Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Ropná pomsta

Respekt, 28. 7. 2008 , 31.07.2008

Slovo Vladimira Putina má v Česku váhu. Stačilo, aby ruský premiér pověřil odpovědného ministra obnovením dodávek ropy do Česka a o problému se tu přestalo diskutovat. Klíčové otázky ale zůstávají: jsme schopni bránit se před energetickými atentáty řízenými Moskvou?  A jaké máme alternativy? Tu věc je potřeba přiznat si hned na začátku. Problém naší závislosti na ruské ropě, na ruském zemním plynu a na ruském obohacování uranu ani po Putinově optimisticky znějícím prohlášení nikam nezmizel. Je tu a po týdnu omezených ropných dodávek se nemůžeme tvářit, že se nic neděje. Podobný krok může kdykoli přijít znovu, je tedy důvod z něj mít obavy?

Zatím spíše ano, nicméně za tichem či diplomatickými slovy znějícími z vládních kanceláří přece jen najdeme zárodky koncepce, která by měla zabránit, aby se naše někdejší politické nevolnictví a závislost na Rusku nezměnily v budoucnosti na energetickou porobu.

Tataři straší Prahu

Tisíce diváků, sledujících v minulých letech zručnou jízdu mistra Evropy Radika Šajmijeva po autokrosovém okruhu v Nové Pace, určitě netušily, že pozorují umění muže, na jehož rozhodnutí závisí, zda v budoucnu naplní nádrže svých aut a za jakou cenu. Jinými slovy, zda bude mít Česká republika dostatek energie a za kolik.

Na trati se totiž proháněl nejstarší syn dlouholetého prezidenta Tatarstánu Mintimara Šajmijeva. Muž, který z vůle svého otce ovládá jako soukromník prakticky celou tamní ekonomiku, včetně významného podílu v ropné společnosti Tatněfť, jež je podle mezinárodních smluv dvorním dodavatelem ropy do Česka. Té společnosti, na základě jejíhož rozhodnutí - podpořeného Kremlem - nepřitekla předminulý týden do Česka ropovodem Družba skoro žádná „něfť".

Čtyři důstojníci z tuzemské rozvědky se ten týden pořádně zapotili. Zkušení analytici a operativci se už léta zabývají riziky hrozeb naší energetické bezpečnosti, především v souvislosti s dodávkami zemního plynu a ropy z Ruska. Společnost Tatněfť jim není neznámá. Ropu nám dodává už řadu let, vědí o ní, že hodnota či cena firmy vzrostla za posledních sedm let o pět tisíc procent a že se ucházela v privatizační soutěži o tuzemský Unipetrol. A důstojníci rozvědky vědí také, že Mintimar Šajmijev a jeho synové jsou zárukou, že se v práci nudit nebudou.

Na kom je naše energetika závislá? Šajmijev vládne oficiálně Tatarstánu od roku 1991, ale vedl jej už šest let předtím, jako významný představitel sovětské komunistické strany. Na někdejším prezidentovi Borisi Jelcinovi pak vydobyl pro region na ruské poměry nebývalou nezávislost na Moskvě včetně vlastní vlajky a daní. Během dalších deseti let zprivatizoval většinu průmyslu a finančních domů společnostem, kterým dnes šéfuje hlavně jeho syn Radik.

Šajmijev ustál potom i velmocenský kolotoč po nástupu Putina. O část svých pravomocí sice přišel, připustil větší vliv Kremlu v Tatněfti (šesté největší ruské těžařské společnosti), ale své podíly neztratil. Kreml pak využil Tatněfť - a to je pro Česko důležitá informace - třeba jako energetické beranidlo v Turecku. Společnost koupila většinový podíl v tamější rafinerii Turpas a Moskva získala nezanedbatelný vliv ve středněvýchodní baště NATO (prodej později zrušil víceméně ze strategických důvodů ankarský obchodní soud, každopádně dodnes není situace v Turpasu vyřešena).

„Nevíme, proč Tatněfť zavřela Česku kohoutky. Technické potíže nic nenaznačuje," říká vlivný příslušník rozvědky. „Ať se na to díváme z kterékoli strany, vychází nám ruská arogance, ale to se v oficiálních zprávách špatně zdůvodňuje." V rozvědce, ale ani v BIS nikdo nepochybuje, že utažení kohoutků bylo reakcí na podpis smlouvy o stavbě amerického radaru v Česku.

„Naši lidé se účastní různých společenských akcí v Rusku, kam chodí řada tamních generálů. Mají to v sobě dodnes, ani vteřinu nepochybují o tom, že Česko je sférou jejich vlivu a že sem Američané nemají strkat nos," upřesňují špioni výše uvedené slovo „arogance" a dodávají: „Nepotřebují k tomu žádné důkazy o ohrožení jejich bezpečnosti. Kvůli radaru by nám nejraději okamžitě vypověděli smlouvy o dodávkách energetických surovin. A Tatněfť by okamžitě našla náhradní odbytiště."

Nicméně, špioni nevnímají dočasné zastavení dodávek jako tragédii či příslib budoucích velkých hrozeb a vydírání ze strany Moskvy. „Politici by si ale měli přiznat, že to riziko existuje, že Šajmijevům ani Putinovi se nedá věřit, a měli by se přestat schovávat za ropovod z Ingolstadtu, který výpadky dodávek z Ruska dnes nenahradí. Byly by s tím vážné problémy," varují agenti. Takhle jednoduše prostě českou energetiku zachraňovat nepůjde. Otázkou zůstává, jaká - a zda vůbec nějaká - varianta je na stole.

Vítr v peněžence

Na dlouhých chodbách ministerstva zahraničí vládne uprostřed léta většinou ospalá atmosféra. Nicméně o části, kde sídlí zdejší „bezpečnostní odbor", se to tak úplně říct nedá. Je tu na první pohled rušno a z tváří diplomatů a úředníků je vidět, že řeší něco důležitého. „Ten problém s ropou nás samozřejmě zaměstnává," říká šéfka odboru Veronika Kuchyňová Šmigolová, jejíchž několik podřízených se už přes týden snaží vyřešit rébus, co Rusy vedlo k omezení dodávek ropy a zda a kdy se to může opakovat.

Hned zkraje ale paní Kuchyňová-Šmigolová přiznává, že stoprocentně jasno v tom zatím není a nepomohly ani oficiální intervence v Moskvě. „Na náš dotaz, co vedlo k omezení dodávek, ruské ministerstvo energetiky odpovědělo velmi obecně," říká šéfka ministerského odboru. „A to tak, že to způsobily technické problémy tamních těžařských společností."

To Rusové tvrdí od začátku. Stejné vysvětlení nabídl ruský vicepremiér pro energetiku Igor Sečin jen pár hodin poté, co přestala ruská ropa přitékat do českých rafinerií. Co přesně se pod „technickými potížemi" skrývá, už ale nikdo oficiálně neupřesnil. Nevíme, jak to skutečně bylo. Tatněfť prý po poruše na těžařském zařízení poslala ropu přednostně do turecké rafinerie Turpas, která je pro ni obchodně i strategicky důležitější než Česko.

Tohle vysvětlení však nedává logiku. Tatněfť podle dostupných informací v uplynulých dvou měsících vytěžila stejné množství ropy jako obvykle - o žádném výrazném výpadku z její strany tedy nemůže být řeč. Navíc kdyby k nějakému výpadku skutečně došlo, nedostaly by ruskou ropu ani okolní státy jako Maďarsko nebo Slovensko. Vzhledem k tomu, že k nim bez problémů „černé zlato" přiteklo, domnívají se zdejší ministerští úředníci, že za ruským výpadkem je prostě nutné hledat politiku.

Právě takhle to ostatně celý minulý týden interpretovala i světová média, údajně jde o ruskou odvetu za podpis smlouvy o radaru. Co na to čeští zahraničněpolitičtí experti? „Jisté je, že ruské ropné společnosti jsou provázané s Kremlem, a jestliže jsme ropu nedostali jako jediní, muselo k tomu dojít na základě nějakého politického rozhodnutí," říká ředitelka Kuchyňová-Šmigolová. „Kdo za tím rozhodnutím stojí a proč lze nyní těžko rozklíčovat."

Ještě důležitější je, že podobná situace se může v budoucnu opakovat. A nejde jen o to, že jak už bylo řečeno, Rusko nás stále považuje za svoji sféru vlivu. Svou roli tu hraje i fakt, že tamní podnikatelé mají v Česku řadu aktivit. A kontrola nad dodávkami strategické suroviny je ideální nástroj, jak prosazovat jejich zájmy. Špioni k tomu bez dalších podrobností dodávají, že u tuzemských strategických projektů - třeba teď kolem privatizace letiště - vždy narazí na zájem ruských společností, ve kterých mají vliv ruské tajné služby.

Ať už byl ruský důvod pro přiškrcení kohoutků jakýkoliv, není to podle expertů pro energetickou bezpečnost zas tak podstatné. Zásadní je, zda se opakování podobného kroku máme bát a jak moc. A vypadá to, že bychom se bát měli, a to docela dost. Minimálně důkladného provětrání našich peněženek.

„Kdyby výpadek trval podobně jako v Litvě měsíce, přišlo by nás to na hodně draho," říkají experti. „Ropa z Družby je nejlevnější, kdybychom ji museli narychlo shánět jinde, stálo by nás to miliardy navíc." To by se promítlo do zdražení benzinu, rafinerského průmyslu, léků i potravin. Vedle toho by se musely na několik měsíců zastavit zdejší rafinerie v Litvínově a Pardubicích, protože většina z nich je uzpůsobená na zpracování právě ruské ropy, která má oproti jiné větší obsah síry. Aby mohly rafinerie zpracovávat ropu odjinud, musely by přestavět svoji zpracovatelskou technologii, což jsou investice v řádu dalších miliard.

Navíc není vůbec jisté, že by se nám narychlo podařilo dojednat na dlouhou dobu dopředu dostatek „jiné" ropy. Z Ruska dnes přes ropovod Družba odebíráme zhruba dvě třetiny naší spotřeby, zbytek sem přitéká z italského přístavu Terst ropovodem TAL/Ingolstadt. Kdyby jako teď vypadla - a to dlouhodobě - Družba, máme v podstatě jen jednu možnost. Přivážet sem kapacitu Družby ropovodem TAL/Ingolstadt.

Na to se ale úplně nemůžeme spolehnout: vzhledem k tomu, že TAL/ Ingolstadt nemá dostatek „volné" ropy kvůli dopředu nasmlouvaným kontraktům s řadou jiných zájemců, nemusel by dokázat náš zvýšený zájem rychle a trvale uspokojit.

Zjednodušeně řečeno, není to tak, že když Moskva zavře kohoutky ropovodu Družba, Praha přepne režim druhý den na ropovod z Německa. A bude hůř, Družba se během několika let může stát pro Rusko slepým a nedůležitým ropovodem (už teď se především soustředí na budování ropovodů například pro Čínu) a pošle jen tolik ropy, aby uspokojila poslušné země. Česko s radarem takovou zemí určitě nebude.

Ruská pomoc s uranem

Otázka energetické bezpečnosti se tu omílá už řadu let. Její řešení však nikdy nepatřilo mezi politické priority. V době levné ropy a po odsunu ruských vojsk veřejnost tenhle problém nevnímala nijak akutně a politici necítili žádný tlak se tím zabývat. Navíc když v devadesátých letech vláda Václava Klause rozhodla o vybudování už zmíněného ropovodu Ingolstadt, vypadalo to, že máme vystaráno. „Skončila naše ropná závislost na Rusku," hlásily titulky většiny médií. Ačkoliv to zdaleka nebyla pravda, na vlně euforie a kvůli jiným aktuálním problémům uložili politici další zvyšování energetické bezpečnosti na roky k ledu.

Trochu hýbat se věci začaly až po nástupu Topolánkovy vlády. Po ruském zastavení ropy z politických důvodů v roce 2005 Litvě a následně i Ukrajině začali ministři zhruba před rokem sondovat, zda bychom sem nemohli dovážet více ropy Ingolstadtem, respektive „talem" z italského Terstu, respektive zda bychom jím mohli úplně nahradit ruskou Družbu.

Jak daleko jsme tedy v tomhle směru pokročili? A jaké máme jiné alternativy? „V současné době jednáme o našem vstupu do systému TAL. Jak jsou ta jednání daleko a kdy by mohla být uzavřena však teď nechci specifikovat," říká náměstek ministra průmyslu Tomáš Hüner. A podobně mluví i vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Jednání probíhají, ale víc podrobností k tomu teď nechci sdělovat."

Ingolstadt však naši energetiku z „ruských spárů" nevytrhne. Situace je daleko závažnější. Jde o to, že vliv Ruska na tuzemskou energetiku podporují i v jejích dalších sektorech zdejší politici. V případě Topolánkovy vlády to zní sice absurdně, ale je to tak.

Hlavní vize čtyř parlamentních politických stran (mimo zelených) je sázka na jádro a další rozšiřování jaderných elektráren. A tady o závislosti na Rusku podepisujeme smlouvy. Před rokem ČEZ uzavřel kontrakt, že od roku 2010 bude dalších deset let uran obohacovat soukromá ruská firma TVEL, jejíž politiku dnes podobně jako politiku ropných společností, jako je již zmíněná Tatněfť, kontroluje Kreml.

