Proč se všichni najednou bojí o euro


Harold James, Hospodářské noviny, 5. března 2010

O společnou měnu se dnes bojí v eurozóně kdekdo. Nelze však zjednodušovat a vše svalovat na problémy Řecka. Řecko má jistě obrovské problémy s fiskální stabilitou a konkurenceschopností, představuje však jen 2,25 procenta populace EU. Problémy s eurem odrážejí daleko spíše celoevropskou situaci a globální dopady na ni. Jednotná měna totiž funguje jako kanárek v šachtě celosvětového systému směnných kurzů.

Euro s mimořádnou přesností zachycuje mezinárodní šoky, protože je odvážným experimentem s měnou, která není navázána na stát, nýbrž na mezinárodní pravidla a smlouvy. U jeho zrodu stál spíše intelekt než hrubá síla. Je postmoderní či postsuverénní měnou. V krizích však nevyhnutelně převáží národní zájmy nad respektem k dohodám. Vznik peněz je tradiční doménou státní moci. Jenomže na mincích a bankovkách emitovaných Evropskou centrální bankou státní symboly či „obraz císaře chybějí.

Wernerova zpráva

První krok směrem k měnové jednotě, tzv. Wernerova zpráva z roku 1970, byl odpovědí na nepružnost poválečného brettonwoodského systému. Expanzivní monetární politiku Spojených států za prezidenta Nixona i rostoucí deficit kvůli vietnamské válce tehdy nedokázal nikdo na světě zabrzdit. Francouzští politici s oblibou citovali básníka Paula Valéryho, který uprostřed největšího chaosu za velké hospodářské krize poznamenal, že „Evropa by si nejraději nechala vládnout americkým Výborem pro Svobodnou a spojenou Evropu. Mezinárodní měnový fond dohlížející na směnný kurz připomínal právě takový americký výbor a Francouzům se to ani za mák nelíbilo. ¨

Wernerova zpráva ovšem na problémy počátku 70. let nestačila, takže evropský měnový systém se začal profilovat jako reakce na mezinárodní měnový chaos až o deset let později. Přes zprávu Delorsova výboru z roku 1989 pak vedl k maastrichtské smlouvě v roce 1992, vzniku eura v roce 1999 a fyzickému uvedení měny do oběhu v roce 2002. Smysl byl jediný – vytvořit co nejstabilnější globální směnný režim.

Řešení bylo však jen polovičaté. Společný postup poznamenal nevyřešený spor mezi německým a francouzským návrhem. Němci chtěli jasná fiskální pravidla, ostatní země více manévrovacího prostoru. Nakonec prošel osekaný německý návrh.

Dnes kvůli tomu čelíme, stejně jako v 60. a 70. letech, problému nekonzistentních monetárních politik. Nízké úrokové sazby v USA tehdy posilovaly globální inflaci, dnes vytvořily bublinu na realitních trzích. I když nízké sazby jsou z amerického hlediska legitimní reakcí na krizi, způsobují, že se na investice v méně postižených ekonomikách půjčuje v dolarech. Tyto obří transakce jdou přes globální bankovní systém.

Řešení tudíž neexistuje na evropské úrovni. Bez globální koordinace monetární politiky a jisté formy nadnárodní ekonomické správy to nepůjde. Evropa to zkusila, ale kvůli svému nedokonalému řešení se nyní stala zranitelnější. Obětí finanční krize je jen a jen vlastní zásluhou.

Autor: Harold James

Profesor na universitách v Princetonu a Florencii.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality