Západ a arabská revolta


Petr Placák, EUROSKOP, 28. února 2011

Po týdnech a měsících trvajících protestů, které zachvátily celý arabský svět, je zřejmé, že jsme svědky událostí, které zakládají podobu arabského světa na příští desetiletí. Jak na tyto přelomové události reaguje Západ?

Neprozíravě, alibisticky a defétisticky. Jinak řečeno „úřednicky, tedy standardně a korektně – s absencí jakékoli vize či státnického rozhledu, jak je ostatně v Unii zavedenou normou.

Poté, co byli evropští státníci překvapeni děním v Tunisku, byli zaskočeni i následnými bouřemi v Egyptě. Ještě 1. února, po událostech v Tunisku a týdnech trvajících protestech v Egyptě, vyzývala šéfka unijní diplomacie Catherine Ashtonová egyptského prezidenta Husního Mubaraka k bezodkladnému zahájení rozhovorů s protestující opozicí. „Ten dialog by měl Egypt posunout dál, řekla Ashtonová a dodala, že Evropská unie je připravena s prosazováním demokracie a lidských práv v Egyptě pomoci.

Zřejmě jí vůbec nedošlo, že těmito více méně bezradnými „knížecími radami de facto podkopává legitimitu občanských protestů, jejichž hlavním požadavkem bylo dosáhnout odstoupení Mubaraka. Jistě i tato „rada ponoukla Mubaraka k tomu, aby hned v následujícím týdnu – po třiceti letech své autokratické vlády – přišel s návrhy prodemokratických reforem. „Je to na Egypťanech, opakovaně zdůrazňoval italský ministr zahraničí Frattini s tím, že EU se musí vystříhat toho, aby zvenčí nějak zasahovala.

Bezradnost Západu v konfrontaci s občanskými protesty v arabském světě ukončil až 11. únor, kdy Mubarak pod tlakem demonstrantů, které podpořilo i velení armády, odstoupil.

Anti-Gaddafi protesters hold up banners in George Square, Glasgow, as violence continues to rage in Libya

Libyjská rodina protestující proti Kaddáfímu režimu na George Square v Glasgow. Co kdyby se vydali do ulic demonstrovat proti libyjskému režimu a za požadavky tamní opozice také autochtonní Evropané, kteří jsou jindy tak citliví na porušování všelijakých lidských práv? Foto AP

Slabá reakce Západu na dění v Tunisku se dala pochopit – nikdo, včetně tajných služeb, podobný vývoj neočekával. O neschopnosti adekvátně reagovat na události v Egyptě už ale lze mluvit jako o promarnění příležitosti Západu posílit své postavení ne mezi arabskými autokraty, ale v arabském veřejném mínění, které je ve světě internetu a sociálních sítí rozhodující.

Zdálo by se, že po všech těch událostech to bude s protesty v Libyi jinak. Akceschopnost mohly Západu usnadnit jak krvavé zásahy armády proti civilistům, tak psychopatická osobnost plukovníka Kaddáfího, který protestující občany označoval jednou za agenty amerického imperialismu, po druhé za agenty Al Kajdy, po třetí za zdrogovanou mládež – sám zřejmě pod vlivem drog.

Během krvavých střetů, kdy armáda použila proti demonstrujícím střelné zbraně nejrůznějšího kalibru, letadla i tanky, ale označil britský premiér David Cameron chování libyjského režimu za „neakceptovatelné a kontraproduktivní. Silvio Berlusconi, televizní magnát, sexuální skandalista a italský premiér v jedné osobě, který se díky svému mediálnímu impériu připletl do politiky, se osobně obrátil na Kaddáfího těmito slovy: „Nechci svého dlouholetého přítele rušit prosbami o umírněnost.

Rovněž Ashtonová nabádala v souvislosti s libyjskými masakry ke klidu a zdrženlivosti. Ústřední list ÚV KSČ Rudé právo během demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 vyzýval ke „klidu a práci. Jistě manévrovací prostor diplomacie v mezinárodních vztazích je přesně vymezen, ale jsou věci mezi nebem a zemím, kdy je třeba jít nad rámec diplomatických zvyklostí. Největší znepokojení představitelů Evropy ohledně situace v arabských zemí ale zřejmě vyvolal možný dopad tamních událostí na ilegální imigraci. Italský ministr zahraničí Frattini z toho důvodu také přímo varoval Unii před otevřenou kritikou Tripolisu.

Uplynulý týden se ale věci přeci jen daly do pohybu. Do hry vstoupily zbrojní embargo a finanční sankce, blokace bankovních kont představitelů libyjského režimu stejně jako požadavek, aby Mezinárodní trestní tribunál obvinil libyjské předáky ze zločinů proti lidskosti. Spojené státy a Itálie, která je děním v arabském světě bezprostředně ohrožena, nevyloučily ani možnost vojenské intervence v případě pokračování útoku armády na civilisty.

Mezitím ovšem Západ do značné míry promrhal ohromnou a jen tak neopakovatelnou příležitost, jak vylepšit svůj obraz v arabském světě a tím i svůj vliv v prostoru, který bezprostředně souvisí s Evropou a je klíčový pro její bezpečnost. Přitom události, které se tam dnes odehrávají, rozhodnou o podobě této oblasti v první polovině 21. století.

Ukazuje se, že Západ nebyl na podobné změny v arabském světě sebemíň připraven a teď se jen snaží překotně dohánět to, co zameškal uplynulá desetiletí. V této souvislosti se můžeme ptát: K čemu jsou nám armády orientalistů, arabistů? Selhali podobně jako kdysi selhali kremlologové, z nichž ani jeden nedokázal předpovědět zhroucení sovětského impéria v roce 1989, ačkoli zpětně se ukázalo, že mělo k tomu všechny důležité předpoklady.

Na závěr se můžeme utěšit aspoň anekdotou. Podle mediálního šumu zmizela z prostor budovy Rady EU fotografie, na které byl zvěčněn plukovník Kaddáfí s někdejším vysokým představitelem EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javierem Solanou.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality