Jiří Sobota, Marek Švehla, Respekt, 21.12.2009-3.1.2010
Na roky 2000-2010 se bude vzpomínat jako na dobu, kdy začala velká změna
Na první desetiletí 21. století nebude Západ vzpomínat v dobrém. Oba břehy Atlantiku prožívaly svoje vlastní problémy, kromě toho se ale mezi nimi ještě otevřela propast, takže většinu dekády strávily v nakyslé atmosféře připomínající manželství těsně před rozvodem.
Američané přejmenovali French fries na Freedom fries, zatímco Evropané začali v průzkumech označovat Bushovy Spojené státy s jejich Guantánamem, Irákem a velkorysým přístupem k definici mučení za největší hrozbu světovému míru. Obleva přišla s loňskou výměnou v Bílém domě, rozpory v pohledu na svět, ze všeho nejvíce v přístupu k hrozbám klimatických změn, však zůstávají.
Vítejte v Chimerice
Spojené státy vstupovaly do 21. století jako nikým neohrožovaná ekonomická i vojenská síla. O deset let později jsou ponořené ve dvou nekončících válečných taženích s nejistým výsledkem, jejich rozpočet se výší deficitu vyrovná jenom účetním knihám z období druhé světové války a členové americké vlády se ze svých kroků odpovídají bankéřům totalitní Číny, hlavnímu americkému věřiteli.
Nic nesvědčí více o ztrátě víry Západu ve své hodnoty, než jeho fascinace Čínou. Čína je přitom obr na hliněných nohách, jehož kombinace otrokářského kapitalismu a rigidního komunistického režimu stojí před obrovskými vnitřními rozpory – ekonomickými, politickými i sociálními. Na snímku z 18. prosince 2008 podřimuje člen paramilitární policie při oslavách 30. výročí spuštění hospodářských reforem v zemi. Foto čtk
Dominantní událostí, jež udala tón celé dekádě, byly samozřejmě teroristické útoky v roce 2001, které vešly do dějin prostě jako 9/11. Islamistický terorismus se Američanům, otřeseným bezprecedentním útokem na vlastním území, dlouhou dobu zdál být světovým problémem číslo jedna. Postupně je kromě útoku na Afghánistán a Irák vedl i k omezení občanských svobod na domácí půdě, tajným věznicím CIA a odmítnutí mezinárodních dohod o mučení a Ženevských konvencí. Američané nechytili vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina, k dalším útokům na americké půdě už ale nedošlo.
Válka proti terorismu potvrdila rozdíl mezi ochotou k bojovému nasazení v Evropě a na opačné straně Atlantiku. Ovšem i ve Spojených státech jsme byli svědky oslabení ochoty podstupovat válečné oběti. Američané vyslali na bojiště několik stovek tisíc profesionálních vojáků a utrpěli ztráty v řádech tisíců padlých. Zároveň však odmítají zvýšit daně, z nichž se války platí, takže válka v Iráku i Afghánistánu je na dluh. Někteří kongresmani (například Joe Lieberman) opakovaně žádali zavedení válečné daně, George W. Bush byl však prvním prezidentem v historii Spojených států, který během vleklého válečného konfliktu daně naopak snížil.
Vzrůstající zadluženost Spojenách států se stala druhým význačným rysem éry. Na počátku tisíciletí měly USA nulový deficit a směřovaly k postupnému umořování svého dluhu. Na konci první dekády se schodek rozpočtu kvůli válečným konfliktům, domácím mandatorním výdajům, potřebě zachránit v roce 2008 bankovní sektor před kolapsem a rozhodnutí stimulovat ekonomiku v době recese vyšplhal na 1,4 bilionu dolarů, což je téměř deset procent amerického HDP. Kongres kvůli tomu musel několikrát změnit zákon určující nejvyšší povolenou výši státního dluhu. Hlavním americkým věřitelem se stala Čína a ekonomické propojení obou zemí vzrostlo do té míry, že harvardský profesor Niall Ferguson uvedl na scénu termín Chimerica.
Od orla k drakovi
Pokud bude na první dekádu 21. století naopak někdo vzpomínat s radostí, bude to právě Čína. Když na začátku desetiletí sepisovala EU svoji Lisabonskou agendu, bylo její základní ambicí dotáhnout se na Spojené státy. Čína tehdy v podstatě nestála za zmínku jinak než v otázce lidských práv.
O deset let později svět s napětím očekává výsledky bilaterálních jednání G 2 Čína-Spojené státy a britský The Economist v říjnu 2009 píše: „Čína a USA jsou dnes vnímány jako dva téměř vyrovnaní partneři, jejichž spolupráce je klíčová pro řešení světových problémů, od finanční sféry přes změnu klimatu až po šíření jaderných zbraní. První desetiletí tohoto století definitivně potvrdilo úspěch reforem započatých před třiceti lety, ztělesněním nástupu nové světové mocnosti byla nedávná monumentální olympiáda v Pekingu. Čína zaznamenávala soustavně rekordní růst a dokázala pozvednout 300 milionů lidí z největší chudoby. To se nijak významně neprojevilo na tuhosti autoritářského režimu a stavu lidských práv.
Naopak, ekonomický vzestup Číny začal poprvé od pádu komunismu v Evropě rýsovat obrysy ideologie představující konkurenci liberální demokracii Západu. Čína a částečně Rusko stvořily model autoritářského kapitalismu, jež se mnohým může jevit ekonomicky stejně úspěšný. Francis Fukuyama, který po pádu komunismu věřil, že liberální demokracie definitivně zvítězila a zbytku světa nezbývá než na její model postupně přistoupit, v prosinci 2009 v deníku The Wall Street Journal prohlásil, že Číňané „dovedli k dokonalosti ekonomický rozvoj v autoritářském prostředí a můžeme tvrdit, že se jim to podařilo rychleji právě proto, že jsou autoritářským režimem. Na počátku desetiletí také přestalo přibývat demokratických států a v roce 2009 tvoří podle Freedom House demokratické země stejné procento světových států jako v roce 1999.
Čína ovšem nešla nahoru sama. Velký odraz ode dna zažilo Rusko, i když tady jsou věci podstatně méně jednoznačné. Rusové poslední dekádu mohou datovat úplně přesně od 1. ledna 2000, kdy vrávorajícího Borise Jelcina vystřídal v Kremlu malý muž s pevným krokem, Vladimir Putin. Bývalý rozvědčík KGB dostal zpět pod státní kontrolu ropný průmysl, který tvořil a tvoří oporu ruské ekonomiky a nesmírně těžil z rekordních cen ropy po většinu desetiletí až do finančního kolapsu v roce 2008.
Putinovský režim ustoupil od nesmělých demokratizačních reforem svého předchůdce a nahradil je doktrínou „svrchované demokracie, tedy jakési mírné svobody kontrolované z Kremlu, který neváhá nechat ztlouct opozici jen proto, že na ulici projevuje nesouhlas. Na domácí scéně se putinovské desetiletí vyznačovalo mírným ekonomickým vzestupem běžných Rusů, menšími excesy nových zbohatlíků a exemplárním trestáním kritiků režimu – symbolem doby se stal bývalý oligarcha Chodorkovskij uvězněný na Sibiři, bývalý bezpečnostní agent Litviněnko, otrávený plutoniem v Londýně, nebo novinářka Politkovská, zavražděná za kritiku ruského postupu v Čečensku. Pošramocené sebevědomí Rusů pozvedla obnovená agresivita Ruska v zahraničí. Moskva žádala o vymezení vlastní nedotknutelné sféry vlivu v oblasti bývalého Sovětského svazu, využívala dodávek strategických energií do Evropy k vydírání a v rychlém válečném konfliktu s Gruzií odtrhla Abcházii a Jižní Osetii.
Ruský nástup však nelze srovnat s čínským. Ekonomika je zásadně závislá na ceně surovin a světová recese posledních dvou let jí zásadně otřásla. Rusko má také obrovské demografické problémy a jeho budoucnost v horizontu několika desetiletí je velmi nejistá.
Přesun bohatství na Východ také není jednoznačným trendem. I samotná Čína je zatím stále především výrobním centrem, zatímco intelektuální potenciál v podobě inovací zůstává na straně Západu, především Spojených států. Na čínskou obdobu Applu nebo Microsoftu si budeme muset ještě počkat a do té doby není možné Západ s jeho školstvím a kreativní kulturou odepisovat. I tady ovšem hrozí Američanům jejich vlastní mentální blok v podobě odmítání rizik klimatických změn a s tím spojeným rozvojem technologií. Pokud je budoucnost v obnovitelných zdrojích nebo třeba vývoji technologií „čistého spalování uhlí, obává se v prosinci 2009 již i konzervativní The Wall Street Journal, že Čína a Evropa začínají Američanům mizet za obzorem.
Volat jako v Indii
Vzestup Číny a Ruska není úplný, nezmíníme li podobný nástup Indie a Brazílie, které spolu s předchozími dvěma státy dávají dohromady čtyřku budoucnosti pod zkratkou BRIC. Právě tohle uskupení by mohlo během několika desetiletí dominovat světové ekonomice. Brazílie směřuje sílu na nové objevy energetických zdrojů. Indie přestala soupeřit s Pákistánem a postoupila do nejvyšší ligy. Stala se největší velmocí v produkci technických inženýrů a celé EU dává zahanbující lekci v cenách volání z mobilů. (Indové platí po celé Indii jednu rupii, tedy čtyřicet haléřů za minutu.) Indie se také stala mocností ve výrobě léků a stojí na prahu boomu alternativních zdrojů energie. A zatímco Čína je největším producentem skleníkových plynů na světě, Indie už je čtvrtá.
Minulé desetiletí také zažilo posun v tom, které části světa se přikládá největší význam. Už to není Izrael a okolí, ale Afghánistán a okolí. Není to tím, že by se situace v Izraeli zásadně zlepšila, ale bezpečnostní situace na pákistánsko-afghánském pomezí se, jak známo, mění v noční můru Západu.
Pokud jde o Svatou zemi, Izraelci a Palestinci jsou vzdálenější dohodě, než to vypadalo v 90. letech. Hlavní změna je ale vidět hlavně na palestinské straně. Zemřel Jásir Arafat a Palestinci se rozdělili na dvě nesmiřitelné skupiny (Hamás a Fatah). Jejich averze došla dokonce ke krátké občanské válce v Pásmu Gazy. Situace je dnes taková, že Izrael v podstatě nezná oficiální názor palestinské reprezentace jako celku a neví, s kým jednat o míru. Sám však projevuje velmi málo vstřícnosti, aby tuhle situaci usnadnil například zastavením stavby osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě. Izrael vedl dvě krátké války – v Gaze a Libanonu – a jeho postavení v regionu zůstalo nedotknutelné. Navíc postupně oproti 90. letům zlepšuje vztahy s dalšími arabskými státy.
Hlavním problémem oblasti se tedy stalo nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní (Írán, Pákistán) a vzestup islámských radikálů. Po letech bojů o Afghánistán je zřejmé, že se je nepovede zničit nebo marginalizovat a v příštích letech spíš půjde o to, zda se omezí na svá afghánská teritoria, nebo začnou pronikat do dalších zemí, hlavně Pákistánu, Indie a na Západ.
Věk komunikace
Tento text vzniká mezi dvěma autory, jedním v Praze a druhým v Buenos Aires. Před deseti lety by to bylo na hranici možností, spíše za ní. Jak se domlouvat? Jak si mezi sebou předávat jednotlivé odstavce?
V roce 2000 samozřejmě internet existoval, ale byla to v podstatě stále elitářská záležitost. V roce 2009 si ho může každý v podobě iPhone, Blackberry nebo dalších smart phonů strčit do kapsy. V této dekádě také odstartoval Skype, který umožňuje zadarmo telefonovat do kteréhokoli koutu planety – což je jenom jedna z tisíců možností, jak internet na zminiaturizovaných přístrojích používat.
A nejen internet. V roce 2000 byl vjezd autem do neznámého velkoměsta pro řidiče strašákem. Dnes jím satelitní navigace, tedy technologie, před deseti lety spojovaná tak maximálně s piloty dopravních letadel, provede každého zájemce.
A pak jsou tu třeba knihy. V roce 2000 představovala potřeba přečíst si anglicky psanou knihu cestu do zahraničí nebo balík od známých či přátel. Na podzim 2009 začal americký Amazon.com prodávat své čtečky Kindle do stovky zemí po celém světě. Od stažení některé ze 300 tisíc zdigitalizovaných knih vás v kteroukoli chvíli dělí maximálně desítky vteřin (a samozřejmě příslušná platba, třeba virtuální platební kartou).
Všeobecná digitalizace je ale tak rychlá, že rozbourala zaběhnuté komerční modely a všeobecná přístupnost novin, magazínů, načerno šířených knih, hudby a filmů hrozí zničit nebo poškodit jejich samotnou existenci. Tady je dobře vidět paradoxní jev posledního desetiletí. Zatímco v předchozích kapitolách jsme popisovali ústup Spojených států nebo celého Západu, tady jsme zase najednou ve světě, kde všechno zajímavé pochází z USA. Nad americkými auty dnes už každý ohrne nos, na novou krabičku od Applu se však stojí fronty po celém světě a šeptanda o chystaném telefonu Google plní novinové stránky celé dny. Takže se nechme překvapit, co nám Amerika tváří v tvář svému „úpadku ještě ukáže.
Autor: Jiří Sobota, Marek Švehla