Hana Chuka, EUROSKOP, 16. března 2010
Vše nasvědčovalo tomu, že rok 2010 bude pro francouzského prezidenta v mnoha ohledech úspěšný. Žádnou z národních bank nepostihl kolaps, hospodářství si vede výrazně lépe, než ekonomiky sousedních zemí a sám „Sarko“ má v parlamentu k dispozici výraznou většinu, v premiérském křesle populárního Françoise Fillona a rozhádanou opozici k tomu. Co víc si přát? Úspěch v krajských volbách! The Economist se ve svém posledním čísle zamýšlí nad debaklem francouzské pravice v prvním kole regionálních voleb, které proběhlo minulý týden.
Regiony, socialistická doména
V prvním kole voleb získali opoziční Socialisté 29,38% hlasů, zatímco Sarkozyho konzervativní Svaz pro lidové hnutí 26,18%. Výsledku jistě napomohla i nízká volební účast, kdy k urnám přišlo méně než polovina voličů. Špatná volební docházka se však nijak nedotkla představitelů krajně pravicové Národní fronty, kteří tak získali své zástupce ve 12 z 22 krajů a skončili na celkovém čtvrtém místě, hned za „zelenou stranou Generace ekologie. Co tedy stojí za žalostnými výsledky francouzské pravice?
Částečně je jistě na vině klasické „stranické blues, které přichází zpravidla v polovině volebního období. The Economist vzpomíná, že nejinak tomu bylo v krajských volbách roku 2004, kdy socialistickému triumfu přihlížel Jacques Chirac. Úspěchu opozice jistě napomohla i relativní regionální kredibilita socialistů, která ostře kontrastuje s jejich postavením na národní úrovni. Lokální kandidáti tak mají často lepší pozici, než stranický lídr Martine Aubry.
Zachrání Sarkozyho Fillon? Na snímku francouzský prezident Nicolas Sarkozy (vlevo) s italským premiérem Silviem Berlusconim během tiskové konference na přípravném summitu evropské části dvacítky největších ekonomik (G20), který se konal 22. února 2009 v Berlíně. Foto čtk
Francouze nikdo propouštět nebude
Ačkoli hospodářská krize nezasáhla Francii tak těžce, jako Británii a Německo, ujišťování vlády, že za humny se mají ještě hůře, pravicové stranické loajality nikterak nepodpořilo. Vysoká nezaměstnanost, která představovala slabé místo i v dobách galské prosperity, překročila v době recese magických 10%, což za poslední dekádu představuje rekordní stav. Vzhledem k tomu, že sousední Německo a Británie si vedou o 2% lépe, přeshraniční srovnání utiší nespokojenost jen těžko.
Vědom si vážnosti situace a klesajících volebních preferencí, muž činu „Sarko přispěchal s řešením. Napříště bude stát sledovat zaměstnanecké politiky firem, ve kterých má podíl, a běda, pokud se automobily určené pro domácí trh budou vyrábět jinde, než ve Francii. Když olejářská firma Total nedávno oznámila uzavírku jedné ze svých rafinérií, čímž by přišlo o práci 370 lidí, prezident nelenil a povolal jejího ředitele, toho času v New Yorku, na „kobereček do Elysejského paláce. Jak poznamenává The Economist, výsledkem byl zákaz propouštění a nařízení otevření dalších pěti rafinerií v období příštích pěti let.
Nutno podotknout, že francouzské pracovní právo je v některých ohledech poněkud obskurní. Mzdové náklady na zaměstnance, kteří překračují minimální výdělek, činí ve Francii až 45% platu, zatímco v Británii je to pouhých 13%. Podobné cifry přirozeně odrazují zaměstnavatele od najímání nových pracovníků a zároveň brání podnikům v expanzi. Prezident si to podle svých slov dobře uvědomuje a je odhodlán současný stav věci změnit, ale vzhledem k rozladěné veřejnosti a už tak znepřáteleným odborům pochopitelně nechce riskovat další neúspěch.
Nikdo nedá tolik, co Sarko slíbí
S nezaměstnaností Sarkozy nebojuje poprvé. Propuštěných dělníků se v minulosti zastal už mnohokrát, ale jeho odhodlání skončilo zpravidla přesně v momentě, kdy se dotočily televizní kamery. Geometrickou řadou narůstající množství nesplněných slibů znepokojuje především voliče, kteří pro současného prezidenta hlasovali zejména pro jeho energický, horlivý přístup. Sarkozyho spásou by se mohl stát jeho premiér Françoise Fillon, který prezidenta předčí nejen v průzkumech popularity, ale i pokud jde o přízeň pravicového tisku. Právě oblíbený Fillon by na sebe mohl vzít roli vykonavatele bolestivé reformy. I v případě neúspěchu by tak chatrné zbytky prezidentovy popularity zůstaly ušetřeny, uzavírá The Economist.
Autor: Hana Chuka, EUROSKOP