pondělí přiměla vicekancléře a předsedu lidovců Wilhelma Molterera k odchodu z vlády, doprovázenému rezolutním prohlášením „Už toho bylo dost!.
Místní komentátoři nazvali rozpad nejméně populární vlády v poválečném Rakousku, rok a půl vládnoucí velké koalice sociální demokracie a lidovců, „dnem vysvobození. Sebeironické poznámky o „Neidgenossenschaftu, společenství spojeném vzájemnou závistí, jak se Rakušané někdy karikují, tato vláda doslova naplnila. Velké koalice sice poválečné Rakousko spravovaly celkem 35 let, poslední z nich však potvrdila všechny slabiny těchto vlád. Koaliční partneři si neuměli vzájemně přiznat sebemenší úspěch a na úkor velkých stran nezadržitelně stoupala oblíbenost opozičních pravicových populistů.
Rakousko přitom ke krizi nemá žádný zjevný důvod – hospodářství čtvrté nejbohatší země Evropské unie (měřeno výší hrubého domácího produktu na osobu) roste rychleji než průměr EU, nezaměstnanost se drží kolem pouhých čtyř procent a společnost rozděluje jedna z nejmenších ekonomických i regionálních nerovností v Evropě. Jenže zdravá ekonomika zřejmě vládnoucí politický pár ochromila natolik, že nedokázal občanům nabídnout žádnou zajímavou vizi. Paradoxně se nakonec příčinou definitivního vládního rozkolu stal vztah k členství v Evropské unii, na němž podle ekonomů země výrazně vydělala.
NÁVRAT DO SRDCE
Rakousko se díky rozšíření Evropské unie směrem na východ vrátilo z okraje Evropy zase do jejího středu, otevřely se mu hladové, rostoucí trhy čtyř postkomunistických sousedů. Banky a firmy – především středně velké rodinné podniky, které jsou páteří rakouské ekonomiky – z rozšíření EU profitovaly více než živnostníci jinde v Evropě. Proto se vloni podnikatelé pokoušeli o prospěšnosti Unie přesvědčit občany reklamní kampaní nazvanou „Podívej se za okraj talíře. Neúspěšně.
I kvůli zpravodajství Neue Kronen Zeitung jsou totiž Rakušané spolu s Brity podle průzkumů největšími euroskeptiky mezi státy Unie – jen 28 procent voličů si myslí, že jim členství v EU přináší pozitiva (o osm procent méně než ještě vloni na jaře), a výsledek kancléřem slibovaných referend o reformách Unie proto příznivce další integrace straší.
Gusenbauer svou otočku odůvodnil v rozhovoru s německým deníkem Süddeutsche Zeitung. „Musíme se starat o skeptiky, jinak bude brzy přesvědčených odpůrců Unie více než polovina. Chceme dialog, při kterém by i dosud ucpané uši mohly zase začít naslouchat. Lidovci a novinoví komentátoři však politickou obrátku odmítli a hovořili o „poníženém pokleknutí před strýčkem Hansem (Dichandem), před mocí bulváru.
Předseda ústavního výboru Evropského parlamentu Jo Leinen prohlášení kritizoval coby „populistický aktivismus. Raduje se ale pravicově-populistická strana Svobodných, bývalá strana Jörga Haidera, která stejně jako Neue Kronen Zeitung referenda o smlouvách EU již dlouho požaduje.
Novou vládu si Rakušané zvolí 28. září, při těchto volbách poprvé v rakouských dějinách k hlasovacím urnám půjdou již šestnáctiletí voliči. Hrozí, že po volbách opět vstoupí do vlády populisté, kvůli kterým EU před osmi lety na alpskou zemi uvalila diplomatické sankce. Jenže tentokrát s nacionalisty, které v předvolebních průzkumech podporuje pětina voličů, nelaškují konzervativní lidovci, ale sociální demokraté. Obě strany spolu soupeří o chudší voliče z dělnického prostředí a i přes dementi špiček sociální demokracie se jejich strana evropskou otočkou přiblížila právě k programu populistů.
Autor: Tomáš Lindner