11.08.2008
Petruška Šustrová, Rádio Česko
Válka v Gruzii mě velice trápí, stejně jako asi každého, kdo ten kouzelný kout světa někdy navštívil. Mám tam kamarády a samozřejmě se děsím představy, že jejich synové a zeťové možná musejí narukovat do armády a kdoví, jak to s nimi může dopadnout. Také znám řadu míst, na která dopadají ruské bomby, a bohužel mi televize a internet až příliš názorně zprostředkovávají, co se tam děje. Vím, že války jsou na světě ledaskde a většinu jejich tíže nenesou vojáci, nýbrž vždycky civilisté, ale člověka se přece jen víc dotýkají, když vypuknou na místech, která poznal a která si zamiloval.
Je mi líto jihoosetských žen a dětí, vím, jak tvrdý je tam život, a je mi jasné, že naprostá většina těch žen jaktěživa neměla čas se zabývat nějakou velkou politickou strategií. S pomyšlením, že velkou část, ba možná většinu jejich utrpení způsobili gruzínští vojáci na rozkaz gruzínského prezidenta, a to mnohdy českými zbraněmi, se skoro nemohu smířit.
Mám na gruzínského prezidenta Saakašviliho vztek, a nejen kvůli ozbrojenému zásahu, který nařídil proti jihoosetskému městu Cchinvali. Ještě víc mě štve, že zatáhl svou zemi do války s Ruskem, kterou nemůže vyhrát. Co si probůh představoval? Že ruská velmoc nevyužije příležitosti neposlušnou Gruzii pořádně potrápit? Že mu nějaká jiná velmoc vojensky pomůže? Myslel si snad, že se někdo kvůli malé jihokavkazské zemi pustí vojensky do křížku s Ruskem? Pokud ano, je blázen.
A tak přemýšlím, co se dá dělat s proruskými separatistickými územími, kterých je na Kavkaze hned několik. Skoro všechna přišla na svět za krvavých bojů či aspoň potyček, a ve všech vládnou nezodpovědní a zkorumpovaní lidé, kteří by v normálním státě v politice těžko uspěli.
V Jižní Osetii byl zhruba od poloviny devadesátých let minulého století víceméně klid, sem tam došlo k nějakému incidentu. Formálně to bylo – a pořád je – gruzínské území, ale nepodřizovalo se gruzínské správě. Hlavní slovo tam mělo Rusko, ale země je chudá, nevyrábí nic a žije z pašování a překupnictví a z toho, co tam vyroste.
Rusko sice tvrdí, že chce chránit její obyvatele, ale ve skutečnosti jde spíš o něco jiného: Jižní Osetie leží na jižní straně hřebene Velkého Kavkazu, který Gruzii odděluje od Ruska, a to jí dodává strategický význam. A obávám se, že ruská 58. armáda, která tam s porušením mezinárodních pravidel vtrhla, se tam usazuje na hodně dlouhou dobu. Hory Kavkazu přece jen Gruzii chránily před přímým zasahováním sousední velmoci.
Smutně si říkám, že prezident Saakašvili měl přes všechny provokace, kterých bylo opravdu hodně a stupňovaly se, nechat celý problém jak se říká „vyhnít. Bylo to nepochybně poněkud ponižující uspořádání, moc nefungovalo, ale aspoň v Jižní Osetii neumírali nevinní civilisté v bojích a nikdo nebombardoval gruzínské území za hranicemi Osetie. Byl to zároveň stav tak trochu napjatý a nevyhovoval vlastně nikomu, jenže rázný krok, ke kterému se Saakašvili odhodlal, všechno jen strašně zhoršil. A marně si lámu hlavu, proč to vlastně udělal.
Autor: Petruška Šustrová