Hana Chuka, Euroskop, 9. března 2010
Existence střední Evropy závisí do velké míry na aktuálním politickém klimatu a míře všeobecné prospěšnosti spolupráce. V době, kdy Francie a Německo konstruují nový systém rozhodování, oprášila střední Evropa zanedbané višegrádské svazky a otevřela okno na východ, kde hbitě převzala energetickou agendu sedmadvacítky. Týdeník The Economist se ve svém posledním čísle zamýšlí nad principy spolupráce Visegrádské čtyřky a analyzuje energetickou budoucnost tohoto regionu.
Když se to hodí, spolupracujeme
Višegrádská spolupráce odstartovala v roce 1991, kdy kandidátský status, neřku-li členství v Evropské unii bylo pro země střední Evropy přinejmenším vzdálené, ne-li utopické. Jakmile se ale sen stal realitou, spolupráce takřka přes noc utichla a slova o vzájemné podpoře se rozplynula jako dým. Ve snaze zapadnout co nejrychleji do klubu zakopaly středoevropské státy jedinečný model partnerství a neváhaly se obrátit proti sobě. Ekonomická témata postupně vytlačilo nevybíravé zacházení Slovenska s jeho maďarskou menšinou a vše napovídalo tomu, že rozpuštění klubu není daleko. Jak ale píše The Economist, 24. února se na summitu V4 v Budapešti blýsklo na lepší časy.
Ministři zahraničních věcí Česka, Slovenska, Maďarska a Polska Jan Kohout, Miroslav Lajčák, Peter Balazs a Radoslaw Sikorski na jednání Visegradské čtyřky v Budapešti 2. března 2010. Na setkání byly přizvány rovněž baltské země a země, které jsou zahrnuty do projektu Východního partnerství: Ukrajina, Bělorusko, Moldavia, Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie. Foto AP
O resuscitaci povadlé vyšegrádské spolupráce se zasloužilo především Polsko, které projevilo v oživování dosud opomíjeného partnerství nevídaný entuziasmus. Vzhledem k tomu, že konsenzus V4 má v Evropské unii stejný počet hlasů, jako spolupráce Francie a Německa, má středoevropský blok velkou šanci stát se při rozhodování v rámci EU novou těžkou váhou. Načasování polské přízně přitom není nikterak náhodné, ale vychází z kalendáře předsednictví, o které se v příštím roce podělí právě Varšava a Budapešť. Jak poznamenává The Economist, už teď je domluveno, že Polsko podpoří maďarskou Dunajskou strategii, která má do povodí toku přilákat evropské fondy, výměnou za budapešťskou podporu v otázkách ekonomické pomoci Gruzii, Moldávii a Ukrajině.
Rakousko-Uherské plynové inženýrství
Středoevropská iniciativa si dokonce našla i nové přátele, když formace Visegrád Plus otevřela spolupráci s Chorvatskem a Slovinskem. Celý spolek tak ve své maximální sestavě začíná připomínat původní hranice Rakouska-Uherska, navíc s přidanou hodnotou Polska. Společným jmenovatelem všech jeho členů, zejména těch zakládajících, však kromě imperiální minulosti zůstává také energetická závislost na Rusku. Staré plynovody vedoucí skrze nespolehlivé tranzitní země za obzvláště nevhodných politických podmínek se už ve východní Evropě staly oblíbeným klišé, které ale zdaleka nemusí být definitivní. Jak píše The Economist, v úvahu připadá transformace současné soustavy východ-západ na jakousi mříž, která by vznikla přidáním spojovacího potrubí ve směru sever-jih.
Tomuto scénáři nahrávají i nové plynové trasy z Maďarska do Rumunska a Chorvatska, k jejichž otevření by mělo dojít ještě tento rok. V létě 2011 se navíc počítá i se startem česko-polského spoje a na své si přijde i Balkán, kde Evropská unie minulý týden v pátek přislíbila financovat plynovou spojnici mezi Bosnou a Srbskem. V úvahu rovněž připadají pobřežní terminály v Polsku a Chorvatsku, které by dovážely zkapalněný plyn ze vzdálenějších zdrojů. Ve hře je navíc stále i Nabucco, které by přes Turecko Evropu propojilo s ložisky z pobřeží Kaspického moře a Iráku. Jak uzavírá The Economist, fakt, že ruskému projektu South Stream se dostává méně a méně pozornosti, středoevropskému plynovému inženýrství podstatně jenom prospívá.
Autor: Hana Chuka, Euroskop