Jiří Sobota, Respekt, 7.-13. prosince 2009
Ať dopadne summit v Kodani jakkoli, svět vstupuje do časů velké nejistoty. Klimatickým změnám už se nedokáže zcela vyhnout, bude nutné se jim přizpůsobit . Jenže jde to vůbec?
Bruce Ackerman bude příště chytřejší. Nebude na nic čekat, sbalí si pár základních věcí a bude utíkat, co mu budou nohy nebo spíše motor jeho auta stačit. Bruce Ackerman je australský údržbář a dobrovolný hasič, jehož město vloni během rozsáhlých lesních požárů v australském státě Victoria obklíčily plameny a on se musel rozhodnout, jak se zachová. Podle toho, jak jeho příběh nedávno vyprávěl americký týdeník New Yorker, pohlédl před pár měsíci smrti do očí skutečně hodně zblízka.
V Austrálii jsou velké lesní požáry časté a způsob boje s nimi má své zvláštnosti. Zatímco v jiných částech světa je běžné nařídit evakuaci a nasadit profesionální hasiče nebo armádu, u protinožců dávají požární předpisy lidem výslovně na vybranou – buď se včas evakuovat, nebo zůstat na místě a sám bojovat proti živelní pohromě. Vysoké procento Australanů díky tradici sveřepé nezávislosti volí druhou variantu – zůstávají doma a na vlastní pěst brání svůj majetek proti postupující hradbě plamenů.
Voda, sucho, nebo střídavě obojí? Moderní civilisace si s údivem začíná uvědomovat, že navzdory prudkému rozvoji technologií se svět nestal o nic více bezpečný. Foto Euroskop
Zní to trochu šíleně, ale prý to jde. Jestliže je dům a jeho okolí na oheň připravený, nevisí nad ním větve stromů a podobně, spočívá princip v tom, že neztratíte hlavu, nashromáždíte co nejvíce vody a pak, když se plameny přiblíží, běháte bez zastávky po domě a snažíte se uhasit sebemenší zárodek požáru. Dům vás chrání před výhní a stěna plamenů hnaná větrem se za běžných podmínek okolo vás prožene během několika minut. Kromě těchto dramatických okamžiků přímého střetu s živlem pak musíte především ostražitě hlídat. Většina domů totiž ve skutečnosti lehne popelem ještě před nebo teprve po přechodu ohnivé fronty – chytne od rozžhavených uhlíků roznášených větrem.
Mazal bych odtamtud
Když se tedy letos v únoru oheň přiblížil k australskému městečku Marysville, zvolil zkušený Bruce Ackerman zcela předvídatelně boj před útěkem. Zatímco větší část jeho spoluobčanů za asistence policie prchala, on kličkoval z hospody autem proti jejich proudu zpátky domů. Jako hasič již podobné požáry zažil, jenže ty letošní překonaly v Austrálii cokoli, co dosud zažil.
Na jihovýchodě země panuje už několik let zničující sucho a Victoria byla díky němu vyschlá na troud. Kromě toho ještě teploty vystoupaly na rekordní hodnoty a vanul nepříznivý vítr. Když Ackerman poprvé uviděl ohnivou stěnu nad městem, odhadoval její výšku na neuvěřitelných sto metrů. Plameny se pohybovaly tak rychle, že nikdo nevěděl, kde se požár v kterou chvíli vlastně přesně nachází. Pohroma nakonec vpadla do města netradičně ze dvou stran najednou. Když bylo po všem, spočítaly úřady, že ve Victorii vypuklo toho dne šest set lesních požárů najednou a jejich společná energie se přibližně rovnala tisíci pěti stům hirošimských atomových pum.
Boj Bruce Ackermana trval i s přípravami hodiny a vyvrcholil několika minutami pekla, kdy i zkušený hasič pochyboval, že tentokrát vyvázne. „Požár zářil rudě, jenom rudě, čistým zářivým světlem, krvavou rudou. Běhal jsem nahoru a dolů, dovnitř a ven z každé místnosti, dopředu a zpátky, s kbelíkem sem a tam, popisoval rozhodující chvíle o několik týdnů později, když prováděl amerického reportéra troskami svého města. Ackerman nad plameny vyhrál, ale byl toho dne jedním z mála. Jeho sousedka a dlouholetá kamarádka také odmítla dům opustit a uhořela i se svým synem. Město Marysville v podstatě zaniklo. Během nejrozsáhlejších požárů v dějinách Viktorie přišlo o život 173 lidí. Apokalypsa to musela být naprostá, některé z obětí ani nepozřely plameny, zemřely na útěku v důsledku dálkového působení silného žáru, který dokázal zapálit matrace skrze zavřená okna.
