Všichni barončini muži


Kateřina Šafaříková, Respekt, 6. – 11. dubna 2009

Evropská unie chystá vlastní diplomatický sbor

Do názvosloví Evropské unie přibyla další zkratka. Vedle starších, které s nadsázkou řečeno už stačily zlidovět – například spolek bruselských ambasadorů COREPER nebo sbor ministrů financí ze sedmadvacítky ECOFIN – je tu čerstvě narozená EEAS. K vyslovení je trochu nepraktická, nicméně už se zabydlela v oficiálních depeších, ve Wikipedii i v článcích větších evropských novin.

EEAS čili European External Action Service se do češtiny překládá jako Evropská služba vnější akce a skrývá se za ní diplomatický sbor Unie. Lisabonská smlouva nadělila evropským občanům společného ministra zahraničí a EEAS bude jeho úřadem. Ideou je postavit ve světě „delegace EU – unijní ambasády, které by na místě razily politiku bloku a pomáhaly turistům z členských zemí, kteří se dostanou do úzkých.

Dánský guru

Vedle krachu řecké ekonomiky je eurodiplomacie druhým tématem, o němž se nyní nejčastěji mluví v horních patrech evropské politiky. Byť jde o myšlenku zapsanou už v euroústavě před osmi lety, teprve schválení Lisabonu a volba Catherine Ashtonové coby první evropské ministryně zahraničí krátce před loňskými Vánocemi zvedly startovní prapor pro to, aby se na novém plánu začalo pracovat. Bruselem proto nyní poletují papíry, jak by úřad Ashtonové měl vypadat, a zanedlouho začnou první výběrová řízení na šéfy budoucích euroambasád.

Hearing of baroness Ashton of Upholland, Member of the EC, at the EP Baroness Ashton of Upholland, Member of the EC in charge of Trade, faced a hearing at the European Parliament. She gave the opportunity to the Members of the Commission of José Manuel Barroso to present their ideas on her future responsibilities and allowed the Members of the EP to ask her questions. Baroness Ashton of UphollandPE | Strasbourg - EP | P-014393/00-05 | 20/10/2008

Baronka Ashtonová aneb Evropská služba vnější akce Foto EK

Víceméně jasné je už následující: úřad Ashtonové bude mít centrálu v Bruselu se zhruba 1500 lidmi a celkově by řady eurodiplomatů do několika let čítaly okolo sedmi tisíc lidí. Ti budou rozeseti ve zhruba 140 státech světa na budoucích ambasádách a delegace EU budou i při hlavních mezinárodních organizacích typu OSN nebo Africké unie.

Politický profil nula

Unie už však svá zastoupení ve většině zemí má, ať už jsou jimi Spojené státy, Izrael, Afghánistán nebo Latinská Amerika. Proč tedy stavět nová? „Evropská vyslanectví zatím fungují hlavně jako distributoři peněz na projekty nebo jako informační centra o Unii. Politická role misí je nulová a právě ta by se měla postupně vytvořit, říká k tomu do telefonu Poul Skytte Christoffersen, dánský velvyslanec v Bruselu a uznávaný diplomatický matador s třicetiletou praxí, který je teď hlavním poradcem Ashtonové pro vznik EEAS.

Christoffersenova slova upozorňují na hlavní rozdíl mezi stávající podobou zahraniční politiky sedmadvacetičlenného bloku a jejím novým převlekem pod hlavičkou EEAS: dnes mají evropští emisaři venku autonomii jen ve věcech spadajících pod kompetence Bruselu, což je především humanitární a rozvojová pomoc. Nemají ale volnou ruku v politických otázkách. Zástupce Unie v Izraeli nemůže sám ze své vůle například nabízet spolupráci palestinské politické straně, jakkoli demokratické.

Baronka Ashtonová už ale právo iniciativy v zahraniční politice má, a pokud si získá souhlas s nápadem od národních ministrů, její podřízený na místě, třeba právě šéf budoucí ambasády v Ramalláhu, od ní dostane prostor i rozpočet svobodně konat, samozřejmě v mantinelech stanovených jeho šéfovou.

Nejen Seveřan Christoffersen si od této proměny slibuje větší „viditelnost a akčnost Unie na globálním hřišti. Pokud půjde o nepolitika konfliktní zóny, není důvod tomu nevěřit. Co ale v místech jako právě Palestina, Kuba, Rusko či Čína, kde se názory členských států spíš rozcházejí, a EU jako celek je tím pádem schopná často jen obecných, bezobsažných prohlášení?

Představme si nikoli nereálnou situaci, že bude na stole – jako už několikrát – otázka kontaktů Evropanů s kubánskými disidenty. Ashtonová je bude prosazovat, spolu s ní země jako Británie, Česko, Polsko a další, souhlas všech si to ale nezíská. Co pak bude dělat člověk Evropské unie v Havaně? Nic? „Ano, to se může stát, nezakrývá Christoffersen. „Uvědomme si jednu věc: cílem EEAS je lépe prodat a lépe chránit Unii ve světě. Nemění ale charakter naší zahraniční politiky, tedy to, že rozhodující slovo stále zůstává v rukou členských států.

Dělám, jako bych nebyl

Otázka je tak jasná: do jaké míry může úřad Ashtonové vést k většímu sjednocení pohledů jednotlivých zemí, neřkuli k hlubší integraci, když „majiteli zahraniční politiky zůstávají národní vlády a zdůrazňují to.

Tvrdých pravidel, o která se EEAS může opřít, je málo – patří mezi ně například pravidlo, že unijní diplomati nesmějí přijímat instrukce od úřadů jednotlivých zemí. Nikde už ale není psáno, co bude Catherine Ashtonové dovoleno a co ne, pokud by například Rusko opět vtrhlo do Gruzie a od Evropy by se přirozeně čekala reakce. Zda bude moci euroministryně oznámit světu stanovisko sama rovnou, anebo bude nejprve nucena říct si o autorizaci v Paříži, Londýně, Berlíně a dalších metropolích. A pokud by se ty neshodly, jestli se její úřad bude muset stáhnout a dělat, jako by nebyl.

Komentátoři evropského dění se vesměs shodují, že tady bude hodně záležet právě na baronce Ashtonové, jaký prostor a autoritu si postupně vybuduje u národních vlád pro sebe a svůj tým. „EEAS může přinést velkou změnu v tom, jak bude Unie vystupovat i vůči takovým hráčům, jako je Rusko, říká Andrew Wilson, specialista z bruselského think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy, „ale za splnění několika podmínek. Zástupce Unie v Rusku musí být silná a zkušená osobnost, které bude dovoleno Moskvu otevřeně kritizovat, což je zatím nepředstavitelné. Catherine Ashtonová za dotyčným bude muset plně stát a na své straně mít naopak podporu ministrů zahraničí. Pokud ti jí něco odsouhlasí, ale pak se vydají do Moskvy, kde budou mluvit každý jinak, EEAS nebude nic než cár papíru.

Míra ochoty evropských států dělat věci jinak se pohledem dneška špatně odhaduje, protože projekt je na začátku a hra je otevřená. Menší a nové země se už nyní rozčilují, že Ashtonová počítá ve svém nejužším týmu s Francouzem a Němkou, sama je Angličanka, tudíž je to prý jasné: evropská diplomacie bude hračkou v rukou velkých států, které si bokem stejně budou dělat, co budou chtít.

Tady je ale dobré se držet faktů: evropskou diplomacii navrhly právě velké země, s vědomím úpadku svého individuálního významu ve světovém měřítku, a není důvod hned sýčkovat, že s nápadem přišly jen proto, aby ho urvaly pro sebe a celou konstrukci zničily. A to, že se chce Ashtonová opírat, mimo jiné, o profesionály ze zemí s mnohdy staletou zkušeností v zahraničních vztazích a pilířů bloku, také přece není nelogické.

Obsadíme Gruzii

Česku vládne úřednická vláda, je čas předvolební kampaně a „Brusel tu nikoho dvakrát nevzrušuje. Debata ve sněmovně o chystané eurodiplomacii je tudíž značně ospalá. Hlavní náčrt českého názoru podává šéf diplomacie Jan Kohout a prostor pro otázky využívají jen dva lidé – senátor Alexandr Vondra a europoslanec Jan Zahradil, oba staří praktici zahraniční politiky. I z té krátké výměny názorů lze nicméně usuzovat, že Česká republika se v postoji vůči EEAS neliší od hlavního proudu.

Tedy: stát projekt podporuje, protože věří, že to pomůže „konzistenci Unie (Kohout), a pak, „kdybychom chtěli měnit svět, tak ho snáze změníme jsouc součástí té struktury, ne mimo ni (Vondra).

Ani Česko nepočítá s tím, že by zavřelo svá velvyslanectví kvůli tomu, že v dané zemi vyroste unijní ambasáda. Jak řekl Kohout, některé věci, třeba lobbovat za kontrakty pro české firmy, unijní úřad nebude a ani nemůže. A navíc, země jako Kuba, kde má Česko historii vlastní politiky, by bylo „kontraproduktivní opouštět. Tady bude naopak prioritou, jak říká Kohout, „přesvědčit Catherine Ashtonovou, aby se její tým pro Kubu nesestával například jen ze Španělů, Belgičanů a Irů, tedy států stojících zhusta na opačném názorovém poli vůči ostrovu než Češi.

Stejně jako další země i Česko posílá do otevřených výběrových řízení pro EEAS zdejší diplomaty, ale řada z nich „nemá potřebné jazykové znalosti. Nadějně ale vypadá zisk unijní ambasády v Gruzii: podle Kohoutových slov má Praha „slušné šance, aby byl v Tbilisi „panem Evropou Čech, protože tam nabízíme „výborného člověka.

Autor: Kateřina Šafaříková

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality