Kostas Tsivos, Lidové noviny, 30. ledna 2010
Život na dluh a nedodržování pravidel patří k národní povaze Řeků. Jejich zemi drtí přebujelý státní sektor a všeobecná laxnost
Řekové žijí s dluhy již odpradávna. Dokonce by se dalo říci, že bez nich by v první polovině 19. století nezískali nezávislost na osmanské říši. V roce 1825 poskytli britští bankéři revoltujícím Řekům první půjčku. Tyto peníze, jež Řekové získali za dosti nevýhodných podmínek, použili k financování první občanské války, která začala ještě před uznáním nezávislosti Řecka.
Obavy britských bankéřů o osud jejich peněz společně s obavou britské diplomacie, že Rusko prostřednictvím pravoslavného Řecka získá vliv ve východním Středomoří, vedly Británii k vojenské intervenci proti Turkům. Tím byla v roce 1830 zpečetěna i nezávislost Řecka. Z pochopitelných důvodů pak za první britskou půjčkou následovaly další půjčky, s očekáváním, že Řecko zachová loajalitu. Vždy, když se řecká politika začala rozcházet s britskými zájmy, zjednala nápravu britská vojenská expedice (např. v letech 1854, 1916 či 1944).
Za druhé světové války okupovali Řecko Němci a totálně vydrancovali nejen řecké banky, ale i všechny potravinové zásoby, čímž způsobili největší hladomor v novodobých dějinách země. V jeho důsledku zemřelo asi půl milionu lidí. Krátce po odchodu Němců z Řecka začala krutá občanská válka (1944-1949), která fyzicky i morálně zruinovala zemi právě v době, kdy ostatní západní státy prožívaly svůj poválečný ekonomický boom. Důsledky občanské války pociťovalo Řecko až do osmdesátých let 20. století.
Nafoukla řeckou krizi žárlivost ciziny na to, jak si chudí Řekové umějí užívat života? Z tohoto snímku by to skoro tak vypadalo. Řečtí důchodci v Korfu chytají lelky před svým oblíbeným podnikem. Foto Euroskop
Ráj státních úředníků
V poválečných letech se Řecko mohlo spoléhat především na tři zdroje příjmů: obchodní námořnictvo, cestovní ruch a valuty statisíců řeckých gastarbeitrů, kteří našli práci při obnově poraženého Německa. Pomoc nebo půjčky, které byly poskytovány Řecku Spojenými státy nebo jinými západními zeměmi, měly spíše vojenský charakter a směřovaly k posílení řecké obranyschopnosti vůči severním komunistickým sousedům (Bulharsku, Albánii, Jugoslávii). Největším zaměstnavatelem v zemi se tím pádem stal celkem logicky sám stát.
Veřejný sektor byl zpočátku určen přednostně takzvaným nacionálně smýšlejícím Řekům. Tato praxe přestala platit v osmdesátých letech, kdy poprvé v novodobé historii Řecka socialisté vyhráli volby a sestavili svou vládu. Brány veřejného sektoru se otevřely dokořán i pro stoupence levice. Hlavním kritériem vstupu do veřejných služeb nebyly znalosti ani schopnosti nových úředníků, nýbrž politická příslušnost. Rozmohl se politický klientelismus a korupce. Stále větší díl státního rozpočtu končil v kapsách statisíců státních zaměstnanců.
Jeden malý příklad: v řeckém parlamentu, který má 300 poslanců, pracovalo na počátku devadesátých let asi 500 úředníků. V roce 2004 jich bylo již 800 a těsně před loňskými říjnovými volbami, tedy v době, kdy už byly více méně známy problémy s deficitem, přesáhl počet parlamentních úředníků 1600. Tito pracovníci kromě mnoha výhod pobírají ročně ne 12, ale 16 měsíčních platů, protože prý musejí pracovat přesčas! Podobná, ne-li horší je situace i v jiných státních a veřejnoprávních institucích.
Snad v žádném jiném evropském státě neexistuje tak propastný rozdíl mezi veřejným a soukromým sektorem. Zatímco státní služba poskytuje svým zaměstnancům doživotní definitivu, přídavky a další sociální jistoty za mizerné pracovní výkony a často korupční chování, v soukromém sektoru panuje pravý opak: sociální nejistota, vysoké pracovní nasazení, nízké platy. Předloňské prosincové násilnosti ve velkých řeckých městech byly vyvolány mladými lidmi, takzvanou generací 700 eur, což je průměrný plat v soukromém sektoru a zároveň suma v dnešním Řecku naprosto nedostačující k životu. Snem nejschopnějších studentů je proto získat jednou místo úředníka. Nejvyhledávanější školou nadaných řeckých středoškoláků se staly vojenské a policejní akademie, protože jedině ony v této chvíli dávají svým studentům jistotu, že po absolvování budou mít práci.
Diagnóza je jasná, terapie ne
Nejoblíbenější heslo halasných řeckých demonstrací zní: „Zákon je právo dělníka, popřípadě úředníka, rolníka apod. Řekové velice často dávají najevo svou nespokojenost s tím čí oním vládním opatřením na masových demonstracích. Protestují většinou zaměstnanci veřejného sektoru, kteří požadují ještě větší zajištění, zatímco zaměstnanci soukromého sektoru je tiše sledují a upřímně závidí. V tom je nejlépe patrný projev řeckého „egocentrismu, převaha osobních zájmů, „vlastního práva nad kolektivními zájmy, nad právem „těch ostatních.
V těchto dnech tisíce řeckých zemědělců ochromily svými protesty skomírající ekonomiku celé země. Jejich traktory okupují dálnice a hraniční přechody se sousedními zeměmi. Dávají tak najevo svou nespokojenost s dnešním stavem řeckého zemědělství, požadují vyplacení dotací a záruk, a přitom je vůbec nezajímá reakce ostatních. Ministryně zemědělství Katerina Batzeliová vyzvala zemědělské předáky k dialogu s tím, že za dané situace nemůže slíbit žádné dotace, už proto, že Atény musejí zaplatit vysokou pokutu za loňské překročení unijních dotací. Zemědělci si spočítali, že k uspokojení jejich požadavků by stačila miliarda eur. Zároveň připomínají ministryni, že minulá řecká vláda jen loni poskytla 28 miliard eur na pochybné ozdravení řeckého bankovního sektoru z následků mezinárodní finanční krize.
Proč ale tito strážci světového ekonomického pořádku nesnížili včas a stejně razantně jako v případě Řecka známku důvěryhodnosti bank a firem, které svými mnohamiliardovými podvody vyvolaly současnou krizi? Na snímku starořecká maska. Foto Euroskop
Většina Řeků – ať stoupenců levice, nebo pravice – souhlasí s diagnózou současných nemocí řecké společnosti, tak jak ji formuloval minulý měsíc nový premiér Jorgos Papandreu. Jejich názory se ale rozcházejí ve způsobu terapie. Několik řeckých intelektuálů a část řeckých médií razí názor, že celé pozdvižení kolem řeckého deficitu představuje výmysl a komplot Západu, protože prý cizinci žárlí na to, jak si chudí Řekové umějí užívat života. V argumentaci tohoto myšlenkového proudu převažují dosti drsné, někdy i primitivní názory typu „Západ je naším dlužníkem, protože my jsme mu přinesli demokracii a civilizaci.
V hledání příčin současné řecké krize jsou slyšet však i některé racionálnější názory, které se snaží Řeky hájit. Lavinu publicity o řeckém deficitu spustilo snížení kreditu země od tří světových ratingových společností. Proč ale tito strážci světového ekonomického pořádku nesnížili včas a stejně razantně jako v případě Řecka známku důvěryhodnosti bank a firem, které svými mnohamiliardovými podvody vyvolaly současnou krizi? Proč taková přehnaná citlivost jen v případě Řecka?
Snížením ratingové sazby Řecka vyskočily úroky řeckých dluhopisů na desetinásobek německých dluhopisů. Nejde o záměr některých spekulantů, kteří vycítili příležitost vydělat na úkor nejen Řecka, ale i dalších zemí Evropské unie? Nedávno analytici Deutsche Bank srovnávali současnou řeckou krizi s krizí, která před deseti lety přivedla k bankrotu Argentinu. Při srovnání čísel a údajů obou zemí se však dopustili malé chybičky: zapomněli prý, že dnešní kurz eura k dolaru je poněkud odlišný, než byl v době argentinské krize.
Existuje-li nějaká oblast, v níž by Řecko mohlo bez závažnějších následků seškrtat výdaje, pak to je nepochybně obrana, do které Atény v posledních desetiletích investovaly nejvyšší procento HDP ze všech zemí EU. Řecko by mohlo nejen redukovat svou nákladnou vojenskou přítomnost v Kosovu a v Afghánistánu, ale i načas odložit nákup stíhaček Eurofighter nebo technicky problematických německých ponorek. K těmto krokům však žádný spojenec Řecko netlačí a raději mu nutí staré osvědčené recepty utahování opasků, seškrtání mezd a sociálních dávek.
Ač „kreativní účetnictví rozhodně nepatří mezi řecké vynálezy, minulé vlády v posledních třinácti letech opravdu vynikaly ve fingování statistických údajů. Bruselu došla trpělivost a vyslal do Řecka své úředníky, aby převzali kontrolu nad řeckým statistickým úřadem. Řecká média, ale i někteří řečtí ministři po návštěvě těchto bruselských auditorů vyjádřili nevoli a nespokojenost nad jejich arogantním chováním.
Řekové nepochybně nesou hlavní vinu za problémy své ekonomiky a musejí také nést následky. Dnešní řecký příběh nepojednává jen o snižování deficitu a o znovuzískání důvěry mezi Řeky navzájem a mezi Řeckem a jeho partnery. Řeky – ale nejen je – by tato krize měla poučit především o tom, co znamená zachovat si vlastní důstojnost.
Autor: Kostas Tsivos