Marie Bydžovská, EUROSKOP, 22. ledna 2010
Evropa se nestačila nadechnout po doběhnutí náročného maratonu ratifikace Lisabonské smlouvy a přesto jí nečeká období odpočinku. Nejen Evropa se stále potýká s nejzávaznější hospodářskou recesí od skončení Druhé světové války a světoví politici se radí a vymýšlejí strategie, jak vyvést své země z krize.
V listopadu 2009 otevřela Evropská komise veřejnou konzultaci k vytvoření nové hospodářské strategie EU pro příštích deset let. Podle data, ke kterému strategie směřuje, jí nazvala „EU 2020. Pokud vše půjde podle plánu, bude strategie, která má být jedním z nástrojů pro překonání hospodářské krize, přijata na březnovém summitu ve Valencii.
S vytvářením desetiletých hospodářských strategií nepřišla Evropská komise teprve nyní. Už v roce 2000 byla v portugalské metropoli přijata tzv. lisabonské strategie, která ovšem nemá se svou známější téměř jmenovkyní Lisabonskou smlouvou mnoho společného. A to včetně svého závěru.
Skeptici poukazují na to, že vyvést Evropu z hospodářského marasmu se stěží může podařit politikovi, který nedokázal ani posílit hospodářství ve vlastní zemi. Španělský premiér José Rodríguez Zapatero, který nyní předsedá Evropské unii, vystoupil 14. ledna v Bratislavě na tiskové konferenci po jednání se slovenským protějškem Robertem Ficem. Foto čtk
Zatímco reformní smlouva byla i přes mnohá „škobrtnutí úspěšně ratifikována a vstoupila v platnost, ve spojitosti s lisabonskou strategií nemluví o úspěchu nikdo. Cílem lisabonské strategie bylo, aby se Unie stala do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, přičemž měly být zohledněny i ekologické a sociální aspekty.
Strategie přijatá v roce 2000 stanovovala měřitelné cíle, které měla Unie dosáhnout. Jelikož většina z oblastí, na které se lisabonská strategie zaměřovala, je v kompetenci jednotlivých členských států, spočívalo naplnění cílů na bedrech národních vlád. Ty však z nejrůznějších důvodů většiny cílů nedosáhly.
Mezi nenaplněnými cíly bylo například zvýšení zaměstnanosti v Evropě na 70 % pracovních sil, zvýšení výdajů na výzkum a vývoj na 3 % HDP nebo 3% roční růst HDP. Zaměstnanost se podařilo zvýšit z 62,2 % v roce 2000 pouze na 65,9 % v roce 2008, výdaje na výzkum a vývoj v roce 2007 zaostávaly s 1,8 % HDP daleko za Japonskem a USA (2,6 a 3,3 % HDP) a v roce 2009 došlo dokonce k poklesu HDP v EU.
Zapatero se chopil vedení
Boj s následky hospodářské krize deklaruje španělské předsednictví jako jednu z hlavních priorit. A schválení následovníka lisabonské strategie, jejíž platnost skončí na konci letošního roku, má být jedním z nástrojů k vyvedení Evropy z hospodářského marasmu.
K Zapaterovým snahám vyvést Evropu z krize je ale slyšet mnoho skeptických hlasů. Skeptici poukazují na to, že se něco podobného může stěží podařit politikovi, který nedokázal ani posílit hospodářství ve vlastní zemi. Španělsko vykazuje druhou největší nezaměstnanost v Evropě (téměř 20 procent) a vysoký schodek rozpočtu (prognózy předpovídají pro uplynulý rok až 11 procent).
Sankce se nelíbí všem…
Jako hlavní nedostatek lisabonské strategie označil již před zahájením předsednictví španělský ministr zahraničí Moratinos neexistenci závazných nástrojů monitorujících úsilí členských států v oblastech jako zaměstnanost, inovace nebo sociální začlenění. Španělsko by proto podle jeho slov chtělo přispět k zavedení měřitelných závazků.
Týden po zahájení španělského předsednictví premiér Zapatero přiblížil na tiskové konferenci španělské ambice. Pro Strategii EU do roku 2020 je podle něj naprosto nezbytné, aby se stala závaznou. Jako možný postih států, které nebudou plnit cíle strategie, zmínil odebrání finančních prostředků směřujících do země z evropského rozpočtu. Nad dodržováním cílů by měla bdít Evropská komise, jejíž pravomoce by proto chtěl posílit.
Španělský premiér dal jasně najevo, že se mu nepodařilo zajistit souhlas ostatních členských států, aby se ekonomické cíle zmíněné v evropské strategii do roku 2020 staly závaznými. Navrhl proto, že o strategii by evropští politici měli dále diskutovat na mimořádném únorovém summitu.
Nejjasnější signál nesouhlasu přišel z Berlína. Německý ministr hospodářství a technologií Rainer Brüderle se vyjádřil, že souhlasí s větší koordinací hospodářských politik, kterou Španělé navrhují, varoval však před vznikem „nové byrokracie . „Nepovažuji návrh na uvalení sankcí na členské státy za neplnění stanovených cílů za rozumný. Doposavad byla lisabonská strategie postavená na partnerském přístupu bez sankcí a tak bychom měli pokračovat, prohlásil také podle serveru Euobserver Brüderle. Podle deníku El País se možnost sankcí nelíbí ani Londýnu a řadě severských zemí.
…někomu však ano
Jiným se ale naopak španělské návrhy líbí. Mezi zastánce závazných cílů doprovázených sankcemi patří stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy. „Potřebujeme přísnější metodu řízení a kontroly tohoto procesu, řekl Rompuy v Madridu. O podrobnostech by se podle něj mělo rozhodovat na mimořádném summitu, který svolal na 11. února do Bruselu.
Mimořádný summit, na němž mají šéfové států a vlád řešit hlavně ekonomické otázky, svolal nový předseda Evropské rady hned při svém prvním pracovním dni. Tento summit bude výjimečný tím, že jej nepovede představitel předsednické země, ale poprvé stálý předseda Rady, jak určuje Lisabonská smlouva.
Hospodářské otázky se vzhledem k současné situaci dostávají na přední místa pozornosti politiků a veřejnosti. O podobě hospodářské strategie pro příštích deset let vzhledem k rozdílným hospodářstvím evropských států a někdy i proti sobě jdoucím prioritám zajisté ještě představitelé evropských států povedou tvrdý boj. Zda se jim pod vedením nového stálého předsedy Evropské rady podaří lépe nalézt shodu, uvidíme již brzy.
Autor: Marie Bydžovská