Jan Macháček, Respekt, 15.-21. února 2010
Evropu čeká kvůli řeckým potížím velký integrační skok
Evropští lídři na summitu minulý týden slíbili zadluženému Řecku, že kdyby se dostalo do opravdové bryndy, tak mu z ní EU pomůže. Touto důležitou zprávou ale všechno zdaleka nekončí. Naopak. Je to první krok k razantní proměně pravidel fungování EU a k její hlubší integraci přinejmenším v oblasti eurozóny.
Tato příští proměna už dostala také první ironickou nálepku jako „velký integrační skok (odkaz na Čínu v 50. letech, kdy Mao vyhlásil „velký skok vpřed), nicméně v tomto případě ironie není namístě. Sjednocení ekonomických pravidel EU není intelektuální hříčkou, ale čirou nutností a obranou proti šíření infekčních nemocí a morálnímu hazardu jednotlivých členů.
Vzpomínka na rok 1992
Dnešní situace, kdy se euro dostává pod silný tlak finančních trhů a musí mu čelit vytvořením nového modelu vtahů v eurozóně, připomíná rok 1992, kdy vlastně myšlenka eura, kterou prosazovali Helmut Kohl a François Mitterrand, nabrala na síle. Měny důležitých států západní Evropy se totiž tehdy také dostaly pod tlak spekulantů (dnes si většina lidí pamatuje pouze Sorosův útok na libru a následný odchod Británie ze systému ERM) a idea společné měny vyvstala jako přirozená záruka budoucí finanční a ekonomické stability.
Obří plakát s evropskou měnou na budově v Bratislavě během kampaně na Slovensku před přijetím eura. Foto EK
Samotné úspěšné zavedení eura však zakrylo problémy, které naplno odhalila až dnešní „řecká tragédie. Evropa si bude muset přiznat to, co jsme již dlouho tušili: měnová unie stojí na pravidlech, z nichž zůstaly časem jen cáry papíru. Pakt stability a růstu (maximální povolená výše dluhu a schodku) dodržoval málokdo a v době krize už vůbec nikdo. Další pravidlo zákazu pomoci či vykoupení zadluženého státu lze také hodit do koše, protože dnešní situace ukazuje, že hříšníkům se prostě nějak pomoci musí.
A pak je tady ještě nesmyslná hrozba pokut pro zlobivé státy, byť bylo od počátku jasné, že i kdyby je EU měla odvahu nařídit, nikdo je nebude platit. Stát, který se dostane do akutní dluhové krize a nikdo mu nechce půjčit, má problém „schrastit miliardy sám pro sebe, natož pro zaplacení nějakých pokut Bruselu.
Nucená správa
Myšlenka, že v eurozóně musí být každý stát odpovědný sám za sebe a nesmí se mu pomáhat, měla možná smysl před dvaceti lety. Jenže v dnešním světě, kdy se finanční požáry šíří přes celé kontinenty během okamžiku, už smysl nemá. Řecko je sice malá země a jeho ekonomická síla v eurozóně je vlastně nicotná, ale právě minulý týden ukázal, jak rychle se psychologická nákaza dokáže šířit. Najednou už nejde jen o Řecko (nebo podobně malé Portugalsko či Irsko), ale o velkou a důležitou evropskou zemi, jako je Španělsko.
Jelikož psychologie hraje ve finančních trzích podstatnou roli, jakmile se v předních evropských denících typu Financial Times nebo FAZ objevily titulky o tom, že si „spekulanti rozebírají evropskou měnu, dalo se očekávat, že eurozóna se semkne do jednoho šiku. Dalo se také tušit, že největší věřitelé Řecka – německé a francouzské banky – si nebudou podřezávat větev samy pod sebou a nenechají svého dlužníka padnout tak, aby v konečném zúčtování samy sebe poškodily.
Dnes už je jasné, že EU bude hledat způsob, jak formálně platný „zákaz pomoci obejít, a více budeme vědět počátkem tohoto týdne, až se sejdou evropští ministři financí. Je (a byla) tu možnost bilaterálních půjček Řecku, možnost půjček skupiny zemí (Francie, Německo, Nizozemsko), je tu možnost státních garancí na půjčky soukromého sektoru a odkup řeckých dluhopisů, které nebude kvůli nízkému ratingu ochotná brát do zástavy Evropská centrální banka.
Pomoc, na které se Evropská unie minulý čtvrtek principiálně (nikoli technicky) shodla, bude patrně podmíněna čímsi jako „nucenou správou nad řeckým rozpočtem, případně částečnou ztrátou fiskální autonomie či rozpočtové suverenity. Bude to asi o poznání tvrdší než kuratela Mezinárodního měnového fondu, jak ji v současné době prožívá Maďarsko nebo Rumunsko. A bude to ožehavé také politicky: jde o to, jak zařídit, aby „němečtí poradci na řeckém ministerstvu financí nevyvolali vzpomínky Řeků na období drsné nacistické okupace jejich země.
Jak dál
Nyní ale zpět k integračnímu skoku. Je zjevné, že pravidla, která nefungují a jsou pro smích, musí být zrušena.
Správné by samozřejmě bylo vytvořit na evropské úrovni plnohodnotný fiskální pilíř, který by podobně jako ve Spojených státech kompenzoval dočasné problémy státu Missouri či Montana. Evropské vlády by však pro vytvoření takového pilíře musely najít peníze ze současných vlastních rozpočtů, protože žádnou další daňovou zátěž si Evropa nemůže v globální konkurenci dovolit.
Pokud ale nevznikne federální pilíř, musí vzniknout něco jako Evropský měnový fond, který bude disponovat jak penězi, tak manuálem na postup při případné platební neschopnosti jednotlivých států. Je možné, že za tímto účelem bude transformována nějaká stávající instituce – například Evropská investiční banka. Také bude třeba, aby vznikly celoevropské emise dluhopisů, protože evropský trh je dosud rozdroben na jednotlivé národní emise.
Toto vše se bude chtě nechtě týkat i Česka, ať si o tom čeští euroskeptici myslí cokoli. Jedno je totiž jisté: pokud se tímto směrem nevydá celá EU, udělají to země eurozóny.
Musíme si uvědomit, že už nejde jen o teorii a že čas tlačí. Pokud Řecku (a v budoucnu jinému členskému státu v potížích) nepomůže Evropa, přihlásí se o slovo jiní ochotní „pomahači: třeba Číňané (ti se přihlásili už před několika týdny) nebo Arabové. A časem možná Rusové, pokud se vzpamatují z vlastní krize. Z toho vyplývá, že EU stojí před dvěma možnostmi: buď se v sebeobraně odhodlá k „velkému integračnímu skoku, anebo bude odevzdaně přihlížet pronikání „cizího politického a strategického vlivu do svého slábnoucího těla.
Autor: Jan Macháček