Nemalovat bankrot na zeď


Jan Macháček, Respekt, 11. ledna 2010

O schodcích a dluzích ať se mluví, ale raději v souvislostech

Hrozba státním bankrotem se v posledních týdnech stává evergreenem. Dramatická výše schodku na nás bafá z titulních stránek i z upoutávek na televizní debaty. Někteří ekonomové – třeba Aleš Michl – si z věštění bankrotu udělali živnost. Není divu. Média potřebují stále jednodušší, vyhrocené příběhy a klipy: černá-bílá, plus-minus, jedna-nula. Když jste dostatečně temný, máte pozornost zajištěnou. Navíc jsou tu mezinárodní souvislosti: Dubaj, Řecko, Island, Maďarsko, Litva… A teď snad my?

Alarmisté

Leckdo má snad dobré, starostlivé úmysly – třeba ministr financí Eduard Janota. Tím, že se o problému bude intenzivně a včas mluvit, tím, že se bude patřičně dramatizovat, dostane se lidem pod kůži a budou pak po politicích žádat řešení. Otázka ovšem je, zda spíše nehrozí opak. Až bude jednou problém s českým státním rozpočtem a dluhem doopravdy vážný, přestanou lidé serióznost situace vnímat, protože už budou z té přemílané apokalypsy úplně otupělí a neteční. Leckdo z alarmistů má pocit, že většina občanů problematiku státního dluhu a schodku vůbec nevnímá, já mám osobně dojem, že se nemluví o ničem jiném.

Ať už ale situaci vnímáme jako vážnou či nikoli, bylo by lepší diskutovat o schodcích a dluzích v kontextu. První upozornění se týká často používaného srovnání mezi dluhem rodiny, dluhem jedince, zadluženým gruntem a dluhem státu. Dluh jedince a dluh státu však srovnávat nelze. Zatímco se pořád sluší a patří, aby jedinec před smrtí dluhy srovnal, stát nic srovnávat nemusí, protože trvá a neumírá.

Další poznámka se týká schodku rozpočtu za loňský rok, který dosáhl více než 200 miliard korun (přesný výpočet se liší podle metodiky). Jenže vše souvisí s tím, jaký růst minulá vláda mylně očekávala. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek ještě předloni v prosinci počítal s růstem přes čtyři procenta, dopadlo to tak, ale s opačným znaménkem. Opozice již od září 2008 Kalouska upozorňovala, že rozpočet je postaven nerealisticky. Jenže Kalousek si počínal nebývale arogantně a své kritiky obviňoval ze šíření poplašné zprávy (dodnes jim dluží omluvu).

Na druhou stranu si představme, že by Kalousek vloni na podzim řekl: dobře, škrtejme, šetřeme. Už vidíme sociální demokraty, jak pomáhají v první linii. Zkušenost s nimi máme víceméně opačnou. Navíc všichni víme, že opozice žádala razantnější (a nákladnější) oživující balíčky, než s jakými přišla NERV.

Nejsme Řekové

Když se mluví o schodku ve světě, rozlišuje se mezi deficitem cyklickým (způsobeným výkyvem hospodářství) a strukturálním. Hrozivý schodek za loňský rok je prakticky celý cyklický. Nejsme tak v Evropě zdaleka ojedinělí (ani nepatříme mezi nejhorší). Se schodky na tento a příští rok je to složitější. Vrátí se hospodářský růst? A v jaké míře? Scénáře jsou neznámé a nezávisí na nás, ale na vývoji v celém světě a v západní Evropě především.

V tuto chvíli nevíme – možný je mírný růst v tomto roce a rychlejší růst v letech dalších, možná je dlouhodobá stagnace nebo i další recese. Evropská komise nedávno varovala členské státy, aby příliš rychle neopouštěly podpůrná opatření, resp. aby se příliš rychle nepouštěly do tzv. výstupních strategií (návrat do normálu).

Zvyšování daní a razantní škrty v rozpočtu uprostřed krize mohou totiž podvázat ekonomický růst, a tím ve svém důsledku zhoršit ještě schodek. Toto doporučení Evropské komise vládám však neplatí pro všechny: určitě ne pro Řecko a také ne pro Maďarsko, které je pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu. V případě Česka by měl být každý krok (každé zvýšení daní, každý jednotlivý škrt) pečlivě testován tím, jaký bude mít dopad na hospodářský růst. Opak znamená podřezávat si pod sebou větev.

Česká republika má dosud jisté rezervy, které mohou státní bankrot odvrátit: kromě omílaných škrtů v sociálních mandatorních výdajích je tu možnost zvýšit spotřební daň i DPH. Rezervy jsou i v daních z nemovitostí a pozemků. Na straně výdajů je pořád možnost začít stavět infrastrukturu konečně na stejné (nebo nižší) cenové úrovni jako na Západě, a ne dvakrát dráž.

Sice by to bylo hloupé, ale přinejhorším může vláda prodat ČEZ nebo si z něj brát vyšší dividendy, může nakládat s majetkem Českých lesů apod. Byla by sice hloupost nechat věci dojít tak daleko, ale pořád lepší prodat v nouzi ČEZ nebo si z něj vzít celý zisk než nechat zbankrotovat stát.

Česko má úplně jinou ekonomiku než Řecko, kde se toho moc nevyrábí. Nesrovnatelná je i naše tranzitní poloha, zkušená i relativně vzdělaná pracovní síla. Naše ekonomika je vystavena užitečné a permanentní masáži mezi Západem a Východem. A jakkoli je naše politika nevábná, pořád jsem schopni generovat mnohem lepší vládnutí než v Řecku.

Ano – co není, může být. Největší hrozbou pro udržitelnost českých veřejných financí je neschopnost politiků spolu rozumně mluvit a spolupracovat na věcech elementárního státního a veřejného zájmu. To se týká jak jednodušších témat, jako jsou veřejné zakázky a korupce, tak dlouhodobých koncepčních věcí, jako je penzijní reforma.

Autor: Jan Macháček

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality