Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Rusko vede na body

Západ se pokusil o nový začátek s Moskvou, ale opakuje staré chyby. „Resetování" nefunguje

Vladimír Votápek, MfDnes, 5. ledna 2010

Nejdřív bylo chladno, pak přišel pokus o oteplení. Ale nedopadlo to dobře. Rok 2009 měl být obdobím velkých změn ve vztazích mezi Ruskem a Západem.

Na jeho počátku neukazovaly vyspělé země Moskvě právě přátelskou tvář. V té době jsme se ještě pokoušeli přesvědčit dědice Sovětského svazu, že nehodláme tolerovat faktickou anexi dvou gruzínských provincií, následující po krátké válce v srpnu 2008. Vztahy Západu s Moskvou byly několik měsíců oboustranně chladné a rok 2009 mnozí vnímali jako šanci na změnu k lepšímu. Tím spíše, že americký prezident krátce po své inauguraci v lednu 2009 vyhlásil ve vztahu k Rusku politiku „nového začátku". Avšak uplynulý rok ukončil ruský premiér Vladimir Putin oznámením, že Rusko hodlá posílit svůj raketový arzenál o nové útočné zbraně, aby uchovalo strategickou rovnováhu s USA.

To na první pohled nevypadá jako velký úspěch. Podívejme se proto podrobněji, co se ve vztazích s Moskvou během roku 2009 stalo, a zkusme vyhodnotit, do jaké míry se pokus o „restart" vztahů s Ruskem podařil. Soustředíme se přitom na pohled dvou základních pólů Západu, tedy na pohled Spojených států a Evropské unie.

Pro-Chechen demonstrator hold poster of bears with faces of Russian Prime Minister Vladimir Putin, left and Chechen President Ramzan Kadyrov as they protest against Putin's visit to Turkey, in Istanbul, Turkey, Thursday, Aug. 6, 2009. (AP Photo/Ibrahim Usta) =@=

Problémy s Ruskem nemá jen Západ. Na snímku pročečenští demonstranté drží plakáty medvědů s tvářemi ruského premiéra Vladimíra Putina a proruského čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova během protestů proti návštěvě Putina v tureckém Istanbulu 6. srpna 2009.  Foto AP

 

Spojené státy si ve vztahu s Ruskem vytyčily dvě hlavní priority: podpis nové dohody o omezení a kontrole strategických zbraní a získání podpory Moskvy pro operaci v Afghánistánu, plus pro snahu omezit jaderné ambice Íránu. Dnes už můžeme konstatovat, že Spojené státy dosáhly od Ruska jenom málo. Nová dohoda, která má nahradit smlouvu START 1, zatím nebyla podepsána, protože se nemohou dohodnout na tom, jak kontrolovat plnění smlouvy. Rusko požaduje za sdělování údajů o vlastnostech nově vyvíjených útočných raket na oplátku zase americké informace o projektu protiraketové obrany. Upřímně řečeno, takový požadavek se zdá spravedlivý, vždyť souvislost mezi „útočnými" a „obrannými" systémy lze popřít jen stěží. Doufejme proto, že se obě strany co nejdříve domluví a plánovanou dohodu podepíší, aby se mezinárodní společenství mohlo soustředit na řešení dalších problémů. Jednoznačný neúspěch zaznamenaly Spojené státy v otázce transportu zásob pro své vojáky v Afghánistánu. Rusko nejprve doslova uplatilo kyrgyzské vedení, aby vypovědělo Američany z letecké základny v Manasu a fakticky přerušilo jednu z významných transportních cest. Následně sice Moskva souhlasila, že Spojené státy mohou pro dopravu využívat za určitých podmínek ruské území, ale podle informací ruského tisku se tato dohoda realizuje jen velmi obtížně. Fakticky tak Rusko přispělo k operaci v Afghánistánu tím, že zhoršilo zásobovací situaci spojenců.

Dalším významným tématem vztahů s Moskvou je nešíření jaderných zbraní, což v roce 2009 znamenalo především krocení jaderných ambicí Teheránu. Rusko sice ve vztahu k Íránu trochu přitvrdilo, ale zásadní zpřísnění sankcí stále ještě není odhlasované. Třešničkou na dortu jsou pak spekulace sdělovacích prostředků o tom, že se Moskva pokusila v září 2009 propašovat do Íránu na palubě lodi Arctic Sea protiraketový komplex S-300. Jeho nasazení v Íránu mohlo představovat významnou překážku případného násilného ukončení jaderného programu. Pokud tedy byly uvedené spekulace pravdivé, jednalo se o jednoznačně nepřátelský krok Ruska.

