Osudové rozcestí EU


Jan Macháček, Respekt, 8.-14. března 2010

Evropské elity se snaží řeckou situaci pasivně vysedět

Řecko minulý týden vyhrálo důležitou bitvu. Podařilo se mu na trhu uplatnit celou emisi dluhopisů a poptávka převýšila nabídku dokonce pětkrát. Tento výsledek nadchl některé evropské politiky, kteří to považují za důkaz úspěšnosti evropského modelu řešení krizí. Jean-Claude Trichet, šéf Evropské centrální banky, ve čtvrtek prohlásil, že řecký úsporný balíček je důkazem, že pravidla společné evropské měny fungují a že žádná pomoc Řecku není třeba, protože Řecko si pomohlo samo svým úsporným balíčkem.

Podívejme se však na cenu, za kterou Řecko na trhu dluhopisy uplatnilo. Bylo nuceno „za trest zaplatit úrok ve výši 6,25 procenta, tedy o dva procentní body více, než platí Portugalsko, které v dluhových potížích následuje hned za Řeckem. To nevypadá jako úspěch a také to není udržitelné. Na jak dlouhou dobu se řecká krize pozastaví? Na pár dnů či týdnů? Co když se přelije do Španělska, Portugalska, Irska či dokonce do Itálie? Co když hospodářská stagnace bude v Evropě pokračovat několik let?

Je to vážné

Skutečnost je taková, že nejen eurozóna, ale celá Evropská unie čelí nejkrizovější a nejdramatičtější situaci od okamžiku svého vzniku (a neříká to jen George Soros, o kterém si mnoho lidí myslí, že je temný věštec). Dojde-li k rozpadu eurozóny, začne se rozpadat i Evropská unie a hašteřivý spolek států rozhodně nebude schopen dostát ani výzvám globální konkurence (vzdělání, věda a výzkum, nové technologie), ani výzvám bezpečnostním, protože bude ponořen do svých žabomyších debat.

Řecko vyhrálo důležitou bitvu – podařilo se mu na trhu udat celou emisi dluhopisů. Na snímku pochoduje slavnostní řecká garda. Foto čtk

Na celé situaci je nejznepokojivější, že většina politických autorit eurozóny se zdá být zcela odtržena od reality nebo žije v jakémsi stavu jejího popření. Místo otevřené mysli se tvrdohlavě uchylují k dogmatům a pravidlům, která nikdo nedodržuje, a když se objeví problém, hledají vnějšího nepřítele, který jej způsobil. Místo toho, aby se Evropská unie zabývala tím, co ona sama dělá špatně, vidí opět hlavního nepřítele v amerických investičních bankách a hedgeových fondech. Je to až příliš průhledné: za finanční krizi, která propukla v roce 2008, mohou především nezodpovědní američtí bankéři a regulátoři, jsou tedy ideálním terčem i v případě řecké krize.

Je pravda, že americká banka Goldman Sachs pomáhala Řecku zakrývat skutečnou výši dluhu, a je také pravda, že americké hedgeové fondy vesele spekulovaly s variantou řeckého státního bankrotu (aby na tom dobře vydělaly). Jenže to všechno je až druhotný jev a následek. Příčiny současné patálie jsou jinde – Řecko zkreslovalo statistiky už v 90. letech i bez Goldman Sachs. Řecko naprosto flagrantním způsobem nedodržovalo dluhová a schodková pravidla společné evropské měny celé desetiletí. Příklad: zatímco zbytek Evropy alespoň postupně zvyšoval věkovou hranici pro odchod do důchodu, v Řecku se stále chodí do důchodu v jednašedesáti (plánovaných je 63). Proč jsme si toho pořádně všimli až teď? Za to přece nemohou Američané (a raději nebudeme domýšlet, zda nejde také o latentní antisemitismus v souvislosti s poukazem na George Sorose nebo zaměstnance Goldmanů).

Zkrátka, Evropa si za své problémy může sama. A nejen kvůli Řecku. Místo pravidel pro fungování společné měny se odsouhlasily rigidní normy jako stropy pro dluh a schodek, které od začátku tisíciletí skoro nikdo nedodržoval, a pokuty, které nikdo nedostal – a i kdyby je byl někdo dostal, tak by je nezaplatil. Místo jízdního řádu na řešení problémů platí zákaz problémů. Důsledek tohoto dogmatického myšlení, které s problémy nepočítá, je ten, že dnes se nesmí pomoci těm, kteří se v problémech ocitnou.

Co ví i malé dítě

Je podle všeho velmi pravděpodobné, že Řecko a po něm další státy Evropské unie míří do náruče washingtonského Mezinárodního měnového fondu. V krátkodobé perspektivě to vypadá jako pohodlné řešení, které nikoho nebolí. Měnový fond má experty, know-how a peníze. V dlouhodobé perspektivě je to však nejen trapné, ale hlavně nebezpečné. Bohatý a rozmazlený kontinent volá na pomoc instituci, která má pomáhat v Africe, Jižní Americe a jihovýchodní Asii. Odchod Evropy ze světového piedestalu je tak zpečetěn.

Před Evropou stojí jediné rozumné řešení. Vznik evropské fiskální politiky či alespoň vlastního měnového fondu. Evropským politikům se to nechce přiznat, protože ještě ani neoschl inkoust na Lisabonské smlouvě, takže raději zbaběle odsouvají řešení.

Pokud má někdo chuť mávnout nad tím vším rukou a Řekům odkázat, ať si klidně z měnové unie odejdou, toho je třeba upozornit, že ani takové řešení není možné. Nelze vylučovat ani z Evropské unie, ani z eurozóny, z eurozóny nejde odejít a nejsou pravidla ani pro státní bankrot. I malé dítě by pochopilo, že takhle to prostě dál nejde. Ne tak evropská elita.

Autor: Jan Macháček

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality