Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 3. února 2010
Politici eurem jen maskují šetření. Debata o vstupu do eurozóny teď nemá smysl
Už i tradičně opatrná německá kancléřka Angela Merkelová říká, že euro čeká hodně těžká doba. Fanoušci i kritici společné měny se už konečně vzácně shodují, že právě prodělává velký test s velmi nejasným výsledkem. Z ještě před pár měsíci okrajové debaty o státních bankrotech, záchranných půjčkách a odchodech z eurozóny se stal hlavní proud. Debatéry dávno nejsou intelektuálové s luxusní pozicí nadhledu, ale premiéři, ministři financí, centrální bankéři, šéfové ratingových agentur a obchodníci s vládními dluhopisy. Jak bude eurozóna vypadat za pět let, se dá odhadnout zhruba stejně spolehlivě jako počasí na příští zimu.
Do tak fluidní budoucnosti čeští politici jeden přes druhého střílí sliby, kdy euro do země jimi vedené dorazí. 2015? 2016? V eurodostizích působí na první pohled jako autisté uzavření ve vlastních světech, netušící, co se děje kolem. Vůbec nevíme, k jakému euru se hrneme. Netušíme, zda to bude atraktivní, nebo upadlá měna. Nemáme představu, zda nás bude někdo v eurozóně obtěžkané bankrotáři chtít. Debatu o plusech a minusech je teď rozumnější na pár měsíců zmrazit a počkat, jak se věci vyvinou.
Pokušení věčných odkladů
Čeští politici ale v tomto případě nejsou tak naivní, jak by se mohlo zdát. Evropskou debatu registrují. Tuší, že český vstup do eurozóny je momentálně silně efemérní. Euro jen využívají jako jediný dostupný cukr a bič k nepopulárním úsporám.
Českou a evropskou debatu o euru se momentálně vyplatí sledovat jako dva oddělené světy bez souvislostí. Předvolební souboj eurotermínů má jediný motiv. Narýsovat uzávěrku, do níž je potřeba něco ušetřit. Bez ní neušetříme nic a budeme pokračovat ve věčných odkladech. Politici zprava zleva neumí lidem vysvětlit, že šetřit musíme kvůli sobě.
Přes všechny reportáže z Řecka, Maďarska a Lotyšska vypadá státní bankrot stále jako sci-fi. Nebo možná právě kvůli nim. Aténské a budapešťské ulice očima reportérů nevypadají chudší než pražské nebo varšavské. Velké části společnosti se tam státní bankrot pořád netýká. Přes škrty důchodů a dávek, naordinovaných v Budapešti a Rize Mezinárodním měnovým fondem, se nežije o tolik hůř než dřív. Žádné zatlučené výlohy luxusních butiků. Žádné vyvařovny pro chudé. Žádné vyrabované supermarkety jako před osmi lety ve zkrachovalé Argentině. Strach a obavy jsou zatím stále abstraktní. Chybí obrazy a tváře, jež by lidmi pohnuly a ukázaly, že bez utažení opasků bude fakt zle.
Jiří Paroubek tak může v klidu vykládat, že strašení státním bankrotem je přehnané a není proč se třináctých důchodů vzdávat. Ale všichni, kdo mají šanci zasednout v příští vládě, Paroubka nevyjímaje, moc dobře vědí, jak špatně na tom jsme. Vědí, že úsporám se prostě nevyhneme. Jenže lidem to vysvětlit neumějí, takže se hodí euro. Když má člověk sen nebo cíl, lépe se zvládají těžkosti a překážky. Se správnou motivací jdou věci snáz než z povinnosti. Zvlášť u těch, kdo si stále ještě přesně neuvědomují důsledky a souvislosti svého chování. Český volič je v pozici malého dítěte. Musíš se učit. Teď ještě nechápeš, že proto, aby z tebe něco bylo. Když se budeš učit, koupím ti psa/králíka/ovci dle vlastní volby.
Evropanství versus levná auta
Šetřit musíme, abychom mohli mít euro. Z průzkumů není úplně jasné, jak jsou rozloženy sympatie mezi stoupence koruny a eura. Když česká měna sílila, těšila se oblibě, protože jsme se na cestách cítili bohatší a německá auta byla levnější. O euru se ale uvažuje hlavně symbolicky. Pro střední generaci se vzpomínkami na život za železnou oponou, výjezdní doložky, devizové přísliby a Tuzex je to znak vyspělosti, otevřenosti a jisté civilizační úrovně. Pro ty bez vzpomínek zase symbol volnosti. Od Helsinek po Paříž bez směnárny, to je přesně ten atraktivní svět neomezených možností. Populární obavy panují snad jen z eurozdražování. Složité argumenty pro a proti řeší pár politiků, ekonomů a intelektuálů. Právě proto je euro jako bič na úspory tak výhodné.
Teď navíc mimoběžnost debat nenapáchá žádné velké škody. Doma budeme eurem tlačit na šetření. Pevným datem, na rozdíl o minulosti, kdy jsme si stále dokola dávali závazky, které jsme neplnili, teď nic neriskujeme. Byznysmenům ani investorům žádnou nejistotou nezavaříme. Nikdo, kdo ví, která bije, nepočítá s rychlým rozšiřováním eurozóny.
A kdyby se nám ve jménu touhy po euru podařilo popasovat s dluhy, společnou měnu nemusíme přijímat, pokud nebudeme mít pocit, že je to pro nás výhodné.
Se srovnanými veřejnými financemi se můžeme za dva tři roky podívat, kam euro z nynější obtížné křižovatky mezi evropskou ekonomickou vládou, rozpočtovou unií a rozpadem dospělo. A v klidu se rozhodnout, zda po něm opravdu toužíme. To je příjemná pozice těch, kdo si můžou vybírat. A k té máme zatím opravdu daleko.
Autor: Lenka Zlámalová