Jaroslav Formánek, Respekt, 1. – 7. února 2010
Prezident Nicolas Sarkozy možná navenek působí dojmem chaota, ale v manipulaci je systematický
Umřít není jednoduché, prohlásil při lednové návštěvě nemocnice v Perpignanu francouzský prezident Nicolas Sarkozy, když před shromážděnými zdravotními sestřičkami chválil jejich těžkou práci. Banalita se do jazyka politiků vloudí vždy, jakmile se snaží mluvit do všeho a být všude vidět a slyšet. Sarkozy je takovým politikem, jeho hyperaktivita i některé výroky bývají terčem posměchu a on sám často vyvolává dojem, že šíří kolem sebe chaos. Existuje však i možnost, že tento muž přesně ví, co dělá, a má promyšlený plán, jak ovládnout zemi a na dlouhá léta se udržet u moci.
Po éře politiků (Mitterrand, Kohl, Thatcherová) nastoupili popularizátoři veřejného mínění. Na snímku francouzský prezident během kulatého stolu na summitu EU v Bruselu 19. června 2009. Foto čtk
Všudybyl všeználek
Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa, Francouzi jednoduše přezdívaný Sarko anebo le president omniprésent, proslul svou všudypřítomností už jako ministr vnitra. Bojoval na všech frontách: nejen s kriminalitou, nelegální imigrací či prostitucí, ale také třeba se psy. Pokousali dítě? Do parlamentu ihned putoval zákon o zpřísnění podmínek při venčení psů. Pokousaly se děti navzájem v mateřské školce? Už byl na stole návrh o zvýšení odpovědnosti učitelek. Za čtyři roky schválil parlament přes třicet zákonů navržených ministrem Sarkozym.
A stejně horečná činnost zachvátila s jeho příchodem na jaře 2007 i Elysejský palác. Podle bruselského institutu Thomase Morea ze 490 slibů pronesených při volební kampani a ze 732 opatření, jež Francouzům oznámil už coby prezident, se alespoň rozjelo 80 procent těchto iniciativ. Veřejnost je tak z Elysejského paláce prakticky každý den bombardována novými nápady.
Na první pohled to vyvolává dojem, že Francie se díky Sarkozymu po letech stagnace probudila k životu a určuje přinejmenším evropské, pokud ne rovnou světové trendy. Ostatně samotný Sarkozy to rád vytrubuje do všech stran. Naposledy při jmenování Michela Barniera eurokomisařem pro vnitřní trh. „Jde o triumf francouzských idejí regulace, řekl.
Život na dluh
Anglosaský i německý tisk však vidí Sarkozyho ekonomickou politiku mnohem kritičtěji a viní prezidenta ze zbytečných zásahů do tržních principů, z nedostatku prozíravosti a z toho, že podřizuje ekonomické plány svým osobním cílům, o jeho agresivitě a nafoukanosti ani nemluvě. Zahraniční pozorovatelé zdůrazňují růst nezaměstnanosti ve Francii z 8 na 10 procent a obrovské zadlužení země, neboť veřejný dluh se vyšplhal na historických 149 miliard eur. Kromě toho je Francie mezi členskými státy OECD v ekonomice jedna z nejpasivnějších, na druhé straně se jí povedlo projít krizí bez větších sociálních otřesů a jako jedna z prvních zemí v Evropě zaznamenala růst.
Jenže třeba Newsweek a také německé noviny FAZ se ptají, za jakou cenu Francie dnes ekonomicky roste v relativním sociálním smíru? Za cenu hazardní rozpočtové politiky a odpískání sociální reformy, což brzdí rozvoj podnikání. Jinými slovy, země se pořád točí v letitém bludném kruhu, z něhož ji Sarkozy nevyvedl.
Prezident si tuto past zdánlivě uvědomuje, koncem roku prohlásil, že „Francie musí bezpodmínečně opustit místo světového šampiona v utrácení veřejných prostředků. Den nato však přišel z Elysejského paláce opačný signál: Sarkozy vyhlásil le grand emprunt, neboli „velkou půjčku v podobě emise státních dluhopisů, jež by měly prázdné pokladně přinést k utrácení 35 miliard eur.
Podobné rozpaky vyvolává další příklad. Sarkozyho vláda prosadila v roce 2007 na francouzské poměry opravdu revoluční krok, jak snížit státní výdaje: po státních úřednících, kteří odcházejí do penze, zaniknou jejich tabulková místa. Ročně se tak ušetří 500 milionů eur. Pak ale pravicový prezident z ničeho nic oprášil někdejší levicový nápad a zrušil reklamu ve veřejné televizi. Na pokrytí jejích nákladů tak musí stát přispívat 460 milionů eur ročně navíc.