„Je to riziko, může se stát něco podobného jako teď s ropou," říká na adresu ruského obohacování uranu energetický expert Dalibor Stráský. Jde o to, že Rusové nám kdykoliv mohou odmítnout uran obohacovat a naše elektrárny pak nebudou fungovat. Podobně jako v případě ropy se chce kabinet každopádně pojistit, a proto minulý týden odsouhlasil, že si bude pro výše zmiňovanou eventualitu nově vytvářet roční zásobu obohaceného paliva, aby měl „dost času" najít si jiného obchodního partnera.

Na Rusku jsme závislí i v dodávkách zemního plynu, ostatně jako celá Evropa. Dnes vede skrze naše území klíčový plynovod z Ruska do západní Evropy, ale po dokončení stavby plynovodu z Ruska do Německa v Baltském moři se tuzemský plynovod může v rukou Moskvy stát významným nástrojem ovlivňujícím tuzemskou ekonomiku. Kremelští politici nebudou mít strach, že by omezenými dodávkami skrze „českou rouru" dráždili Západ, hlavně pro ně důležité Německo nebo Francii.

Obraťte Ingolstadt

Nejde jen o prázdné salonní spekulace. Vraťme se do klíčové - aspoň pro současné Česko - Tatněfti. Jak tvrdí tuzemští špioni a kontrašpioni, v dobývání strategických pozic za hranicemi Ruska si tato společnost nebere servítky a je vcelku jedno, jestli její kroky posvěcuje vždy Kreml nebo jestli jde o přání tatarského prezidenta.

Tatněfť například vlastní menšinový podíl v ukrajinské rafinerii Kremenčuk. Před rokem do ní plně přestala na nějaký čas dodávat surovinu. Zjednodušeně řečeno, v souboji o vliv nad rafinerií, kde získávali navrch přívrženci prozápadního prezidenta Viktora Juščenka, sloužilo společnosti Tatněfť otočení kohoutku jako dělostřelecká příprava na obsazení důležitých pozic ve firmě. Svého společnost dosáhla, Kyjev se nakonec s ruskou účastí ve své klíčové rafinerii smířil.

Česko má podle expertů lepší pozici. „Navíc tato vláda se určitě snaží více bránit před strategickými a mocenskými zájmy Ruska," tvrdí důstojníci BIS. „Více než vláda Miloše Zemana a dalších sociálnědemokratických politiků vnímá nebezpečí ruských peněz investovaných v tuzemských strategických podnicích," dodávají. Jak se to dá doložit? „Podrobnosti říct nemůžeme, ale při podpisu řady obchodních dohod nebo příchodu zahraničních investic máme za úkol intenzivně prověřovat, zda za zahraničními partnery nestojí podezřelý ruský kapitál," tvrdí zpravodajci.

Z mlžících špionů už více nedostaneme. O tom, jak ale čeští politici opravdu dosud vnímali energetický tlak Moskvy a jak mu čelili, existuje jeden přesvědčivý důkaz, a ten nezní moc uspokojivě. Jsou to jednání o smlouvách vymezujících dodávky ropy z Ruska do Česka. Zjednodušeně řečeno, s Ruskem máme podepsány základní smlouvy už čtrnáct let. Moskva loni projevila zájem - a chtěla to doložit smlouvou - otočit ingolstadtský ropovod. Netekla by jím ropa ze Západu do Česka, ale obráceně, ruská ropa skrze Česko na Západ.

Naše závislost na ruském produktu by nás pravděpodobně dostala do těžké politické závislosti na Rusku. Češi smlouvu ani nepodepsali, ale ani neodmítli, jen stále odkládali odpověď. Prostě to nechali vyhnít.

Nicméně tento ruský požadavek se bude asi brzy opakovat a Topolánkův kabinet by měl být rozhodnější. Třeba jen proto, že se opoziční sociální demokraté ruské nabídce nebrání. Jiří Paroubek je přesvědčen, že dodávky ropy do silného Německa skrze ropovod Družba by jednou provždy znemožnily zastavit přívod ropy z Ruska i pro Česko. Což je ale podle zpravodajců spíš přání než reálná možnost.

Jak to s Ingolstadtem nakonec dopadne, lze dnes jen těžko říct. Jedno je ale jisté: podle energetických expertů se politici až příliš soustřeďují na hledání jednoho nebo dvou klíčových dodavatelů pro nás dnes životně důležitých surovin, jako je ropa, zemní plyn, jádro nebo uhlí. V praxi tak budeme moci v budoucnu nahradit výpadek jednoho dodavatele druhým (jako nyní v případě ropy), naši závislost to ale nesníží, jen ji přeneseme na jiného partnera.

Navíc se debata o energetické bezpečnosti jakoby stále točí v kruhu. Mluví se jen o tradičních surovinách typu ropy nebo jádra. Tím se ochuzujeme o možnost najít a rozvinout alternativní zdroje, které by vedly k vybudování dlouhodobě energeticky soběstačné a nezávislé společnosti (viz rámeček Řekni ropě ne). Dokud tedy nezačneme uvažovat o naší energetické bezpečnosti jinak než dosud, naše svobodná budoucnost bude i nadále záviset na Rusku. A to je sázka na hodně nejistou a nevyzpytatelnou kartu.

Zelená šance pro evropu

Česko není svou váhavou politikou v oblasti energetické bezpečnosti v Evropě žádnou výjimkou. Evropská unie ví, že bez ruských dodávek ropy a zemního plynu dnes nedisponuje dostatkem strategických surovin. Evropští politici také vědí, že jejich váhavost v přístupu ke konfliktům, odehrávajícím se v oblastech těžby ropy, zvyšuje její cenu na trhu. Evropa není jednotná, a proto nehraje v ovlivňování těžby a cen strategických surovin na rozdíl od USA významnou roli.

Letos Unie doveze skoro šedesát procent své spotřeby ropy a přes osmdesát procent spotřeby plynu. Hlavním dodavatelem je Rusko. Experti odhadují, že závislost Evropy na dovážené ropě se do roku 2030 zvýší na 93 procent veškeré spotřeby.

Tato alarmující čísla vedla Unii v roce 2006 k sepsání Zelené knihy. Tedy strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii. Kniha nepřináší žádné převratné objevy, konstatuje, že bez diverzifikace zdrojů a alternativní energie skončí Evropa jako ekonomický a možná i do jisté míry politický vazal vývozců strategických surovin.

Důležitější pro nás je, že k závazkům zvyšování výroby nezávislé energie se kromě Evropské unie přidalo dalších dvacet pět států Evropy a Asie. Skeptici ovšem tvrdí, že bez úspěšné ratifikace Lisabonské smlouvy, přesně řečeno bez společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, zůstanou záměry Zelené knihy jen na papíře.

Řekni ropě ne

Úplně obrátit své uvažování o energetické bezpečnosti se rozhodli před dvěma lety Švédové. Tamní vláda přijala plán, že země přestane být do patnácti let zcela závislá na ropě, aniž by přitom ale budovala nové jaderné elektrárny. „Vždycky budou existovat lepší alternativy než ropa, což znamená, že by neměl žádný dům potřebovat ropu na vytápění a žádný řidič by neměl nutně používat jen benzin," nastínila dlouhodobou vizi tehdejší ministryně pro udržitelný rozvoj Mona Sahlinová.

Cílem Švédů je nahradit veškerá fosilní paliva obnovitelnou energií. „Chceme být připraveni mentálně i technologicky na svět bez ropy. Náš plán je reakcí na globální klimatické změny, na rostoucí ceny benzinu a na varování odborníků, že zásoba světové ropy se blíží ke konci," shodla se před časem švédská vláda. Švédsko dosud získávalo skoro veškerou svou elektřinu z jaderných a vodních elektráren a fosilní paliva používalo jen pro dopravu.

Téměř veškeré vytápění budov bylo za poslední desetiletí přebudováno v systémy, jež distribuují páru nebo horkou vodu, kterou ohřívá geotermální energie anebo tepelná energie vznikající „ve výrobě", která by se jinak zbytečně vyplýtvala. Rozhodnutí Švédska vzdát se závislosti na ropě řadí tuto zemi na špičku energeticky nejvíce nezávislých zemí. Podobnou cestou jdou i další státy.

Masivní investice do vodíkového výzkumu dává americká vláda, německá podporuje výrobu energie z vlastních větrných elektráren, obnovitelné zdroje chtějí výrazně rozvíjet Britové. Česko má nyní podíl vlastních obnovitelných zdrojů zhruba pět procent. Do roku 2020 by toto číslo mělo narůst zhruba na dvanáct procent, což není ve světovém srovnání žádný zázrak.

Autor: Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015