Daniel Kaiser, Lidové noviny, 10. února 2010
Včera byla posvěcena nová Evropská komise včetně Catherine Ashtonové. Zprávy o pacifistické minulosti první „evropské ministryně zahraničí“ europoslance nezajímaly – ale měly by.
Když se loni v listopadu Evropa dohodla, že prvním evropským „ministrem zahraničí nebude Tony Blair, ale jeho kolegyně z Labour Party baronka Catherine Ashtonová, zavládlo nejdřív rozpačité ticho. Baronku skoro nikdo neznal.
Pak se ozvali britští euroskeptici, kteří na Ashtonovou vytáhli kompromitující informace z jejího mládí. Argumentaci pro ně sestavili dva ruští exulanti v Británii – slavný sovětský disident Vladimir Bukovskij a o dvě generace mladší historik Pavel Strojlov. Mohli čerpat ze sovětských archivů, jejichž různé části do Británie po pádu komunismu v podstatě násilně vyvezli. Šlo o to, že baronka v letech 1977 až 1983 působila ve vedení britské mírové skupiny Campaign for nuclear disarmament (Kampaň za jaderné odzbrojení – CND), která byla nápomocná zahraniční politice Leonida Brežněva.
Kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, kdo jím zůstal i v dospělosti, nemá rozum. Hodí se slova sira Winstona Churchilla na baronku Ashtonovou? Na snímku baronka Ashtonová (vpravo, ve zlato hnědých šatech) vítá na půdě Evropské komise čínského viceprezidenta Wang Čchi-šana (vlevo v saku a kravatě). Foto EK
Tvrzení proti tvrzení
Je třeba říct, že ta část obvinění proti baronce, která je nejničivější, je nedoložitelná. Týká se peněz. Bukovskij ze studia materiálů, které si v Moskvě oskenoval po rozpadu SSSR, vyvozuje, že Sověti západní mírové hnutí v raných osmdesátých letech podporovali minimálně 35 miliony dolarů ročně. A protože CND v téže době nebyla auditorům schopna doložit 38 procent svých příjmů, náš disident se domnívá, že peníze k Ashtonové přišly ze Sovětského svazu – odbočkou přes britské komunisty nebo jinou část páté kolony Moskvy. Ashtonová to popírá, tu 38procentní mezeru nicméně nedokázala věrohodně vysvětlit.
Tady je to tvrzení proti tvrzení. Ale nemělo by baronku diskvalifikovat už samo angažmá v CND? Jak mohla veledůležitá figura dnešní světové politiky ve svých 27 letech prosazovat tak idiotskou politiku, jakou bezpochyby byl tlak na západní vlády, aby tváří v tvář Sovětskému svazu samy sebe odzbrojily? CND – Kampaň za jaderné odzbrojení – byla počátkem osmdesátých let nejdůležitější hráč v britském mírovém hnutí.
Původně, v roce 1957, ji založil matematik, filosof a pacifista Bertrand Russell, posléze se ale skupina dostala pod vliv komunistů a na společenskou periferii. Její váha opět rostla od roku 1977 – nejdřív díky kampani proti plánům Washingtonu s neutronovou bombou a hlavně po rozhodnutí NATO instalovat v reakci na sovětskou vojenskou převahu v Evropě rakety Pershing 2 a Cruise.
Právě v roce 1977 nastoupila k CND mladičká Ashtonová (bylo jí tehdy 21 let). Britská kontrarozvědka MI5 ve svých materiálech CND zrovna snížila rating: odteď už ne organizace „ovládaná, ale jen „infiltrovaná komunisty. Přesto i příštích sedm let, kdy se budoucí evropská ministryně zahraničí bude pohybovat v jejím vedení, tam s ní bude sedět několik členů britské komunistické strany.
CND agitovala za to, aby Británie odstoupila od jaderných zbraní – bez ohledu na to, co udělá Sovětský svaz. V dané situaci to byla mimořádně zvrácená politika. Jejím nutným předpokladem bylo svržení konzervativní premiérky Margaret Thatcherové, která spolu s novým americkým prezidentem Ronaldem Reaganem právě startovala konzervativní revoluci, která obnoví sílu Západu a výrazně přiblíží pád sovětského bloku.