Není-li bilance USA příliš úspěšná, pak skóre EU je ještě horší. Z evropského hlediska dominuje vztahům s Ruskem energetická bezpečnost a otázka teritoriální integrity Gruzie.

Dlouhý seznam potíží Moskva počátkem roku 2009 vyděsila Evropu uzavřením kohoutků u plynovodů vedoucích přes ukrajinské území. Do Rumunska, Bulharska, Řecka, Makedonie, Srbska a Chorvatska přestal plyn proudit úplně a přitom vyšlo najevo, že některé země, například Bulharsko, nemají dostatek zásob, aby omezení dodávek kompenzovaly. Jiné státy - jako Slovensko - měly významné hospodářské problémy, ale s pomocí sousedů krizi ustály. Další země si nějakých problémů ani nevšimly. Nicméně Evropa pod českým předsednictvím jednala dynamicky a krizi zvládla. Všechno nasvědčovalo tomu, že zásadní reakcí bude uspíšení plynovodu Nabucco, který má zajistit dopravu plynu z nalezišť ležících mimo kontrolu Moskvy. Po pár měsících je však jasné, že ani v této věci neumí Evropa táhnout za jeden provaz. Namísto soustředěného společného úsilí vidíme seriál lavírování. Některé členské země Unie (jako Itálie) dokonce podepisují dohody o výstavbě konkurenčního plynovodu South Stream a nahrávají tak Moskvě v její snaze o udržení Evropy v nevýhodném závislém postavení.

Svou neschopnost soustředěné akce demonstrovala EU i v případě rusko-gruzínské krize. Moskvě se během roku 2009 podařilo „zamluvit" svou faktickou anexi dvou gruzínských provincií, které obsadilo během krátké války v srpnu 2008. Formálně vzato, naprostá většina mezinárodního společenství jejich údajnou nezávislost neuznala, ale směr vývoje je celkem jasný. Pokud se Evropa a Spojené státy nezmohly na účinnou reakci před rokem, nyní se už určitě k ničemu podstatnému neodhodlají. Ostatně, není to poprvé, kdy Rusko v rozporu se svými závazky i obecně přijatými pravidly mezinárodních vztahů postavilo svět před hotovou věc, a stejně jako předtím je zjevné, že tato politika bude z pohledu Moskvy úspěšná.
Na celkově špatné bilanci vývoje vztahů Západu s Ruskem už nic nemění „zamrzlé" problémy, jako je nekončící jednání o vstupu Moskvy do Světové obchodní organizace nebo neschopnost podepsat dohodu o partnerství a spolupráci mezi Ruskem a EU.

Proč to nefunguje?

Proč je vlastně politika Západu vůči Rusku tak neúspěšná? Teoreticky vzato mají demokratické země nad Ruskem obrovskou převahu. Ať už budeme potenciál hráčů porovnávat hospodářskou váhou, počtem obyvatel, silou armád nebo mezinárodním respektem, Rusko vždy vychází jako velmi slabý partner. Proč mu tedy Západ toleruje kroky, které jsou v rozporu s dobrými mravy? Navíc kroky, které jsou v rozporu s našimi zájmy a popírají hodnoty, které se snažíme prosazovat?

Základním problémem Západu ve vztahu k Rusku je jeho nejednotnost a s tím související skutečnost, že nemá směrem k Moskvě jasné priority. Koneckonců, nemáme vyjasněné ani zcela zásadní otázky. Je Rusko vůbec demokratickou zemí sdílející naše hodnoty? Podporuje například právo národů na svobodnou volbu spojenců? Nebo jde o dědice Sovětského svazu, který považuje současný stav za historickou anomálii a při nejbližší příležitosti se pokusí obnovit své impérium? Podporuje Rusko existující uspořádání mezinárodních vztahů, nebo se snaží o jeho podkopání? Hodlá Moskva hrát pozitivní roli při řešení jednotlivých problémů světa (boj proti terorismu, šíření jaderných zbraní a podobně...), nebo jenom škodolibě sleduje, jak Spojené státy, případně Evropa, nezvládají svou roli? Přinesl dosavadní vstřícný postoj k Moskvě nějaké reálné výsledky? Nebo se Moskvě daří pod pláštíkem líbivé rétoriky realizovat své strategické cíle?

To jsou otázky, na které není jednoduchá odpověď a hodnocení se mění také v závislosti na míře vzdálenosti pozorovatele od Kremlu.