Mediální magnát
„Takto funguje sarkonomie, ekonomická rozhodnutí slouží osobním politickým účelům, tedy znovuzvolení Sarkozyho v roce 2012, napsal deník Libération. Prezidentovi vyčítá, že si za peníze všech Francouzů kupuje osobní popularitu a také mocenské páky. Nejde jen o 35 miliard na dluh, které vláda napumpuje do sociálního systému, školství a vědy, ale také o manévr se zrušením reklamy ve veřejné televizi, která se tím stala naprosto závislou na státu. A Sarkozy má v tomto bodě ještě jeden trumf v rukávu: ředitele veřejné televize i Radio France jmenuje totiž on sám.
Ve Francii tak vzniká mediální impérium jednoho muže, aniž by k tomu potřeboval soukromé peníze jako Berlusconi v Itálii. Stačí jen provádět vhodnou politiku a současně mít své lidi na důležitých místech. Což platí o nejsledovanějších soukromých televizích, jako třeba stanice TF1, jež ovládají jeho přátelé. Sarkozy se tak donedávna objevoval v televizi, kdykoli to potřeboval. Teprve po stížnosti u Ústavního soudu se mu v zájmu rovnosti politických šancí začal počítat čas před kamerami tak, aby ho neměl víc než politická konkurence.
Informační a názorový monopol však hrozí nejen v elektronických médiích. Až na výjimky typu týdeníku Le Canard enchaîné patří většina tisku buď Sarkozyho spojencům, anebo dostávají subvence od státu, jako například deníky Le Monde či kdysi naprosto nezávislé L’Humanité. Ostatně prezidentovu snahu ovládnout či ovlivňovat vše pro něj důležité pocítila i justice, když se pokusil – zatím bez úspěchu – zrušit funkci nezávislého vyšetřujícího soudce ve prospěch prokuratur poslušných moci. Všechny velké korupční skandály či podvody politiků, které v minulosti skončily u soudu, Francie zažila právě jen díky vyšetřujícím soudcům.
Rozděl a panuj
Francouzské moderní dějiny jsou plné symptomů, které Sarkozy ztělesňuje, nicméně v něčem je současný prezident přece jen výjimečný. „Přichází se stále novými a neočekávanými návrhy. Tím úspěšně rozděluje opozici i vlastní řady a zároveň odvádí pozornost od aktuálních problémů, říká o něm Patrick Rambaud, autor Kroniky vlády Nicolase I.
Při hlubším pohledu na prezidentovy kroky lze opravdu odhalit jistou systematičnost v manipulaci. V červnu byla situace v zemi vinou ekonomické krize tíživá – a Sarkozy v tom okamžiku přišel s myšlenkou na „velkou půjčku. Veřejná debata a námitky opozice na toto téma odvedly pozornost od aktuální situace. Podobně prezident rozběhl nesmyslnou celostátní debatu o národní identitě a úspěšně jí překryl blížící se regionální volby v březnu. Sarkozy také promyšleně tříští už i tak rozhádanou levicovou opozici tím, že jmenuje některé populární socialisty do významných funkcí, anebo vhodně používanou levicovou rétorikou.
Současně si dává pozor, aby v jeho vlastním táboře ani náhodou nevyrostla výrazná osobnost. Vládní stranu UMP ovládá jeho věrný stoupenec Xavier Bertrand. Důležité ministerské posty naopak kontroluje skrze vlastní tajemníky, které nominuje z Elysejského paláce, ti pak na práci i mediální prezentaci těchto ministrů „dohlížejí.
Oproti svým předchůdcům Sarkozy také mnohem pečlivěji sleduje nálady veřejnosti a na jeho stůl každý den přicházejí čerstvé studie či aktuální výzkumy. „Prezident chce vědět vše, co si lidé myslí, jaké mají problémy, aby mohl národ lépe řídit, vysvětluje jeho kontrolní mánii elysejský spolupracovník Pierre Giacometti. Oponenti namítají, že to dělá naopak proto, aby mohl národ lépe ovlivňovat.
Sarkozyho metody vládnutí jsou v tomto směru prozatím skutečně úspěšné. Popularita hyperaktivního otce národa dosahuje i po třech letech vlády solidních 40 procent, a to i přesto, že téměř polovina Francouzů má obavy z budoucnosti.
Autor: Jaroslav Formánek