Hana Chuka, Euroskop, 23. února 2010
Jednotná evropská měna přišla na svět s vrozenou vadou. Na rozdíl od velkých monetárních svazů, jako v případě Spojených států, nebyl eurozóně dopřán status pevně propojené hospodářské, ani politické unie. Díky sudbě dobrých víl však rostlo euro prvních jedenáct let své existence do krásy a mělo mnoho obdivovatelů. Pak se ale přihlásila o slovo kletba zlých sudiček a zacílila své blesky na Řecko, nejslabšího člena euroklubu.
Týdeník The Economist se ve svém posledním čísle zamýšlí, zda a do jaké míry má případná francouzsko-německá intervence v Athénách šanci zastavit neblahý vývoj, a také nad důsledky, které může mít tato situace pro další politickou integraci sedmadvacítky.
Pomůžeme, ale ne zadarmo
Eurokraté jsou přesvědčeni o konečném vysvobození zadlužené řecké princezny a šťastném konci celého příběhu. K jejich víře v lepší zítřky přispělo zejména nedávné rozhodnutí lídrů členských států, když se na summitu 11. února zavázali k „rozhodné a koordinované akci pro záchranu eura. Francouzská delegace zářila nadšením, když Angela Merkelová stála bok po boku jejich prezidenta a souhlasila s návrhem „evropské ekonomické vlády, který Francouzi dlouho prosazovali, zatímco v Německu byl ještě před nedávnem tabu.
Nutno podotknout, že úsporná rétorika představitelů EU na setkání jasně dominovala nad návrhy skutečné pomoci a Athény tak spíše než finance čekají kontroly eurokratů a MMF. Jak píše The Economist, jedná se o dříve nemyslitelné vměšování do fiskální suverenity člena eurozóny. Zde je patrný vliv německé kancléřky a především jejího elektorátu, kterému se myšlenka finančních injekcí do Řecka vůbec nezamlouvá. Ať už se tak stane jakýmkoli způsobem, případná pomoc Řecka, v eurozóně sama o sobě ojedinělá, by zároveň znamenala i druhý precedent, tedy záchranu měnové unie skrze mezistátní finanční transfery.
Konec Řecka, konec eurozóny, konec Evropy?
Zástupci opačného tábora nemají nejmenší pochyby o zániku eurozóny. V Británii, líhni euroskeptismu, se ozývají hlasy o jejím nevyhnutelném rozpadu, které ovšem do velké míry podceňují politickou základnu celého projektu, která drží a zřejmě nadále i udrží měnovou unii pohromadě. Přisadili si i Američané. Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii napsal, že euro je prokleté už z podstaty svého vzniku, kdy arogantní evropské elity prosadily jednotnou měnu před tím, než došlo ke hlubší politické integraci. Jak poznamenává The Economist, po lisabonské agonii je patrné, že se Evropa politické unii naopak vzdaluje.
Současné i minulé problémy eurozóny je třeba přičíst především okolnostem jejího vzniku, kdy Francie a Německo vstupovaly do celého projektu s naprosto odlišným očekáváním. Spolková idea s těžkým srdcem oželela starou dobrou marku výměnou za eventuální politickou unii a Evropskou centrální banku, ne docela nepodobnou Bundesbank a zaměřenou především na boj s inflací. Francois Mitterrand měl ale jinou představu, tedy „evropskou ekonomickou vládu, kde by z jeho pohledu nebezpečné technokraty centrální banky vyvažovali a jistili volení politici, kteří by rozhodovali, v jakých situacích bude mít hospodářský růst a zaměstnanost přednost před stabilitou a rozumnou mírou deficitu.
Zvítězí intervence, nebo tvrdý přístup?
Tato otázka by se dala rovněž parafrázovat jako Francie versus Německo. Neshody těchto „pilířových států totiž nadále přetrvávají. Touha Spolkové republiky po politické unii je na bodu mrazu a když se dnes v Německu skloňuje harmonizace eurozóny, tak zpravidla ve spojitosti s rozpočtovou přísností, která měří všem členským státům stejným metrem. Francie si pod tímtéž pojmem představuje zrušení nástrojů hospodářského růstu v ostatních zemích, což se týká zejména nižších daní a volnějšího pracovního práva, které podkopává takřka svatý statut ekonomické intervence.
Kdo tedy čekal, že zmíněný summit přijde s konkrétním plánem pomoci, byl zklamán. To se týká zejména trhů, které hrozí, že se z Řecka co nevidět stáhnou. Rovněž idea fiskální unie, která žehlí ekonomické přešlapy členských států a rozhazuje peníze po eurozóně, je značně utopická.
Co tedy bude s Řeckem? Rozpočet nejslabšího člena eurozóny čelí hrozbě vměšování ze strany EU, což by byl v celé integrační historii jedinečný případ. Stejně tak přelomové ale bude, pokud Unie řeckou „kauci zaplatí. To je ovšem varianta, která je asi nejméně populární v zemích měnového klubu, které v době recese, na rozdíl od Řecka, dokázaly udržet své rozpočty pod kontrolou. Ať už eurosudičky zasáhnou jakkoli, v každém případě můžeme očekávat demonstraci politické síly, ve které představitelé členských států „vítězí nad trhy, uzavírá The Economist.
Autor: hana Chuka, Europskop