Klasickým příkladem je nejednotný vztah k americké politice „nového začátku" ve vztazích s Ruskem. Nápad americké vlády začít budovat vzájemné vztahy bez zátěže minulosti, byl částí západní veřejnosti uvítán jako šance pro zlepšení vzájemných vztahů. Některé státy se ale na novou politiku dívaly s rozpaky. Jejich pochyby byly zformulovány například v otevřeném dopisu podepsaném dvaadvaceti osobnostmi z Česka, Polska, Slovenska, Maďarska, Estonska a dalších států. Klíčová pasáž dopisu vyslovuje obavu, že Spojené státy by mohly vyměnit svou podporu zemím střední a východní Evropy za ruskou podporu v otázkách pro Washington důležitějších, jako je podpora obnovy Afghánistánu nebo íránské snahy o získání jaderné zbraně.

Není jasné, jak vážně se dopisem Američané zabývali. Rozhodně je však od politiky nového začátku neodradil. Už jsme si ukázali, že Spojené státy ve vztahu k Rusku ničeho zvláštního nedosáhly. Naplnily se tedy obavy autorů dopisu? Vyměnily nás Spojené státy za nic, jako ten hloupý sedlák vyměnil hroudu zlata? Určitě ne. Už proto ne, že Česko, Slovensko a další státy jsou samostatné země, které samy rozhodují o svých spojeneckých svazcích. Dnes jsme členy NATO a EU a máme všechny předpoklady pro to, abychom se proti případným tlakům Moskvy ubránili. Je na nás, na naší vnitřní diskusi, abychom definovali své zahraničněpolitické priority a rozhodovali, do které části světa chceme patřit. A pokud to nezvládneme, pak asi do sféry ruského vlivu opravdu patříme.

Někdo může namítnout, že Západ prostě nevěnuje svým vztahům s Ruskem dostatečnou pozornost, protože prostě řeší významnější problémy. To může být pravda. Rusko skutečně dnes není klíčovou velmocí a třeba pro Spojené státy je už dnes významnější zemí Čína. To však nemůže být důvod, abychom byli méně nároční při hodnocení naší politiky vůči Moskvě. Možná že Rusko už dnes není tím hlavním partnerem pro řešení globálních problémů. Ale tím spíš bychom se měli ve vztahu k němu prosadit. Vždyť nedokážemeli to vůči Moskvě, proč bychom měli být úspěšnější v případě Pekingu?

Neporadíme si ani s Rusy...

Rok 2009 přinesl ve vztazích Ruska se Západem změnu slovníku a méně konfrontační tón. Byla obnovena činnost Rady NATO - Rusko, uskutečnily se desítky různých setkání. To jistě většinu z nás potěší, ale neměli bychom přitom zapomínat, že i v zahraniční politice se musíme více než na slova soustředit na skutky. A zde je naše bilance smutná. Západu se nepodařilo dosáhnout ve vztahu k Rusku žádného ze svých cílů. Moskva nijak podstatně nepřispěla ke snahám o zamezení šíření jaderných zbraní a ani k boji proti terorismu. Rusko vede i v souboji plynovodů Nabucco versus South Stream. Energetická závislost Evropy se nesnižuje, což je vzhledem k růstu možností pro ruský export na neevropské trhy jednoznačné riziko. Moskva úspěšně potrestala Gruzii za její prozápadní směřování a teď jenom čeká, kdy a jak opozice porazí prezidenta Saakašviliho. Důvod k radosti má Moskva i ve vztahu k Ukrajině, kde 17. ledna proběhne první kolo prezidentských voleb. Vypadá to, že prozápadní prezident Juščenko nemá žádné šance na vítězství, a proto musíme očekávat, že do druhého kola postoupí dva kandidáti s mnohem větším pochopením pro Moskvu.

Celkově vzato tedy v roce 2009 Západ prohrál s Ruskem jasně na body. Berme to jako varování. Je zjevné, že zahraniční politika USA a EU je ve vztahu k Moskvě neefektivní a to by mělo být důvodem pro zamyšlení, jak posílit vliv Západu na mezinárodní vztahy obecně. Protože v dalších letech se budeme setkávat s ještě silnějšími hráči, než je Rusko.

Autor: Vladimír Votápek
analytik mezinárodních vztahů, působil jako generální konzul v Sankt Petěrburgu

Další články v rubrice

Vše o evropské demografii nově najdete na jednom místě!

Evropská komise, Euroskop, 07.05.2021

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015