K radosti Kremlu tehdy Západem otřásaly masové protiválečné demonstrace. Sověty řízená Světová rada míru počítala například ve výhledu na rok 1981 pro měsíc říjen s mírovou demonstrací v Londýně – a CND ji v říjnu opravdu zorganizovala. Teprve když v roce 1983 labouristé v Británii a sociální demokraté v Západním Německu prohráli volby, byla hrozba appeasementu zažehnána a mohla se začít drolit Berlínská zeď. V témže roce Ashtonová z CND vystoupila.
V době, kdy Ashtonová patřila do vedení, CND běžně kooperovala jak se Světovou radou míru (která byla přímo řízená z Moskvy; v roce 1980 během příprav na propagandistické tažení proti pershingům si rada na Kremlu vyžádala 150 tisíc dolarů a pomoc Aeroflotu při přepravě svých činovníků po světě; obojí jí ÚV KSSS obratem přiklepl).
Předáci CND vystupovali jako hnutí nezávislých idealistů, vinu za závody ve zbrojení však svalovali na Američany. Blízká spolupracovnice Ashtonové, komunistka Sally Davisonová, při návštěvě Moskvy do tamního rádia řekla, že Kreml si na rozdíl od Bílého domu přeje mír. A to byla v CND konvence.
Václav Benda (na obrázku) byl jedním z těch, kteří v Československu 80. let považovali aktivity Catherine Ashtonové a jejích přátel za naivní a nebezpečné. Názor čs. protikomunistické opozice na mírové hnutí na Západě v 80. letech se nedělil jen podle politických postojů levicově a pravicově orientovaných disidentů, ale rozdíl byl i generační. Mladší generace, především z tzv. kulturního undergroundu, měla z celého mírového hnutí na Západě legraci. Foto archiv Libri prohibiti
Co se dělo za železnou oponou
Když se loni minulost baronky začala přetřásat, smočili si kromě britské pravice vlastně jen někteří politici české ODS (Alexandr Vondra, Hynek Fajmon). Případ CND měl ovšem už ve své době českou nebo československou dimenzi.
Na světový mírový kongres do Prahy v létě 1983 přijeli také hodnostáři CND a dva z nich se setkali i s českými disidenty. Tehdy se britští „míráci začali lehce vzdalovat své představě, že hlavním žhářem v domě jsou Spojené státy. Půl roku po kongresu v Praze dali najevo porozumění pro odpor Charty 77 k instalaci sovětských raket. V Chartě se ovšem právě střídali mluvčí, a jeden z nové trojice, Václav Benda, neměl pro kvazisymetrii „jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet nejmenší pochopení.
Benda o své vlastní újmě napsal a jménem Charty v květnu 1984 poslal CND dopis, jímž napadl její pohled na svět: ani Charta sice nechce jaderné šílenství, „stejně rozhodně se však stavíme i proti krokům jednostranného odzbrojení a nevyvážených ústupků, které by za dané situace… hrozbu celému lidstvu pronikavě zvýšily.
Dokument, z něhož citoval i Reagan při obhajobě svých zbrojních výdajů, vyvolal v Chartě napětí -a to se jen namáhavě dařilo udržet pod pokličkou. Levé křídlo Charty zasadilo Bendovi už brzy nepřímý protiúder. Jaroslav Šabata, který tehdy ani nebyl mluvčím (!), sepsal dopis Charty účastníkům „mírácké konference v italské Perugii, aby napravil dojem. Dopis, po interních střetech lehce upravený, vyšel 30. června – a nebyl podepsaný Šabatou, ale trojicí mluvčích včetně Bendy. Tak silná byla v Chartě potřeba konsenzu.
Od hádek o přístup k CND byly nicméně ve špičkách Charty už trvale přítomny oba proudy, tedy k „protiamerickému přibyl i „proamerický pohled. Z něj ostatně vzešel i loňský trapič Ashtonové Saša Vondra.
Nominaci baronky prý nakonec prosadil španělský premiér Zapatero, který si do funkce přál ženu. Argumenty od Bukovského v Bruselu nezaujaly. Vedle genderové ideologie je tam dnes antikomunismus neřkuli antisovětismus takhle malý.
Autor: Daniel Kaiser