Australské úřady dnes vědí, že skončila jedna éra. V zemi se přepisují požární předpisy a kompletně se přehodnocují postupy úřadů v případech nouze. Katastrofa, jež dostala název „černá sobota, proměnila zkušenosti shromažďované po několik generací v bezcenné vzpomínky a životní styl nepoddajných Australanů se o kousek posunul. Sám hasič Bruce Ackerman na otázku New Yorkeru, jak by se zachoval příště, jenom zdvihl v obscénním gestu prostředníček. „Jestli bych utekl, nebo zůstal? Věřte mi, příště bych byl první, kdo by mazal odtamtud!
Nezvyk
Tento text nehodlá polemizovat o tom, zda globální změna klimatu hrozí, nebo ne. Australští vědci i australská vláda přisuzují zdrcující sucha a požáry, stejně jako třeba umírání Velkého bariérového útesu, jednoznačně změně atmosférické cirkulace způsobené lidskou činností. Jednání předcházející kodaňskému klimatickému summitu se soustředí na snahu, jak zabránit zvýšení teploty planety o více než 2 °C ve srovnání s dobou před začátkem průmyslové éry. V Austrálii (která patří k jedněm z největších producentů skleníkových plynů v přepočtu na hlavu) však vědí, že ať už se to povede nebo ne, klima se stejně do jisté míry promění a právě jich se důsledky týkají již dnes zcela hmatatelně.
Australané nejsou jediní, kdo již dnes z nezbytí přepisuje předpisy, zakládá specializované ministerstvo nebo sestavuje vládní programy adaptace na nové podmínky. Příklady sahají od plánů na přestavbu New Yorku nebo Rotterdamu přes výstavbu záložní světové genové banky rostlin na Špicberkách až – v extrémním případě – po snahu sehnat a nakoupit pozemky pro přestěhování celých menších ostrovních národů, kterým jednoduše hrozí, že je zalije stoupající oceán. Financování adaptace rozvojových zemí je také klíčovou součástí vyjednávání před kodaňskou schůzkou. Na nedávném summitu EU se sice sedmadvacítka dokázala vypořádat za pár desítek minut s požadavky Václava Klause podmiňujícími jeho podpis pod Lisabonskou smlouvou, o výši odvodů právě do adaptačních fondů pro chudé země se pak ale přela celé hodiny.
Výše zmíněný australský příběh je zároveň dobrým příkladem typu přizpůsobování, kterému se ostatní chtějí, jak jen to je možné, vyhnout. Obyvatelé a úřady Victorie se nechali přírodními živly zaskočit a za svou novou zkušenost zaplatili vysokou cenu. To stejně jako osud zatopeného amerického velkoměsta New Orleansu ukazuje na skutečný význam pojmu adaptace – ten může znamenat mnoho konkrétních věcí, zcela jistě ale nepředstavuje pasivní „zvykneme si. Přizpůsobit se klimatickým změnám znamená především předvídat, plánovat a konat, často ovšem na základě informací, které jsou hodně nejisté. To zase vyžaduje špičkovou vědu, peníze, představivost, odvahu a také ochotu překonat nutkání odložit rozhodnutí někdy na později. Jak dnes dobře vědí ve Spojených státech, zkáza New Orleansu byla zřejmě jednou z nejlépe předvídaných katastrof v dějinách, přesto město zmizelo pod vodní hladinou.
Bystrozrací
Jsou proto místa, kde na nic nečekají. Dobrým příkladem je Nizozemsko, jehož 27 % území se 60 % obyvatel se díky sofistikovanému systému hrází nachází pod úrovní mořské hladiny a kde dlouhodobé strategie patří k základním předpokladům přežití.
Nizozemská vláda sestavila v roce 2007 zvláštní komisi (Komise delta), jejímž úkolem bylo pohlédnout do budoucnosti v horizontu dvou set let a v tak daleké perspektivě také plánovat. Motivem byly nejen vlastní zkušenosti z povodní v 90. letech, ale právě zkáza New Orleansu, kde nevydržely hráze, tedy ochrana proti vodě, na nichž je existence Nizozemska závislá. Nizozemci se rozhodli, že je potřeba učinit zemi „klimatuvzdornou.
Nizozemci plánují předvídatelně masivní posilování hrází, nebo se v jiných oblastech snaží naopak zvrátit dlouholetou mentalitu zatlačování vody „do příslušných mezí a místo toho v rámci programu Prostor pro řeku vykupují pozemky v místech, kde již podle odborníků další zvýšení hladiny nelze technicky zvládnout, a hráze snižují, aby se řeka mohla volně rozlévat do krajiny. Podobné prostoupení lidského a vodního světa plánuje také přístavní město Rotterdam, kde vzniknou mimo jiné zvláštní úpravy náměstí, jež budou běžně sloužit jako dětská hřiště, v době záplav se ale promění díky sofistikované kanalizaci v jezera uvnitř města, v nichž se bude hromadit přebytečná voda.
Přizpůsobení ale neznamená vždy jen vyšší náklady (Nizozemsko jejich plán přijde na 1 % HDP ročně). Jako každá změna i ta klimatická může pro někoho znamenat příležitost. Stavební firma Dura Vermeer zabila dvě mouchy jednou ranou a udělala si byznys z výstavby obojživelných plovoucích domů. V Nizozemsku je nedostatek místa a umístit domy přímo na hladinu řek nebo kanálů je pro investory dobrý nápad v každém případě. Technologické řešení umožňující, aby se domy se vší instalací mohly zvedat a zase klesat spolu s proměnami vodní hladiny, je ideálním řešením pro nadcházející dobu.
A Nizozemci mají ještě další plány. Podle závěrů vládní komise je zemi nejen potřeba učinit „klimatuvzdornou, ale také udržet její přitažlivost. Jakmile prý se Španělsko a Portugalsko stanou příliš suchými a horkými místy pro příjemnou dovolenou a v Alpách roztají ledovce, stane se právě nově prohřáté Nizozemsko turistickým rájem Evropy.
Nejde ani tak o to, zda na tání alpských ledovců etc. má svůj podíl člověk, ale že je třeba být na změny klimatu, které jsou čím dál víc znát, připravený. Foto Euroskop
Nejistá sezona
Muhammad Našíd má jenom málo přes čtyřicet a je prvním demokraticky zvoleným prezidentem souostroví Maledivy po třiceti letech diktatury. Země v Indickém oceánu je nebohatá, našla ale svůj zdroj obživy v turistickém průmyslu. Po letech vlády železné pěsti předcházejícího autokrata je jistě co napravovat. Ale prezident Muhammad Našíd má vlastně jiný plán – přestěhovat všech 300 000 obyvatel souostroví na nakoupené pozemky třeba na Srí Lanku, do Indie nebo Austrálie.
Prezident Našíd je charismatický muž ze země s průměrnou nadmořskou výškou 1,5 metru nad hladinou moře a z globálního oteplování udělal velké politické téma. Nedávno pronesl emocionální projev na zasedání OSN. Potom jeho vláda uspořádala demonstrativní hodinové zasedání v potápěčské výstroji na dně mořské zátoky. Maledivy také před třemi týdny založily společenství zemí V 11 („V jako „vulnerable, tedy „zranitelný), což je skupina chudých států ohrožených klimatickou změnou a vydaných napospas konání zbytku světa. Mimo Maledivy do skupiny patří Bangladéš, Barbados, Bhútán, Ghana, Keňa, Kiribati, Nepál, Rwanda, Tanzanie a Vietnam.
Prezident se snaží vytvořit z osudu svých ostrovů morální precedens a zostudit světové politiky natolik, aby proti zvyšování koncentrací skleníkových plynů rázně zakročili. Sám však zároveň koná. Hlavním bodem jeho programu je založení suverénního fondu podobného těm, které mají díky výnosům z prodeje ropy bohaté státy Perského zálivu nebo třeba Norsko. Do fondu by stát odváděl část zisků z turismu a právě z těchto prostředků by potom nakoupil pozemky někde, kde by snad obyvatelé Malediv byli vítáni.
Problém je v tom, že osud souostroví není zdaleka tak jednoduchá rovnice, jak by se na první pohled mohlo zdát. Na místě provádí už léta výzkumy novozélandský geomorfolog Paul Kench, který se právě tady snaží zjistit, jakým způsobem energie oceánu působí na formování ostrovů. Racionalitou současné maledivské vlády si není ani trochu jist. „Vládne představa, že hladina moře prostě stoupne a oni se utopí. Nikdo se nenamáhal zkoumat, jak to vlastně přesně funguje, postěžoval si nedávno v magazínu The New York Times.
Paul Kench pozoruje na Maledivách zajímavý jev. Jak na ostrov naráží vlny a občas se přižene bouře nebo tsunami, síly mění tvar ostrova, pěchují písek a vlastně tak zvyšují nadmořskou výšku pevniny. Maledivy se podle novozélandského vědce spíše proměňují, než potápí, a strach z jejich zániku je přehnaný. Rétorika dnešního prezidenta pak celé věci spíše škodí, než pomáhá – ostrovy se musí připravit na změny, ale vypjaté výroky o vystěhování ubírají celé akci na důvěryhodnosti a odrazují i část mezinárodního společenství, které by bylo ochotno pomoci.
Splést se? Jen jednou
Jenže zkuste se vcítit do kůže maledivského prezidenta. Věci se nemění postupně a moře nezalévá ostrovy tiše, den za dnem, milimetr po milimetru. V praxi může jít o série dramatických událostí – extrémní bouři, která smete celé vesnice, tsunami, jež překoná svými rozměry všechna předešlá, podobně jako letošní australské požáry předčily všechno, co ostřílení Australané dosud znali. Od vědců se Muhammad Našíd nakonec definitivní předpověď osudu své země nikdy nedozví. Jednoho dne se on nebo spíše některý z jeho nástupců bude muset rozhodnout. Splést se může jenom jednou.
Podobná nejistota provází změnu klimatu, a tím pádem také adaptaci na ni všude, kam se podíváte. Nakonec i ve zmíněném Nizozemsku se plánuje od oka. „Nejde o to, jestli věříme, že se hladina moře zvedne o dva metry, řekla třeba americké delegaci na návštěvě Nizozemska členka zmíněné vládní komise, profesorka Louise Frescová. Přesně takový vzestup totiž někteří vědci předpovídají pro příští století, pro komisi je to potom otázka prevence. „My se na takovou alternativu prostě musíme připravit, dodala profesorka Frescová.
Prvním krokem přizpůsobení je tedy především zpřesňování poznatků, které však, vzhledem k tomu, že se jedná o prognózy maximálně složitých dějů, nebudou nikdy fungovat s dokonalou přesností. Americké vědecké instituce mají dnes například zákonnou povinnost sestavit každé dva roky v rámci programu U. S. Global Change Research Program aktualizovaný odhad dopadů klimatických změn na území Spojených států. Investoři, úředníci místních samospráv, zdravotníci, energetici, silničáři a vlastně tak trochu všichni potřebují co nejpřesnější informace o tom, co mohou očekávat. Teprve když tuší, jak se budou vyvíjet srážky, stoupat či klesat hladiny řek a oceánů, jak se budou šířit nebo ustupovat v novém podnebí choroby nebo jak vlhká bude půda, mohou rozhodovat a plánovat, co zasít, kde postavit hráze, jak narýsovat budoucí silnice, kam umístit čističky nebo letiště, jaké vakcíny začít vyvíjet či připravovat do výroby.
Své adaptační plány si připravují jednotlivé státy podobně jako zmíněné Nizozemsko. Kalifornie svoji adaptační strategii pověsila na web k veřejné diskusi právě letos. Kalifornští vědci a vedení státu odhadují, že z celkového nemovitého majetku, jenž v Kalifornii dosahuje hodnoty okolo čtyř bilionů dolarů, je zhruba dva a půl bilionu přímo ohroženo extrémními výkyvy počasí, stoupající hladinou oceánu a lesními požáry. Největším problémem je však hrozící sucho.
Když jsme u Spojených států, za Atlantikem se již minimálně dva roky otevřeně hovoří o bezpečnostních a vojenských hrozbách, které s klimatickou změnou souvisí. Snaha obyvatel Malediv najít si nový životní prostor naznačuje, na co se možná budou muset připravit vyspělé státy včetně evropských – v jejich případě je dokonce nebezpečí, že se kontinent stane cílem masových přesunů obyvatel ze suchem postižených afrických zemí, už je pravděpodobně vůbec největší riziko. Neklid a společenské otřesy v zasažených rozvojových zemích se hrozí přelévat přes hranice, ve hře jsou samozřejmě také energetické zdroje. V USA tak pracuje ministerstvo obrany a vojenské think tanky na přípravách nové vojenské strategie a letos v září se k vojákům přidaly i tajné služby, když si CIA zřídila vlastní útvar zabývající se výhradně důsledky změn spojenými s oteplováním. Minulý měsíc také brázdil Spojené státy autobus veteránů z války v Iráku, kteří na výchovném turné upozorňovali běžné Američany na nová bezpečnostní rizika a propagovali přijetí klimatického zákona.
Adaptace ve vyspělých zemích je zatím nejčastěji otázkou trochu nudných programů a zpráv. Na stránkách EU visí Bílá kniha přizpůsobení klimatickým změnám a pod ní programy Dánska, Finska, Německa, Francie, Maďarska, Nizozemska, Španělska, Švédska a Velké Británie. Není to většinou žádné dobrodružné čtení, spíše série obecných rozvah. Píle jednotlivých zemí také zjevně souvisí s tím, které oblasti jsou nejohroženější. Letos v březnu Evropská komise označila jako nejrizikovější místa Středomoří, jižní Evropu obecně, Alpy (kde jsou ohroženy ledovce) a evropský dálný sever.
Všechno je pak samozřejmě otázka peněz, srovnejte si třeba situaci Nizozemska s podobně ohroženým Bangladéšem. Bangladéš, kde v přelidněné deltě žije přes 160 milionů obyvatel vystavených z jedné strany vzedmutým vlnám Indického oceánu a z druhé vodě z tajících ledovců v Himálaji (které po jejich zmizení vystřídá pravděpodobně zničující sucho), také plánuje do budoucna. Do svého Národního adaptačního fondu vložila bangladéšská vláda 50 milionů dolarů. Pro srovnání, jenom nizozemský plán Prostor pro řeku počítá s náklady 2,2 miliardy eur.
Ohledně toho, jaké jsou náklady na přizpůsobení se klimatickým změnám, panuje stejná nejistota, jako ohledně přesných projevů oteplování. Různé autoritativní studie se pohybují v rozmezí od 4 až po 86 miliard dolarů ročně, což jistě není zanedbatelný rozdíl. Jenže odhady zároveň určují, zda má smysl investovat peníze do snahy klimatické změny zastavit, nebo zda je lepší se soustředit na adaptaci.
Tady je dobré udělat poznámku. Nejsme v žádném případě v situaci, kdy se rozhodujeme, zda se změně klimatu bránit, nebo se jí přizpůsobit. Zcela jistě musí jít o kombinaci obojího. I kdyby totiž všechno úsilí o snižování emisí probíhalo ideálně, teplota o něco stoupne a klima se změní – smyslem omezování produkce skleníkových plynů je zastavit změny před prahem, za nímž se celý proces vymkne jakékoli kontrole. Stejně tak ale přizpůsobení, jak se o něm dnes uvažuje, má smysl pouze v případě, že klimatické změny nebudou příliš velké a v určitém okamžiku se zastaví. Jinak se pokoušíme dostihnout stále unikající cíl, který navíc nabírá stále větší rychlost. Jde tedy o to nepřipustit takovou klimatickou změnu, jíž bychom se neuměli přizpůsobit, a zároveň se připravit a adaptovat na ty změny, kterým již tak jako tak nedokážeme zabránit.
Sotva polovina
Nastavení správného poměru s sebou ale nese významné otázky. Jednoduše řečeno, čím více se snažíme změně klimatu bránit, tím více nesou náklady skuteční viníci – státy a generace, které se na zvyšování koncentrací podílely. Čím větší důraz naopak klademe na přizpůsobení, tím více přesouváme řešení do rukou budoucích generací a také zemí jako třeba Bangladéš nebo Maledivy, jež v podstatě za nic nemohou, dopady však musí nést stejně (spíše to vypadá, že disproporčně více) jako vyspělé průmyslové země. Proto je také součástí jednání o nástupci Kjótského protokolu vznik fondu, do nějž mají přispívat vyspělé země na pomoc postiženým chudým státům.
Rozvojové země si představují, že by měly dostávat ročně alespoň 400 miliard dolarů (do částky jsou ale zahrnuty i náklady na snižování produkce skleníkových plynů), zatímco vyspělé země zatím nenabízejí ani polovinu. EU na svém summitu došla ke globální částce 100 miliard eur ročně (zhruba 150 miliard dolarů) a Evropané se hned pohádali, kolik připadne jim a kolik dalším vyspělým státům a jak si svůj díl rozdělí mezi sebou. Vznikající americká legislativa definuje procenta příjmů z prodeje povolenek určených na domácí i mezinárodní adaptační programy, o jaké konkrétní částky by se jednalo v praxi, se ovšem v tuto chvíli nikdo neodvažuje odhadnout.
Pokud jde o přenášení nákladů na potomky, jsme v další neprobádané oblasti. Nejcitovanějším zdrojem vyčíslujícím náklady adaptace je tzv. Sternova zpráva britského ministerstva financí, podle které je snaha snížit emise levnější než adaptace. Zpráva má ale řadu odpůrců, neexistuje totiž ani metodologická shoda na tom, jak vlastně budoucí náklady počítat. Podle toho, k jaké metodologii se přikloníte, vám pak vyjde, zda naše potomky zruinujeme, nebo naopak jestli zbytečně komplikujeme život sami sobě.
Podstatou sporu jsou tzv. slevy, tedy odhad toho, jak se bude vyvíjet hodnota zboží (v nejširším slova smyslu) v budoucnosti. Slevy stojí na předpokladu, že hodnota investic se směrem do budoucna s rostoucím bohatstvím společnosti snižuje (podobně jako držiteli hypotéky připadají splátky časem stále snesitelnější). Trik spočívá v tom určit, jak rychle zlevňování probíhá. Nicholas Stern ve svých výpočtech zlevnil málo a vyšlo mu, že je výhodnější investovat do snižování emisí, protože adaptační opatření budou pro naše potomky drahá. Jiní slevují více a docházejí k výsledku, že to pro budoucí generace nebude zase tak velký problém.
Spor má etický rozměr, jak upozorňuje třeba profesor morální filozofie Oxfordské univerzity John Broome. Etika v této situaci musí odpovědět na tak zásadní otázky, jako zda se máme trápit osudem bližších generací více než osudem generací vzdálenějších nebo zda máme právo rozhodnout, že pro bohaté (za předpokladu, že budoucí generace budou bohatší než my) má zboží nižší hodnotu než pro chudé (v tomto případě nás). Odpovědi nejsou nijak samozřejmé a spíše než závěrem technicistních ekonomických teorií musí být výsledkem otevřené demokratické debaty (na ekonomicky motivovaných odpovědích na tyto otázky stojí třeba argumentace knihy Modrá, nikoli zelená planeta Václava Klause). John Broome navíc upozorňuje na další otázky, především jakou míru obětí jsme povinni přinést tváří v tvář riziku, že klimatická změna, jejímuž průběhu ani zdaleka dobře nerozumíme, může přinést náhlý katastrofický zvrat.
Zapomeňte
Čímž se dostáváme vlastně znovu na začátek. Lidstvo v tuto chvíli čelí fenoménu, jemuž dobře nerozumí, a musí činit rozhodnutí, jejichž důsledky umí jenom velmi obtížně odhadnout. Ať dosahují dnešní klimatologie a další vědní obory jakýchkoli pokroků, stále se v principu jedná o snahu předvídat budoucnost na desítky či stovky let dopředu, což volá po opatrnosti a zdravé skepsi.
Dosavadní klimatické modely se od sebe nejen vzájemně liší, ve své dnešní podobě jsou však schopny předvídat především dlouhodobé trendy, a nikoli dodávat přesné informace. Spíše než spolehlivým pomocníkem investorů, zemědělců nebo zdravotnických pracovníků, kteří potřebují co nejkonkrétnější údaje, jsou tak naléhavým, ale všeobecným varováním. Omezený dosah našich znalostí demonstruje například v knize The Long Thaw profesor geofyziky z Univerzity v Chicagu David Archer, který porovnává dnešní modely s pohledem na klimatickou minulost planety, jež spíše než plynulé dlouhodobé změny podnebí vykazuje známky častých náhlých klimatických zvratů. Při pohledu na hladké křivky dnešních modelů stojící v kontrastu k divokým výkyvům v minulosti chicagský geofyzik píše, že „naše předpovědi klimatických změn v nadcházejícím století stojí v poněkud hloupém kontrastu se záznamy klimatických změn v minulosti. Takto viděno jsou naše předpovědi (plynulého vzestupu teplot) vlastně ideálním případem, tím nejlepším možným průběhem událostí.
Přizpůsobení se klimatickým změnám je, jak jsme již uvedli, především závislé na schopnosti předvídat a chápat, na co se musíme postupně připravit. Místo toho se ale ocitáme v tekuté realitě, kde mnoho otázek zůstává bez jasné odpovědi. V knize novinářky Elizabeth Kolbertové Field Notes from a Catastrophe ukazuje meze přizpůsobení americký klimatolog David Ring. Ten využil několika různých modelů průběhu klimatických změn k předpovědi budoucího vývoje srážek v USA. Žlutá barva na mapě reprezentovala 40-60% pravděpodobnost sucha v letním období, okrová 60-80% pravděpodobnost, hnědá 100% (podobné aktualizované mapy má dnes k dispozici každý Američan v rámci zmíněného programu U. S. Global Change Research Program). Když David Ring mapy ukázal kalifornským úředníkům odpovědným za správu vodních zdrojů, vděku se za svou pečlivou práci nedočkal. Úředníci jenom mávli rukou. „Tak jestli je tohle pravda, tak prostě na všechno zapomeňte. S tím se prostě nedá vůbec nic dělat.
***
České teze
Dlouho to vypadalo, že střední Evropy se změna klimatu nijak dramaticky nedotkne. Sucha a povodně, kterých v posledních letech přibývá, ale ukazují, že úplně bezbolestné pro nás globální oteplování také nebude. Plán, jak se co nejlépe přizpůsobit jeho dopadům, vypracovalo ministerstvo životního prostředí a minulý týden jej schválila vláda. Zatím nejde o konečný dokument, ale jen hlavní teze, které dostanou příslušná ministerstva k rozpracování. Klíčovou veličinou pro změnu českého klimatu je voda: buď jí bude málo (sucha, neúroda, vedra ve městech), nebo naopak moc (přívalové deště, povodně). Ministerstvo proto navrhuje především vylepšit českou krajinu tak, aby vodu lépe zadržovala, vytvářela zásoby a bránila erozi. Lesy by se ze smrkových monokultur měly proměnit ve smíšené porosty, na nekonečné rovné lány by měli hospodáři vrátit remízky, meze, vystavět protierozní opatření. Vodní toky je třeba co nejméně regulovat. Výsadba městské zeleně má snížit vedra v zastavěných lokalitách a stejně tak i čistit zaprášený vzduch.
Teze adaptačního programu působí logicky, problém ovšem je, že není příliš jisté, že je příslušné rezorty budou chtít naplňovat. O proměně skladby lesa, přirozených korytech řek nebo návratu krajinotvorných prvků se mluví už dlouho, ale technokraticky orientovaní inženýři a zemědělci se s ochranáři nikdy úplně neshodli. Je samozřejmě možné, že hrozba klimatických změn dá věci konečně do pohybu, ale dokud nebudou na stole konkrétní závazky, plány a finanční zdroje, k optimismu není moc důvodů. Vcelku výmluvný důvod ke skepsi dává například věta z aktuálního návrhu v kapitole Průmysl a energetika: „Je nutné zajistit vyšší míru decentralizace výroby a dodávek elektřiny a tepla a tím zvýšit odolnost energetického systému vůči negativnímu vlivu klimatické změny. To se na ministerstvu průmyslu a obchodu zasmějí.
Autor: Jiří Sobota