Luboš Veselý, Hospodářské noviny, 13. 8. 2008
Dnes se zástupci zemí EU v Bruselu pokoušejí najít společný postoj ke konfliktu mezi Ruskem a Gruzií. Pokud bude evropská odpověď v obvyklém stylu »aby se vlk nažral a koza zůstala celá«, hrozí, že Rusko rozvrátí nejen Gruzii, ale pokusí se o totéž i na Ukrajině. Pak by nás čekala minimálně další studená válka. Prezident Saakašvili, či kdokoliv jiný, kdo minulý týden vydal rozkaz k zahájení palby na jihoosetské správní centrum Cchinvali, udělal hned dvě neomluvitelné chyby. Především dal ostřelovat místo, kde se nacházelo civilní obyvatelstvo a pak také kasárna ruských, takzvaných mírových sil.
Útok na civilisty je zločinem, palba na ruské vojáky pak neodpustitelnou hloupostí, která může být Gruzii osudná. Moskvě totiž poskytla záminku, jak se vypořádat s vedením země, která se nejezdí do Kremlu ptát, co smí a co ne, a navíc dokonce usiluje o integraci do NATO a nikoliv do vojenských struktur kontrolovaných Ruskem.
Nutno dodat, že Moskva nejevila sebemenší ochotu doposud takzvaně zamrzlé konflikty na gruzínském území řešit a používala je jako účinný způsob, jak vývoj v této zemi destabilizovat. Tbilisi si toho bylo vědomo a usilovalo o změnu dosavadních vyjednávacích formátů a větší zapojení Západu a Evropské unie do jejich řešení.¨
Poté, co se ukázalo, že ze strachu před ruskou reakcí není EU schopna zaujmout aktivnější, rezolutnější postoj a že podpora Moskvy pro režimy v Jižní Osetii a Abcházii se stupňuje, rozhodla se minimálně část gruzínských vládních představitelů k silovému řešení.
Československo 1938
Je fakt, že v minulých letech se Tbilisi příliš nesnažilo o politické jednání s předáky těchto režimů. Minimálně ten abcházský přitom disponuje velkou podporou místního obyvatelstva a není složen výhradně z příslušníků ruské armády a tajných služeb, jako jihoosetský.
Gruzínští vládnoucí politici také nechtěli věřit tomu, že nejlepší způsob, jak Abcházce a Osetince přesvědčit, aby dali přednost Tbilisi před Moskvou, je dodržování lidských práv a svobod a hospodářský rozkvět. Výběrem silového řešení ztratili Abcházii zřejmě navždy a Osetii pravděpodobně také.
Každopádně ruský postup v uplynulých dnech má tu obrovskou výhodu, že jasně ukázal, jaký je zájem Moskvy v Gruzii. O mír a blaho Osetinců jde asi tak stejně jako nacistickému Německu v roce 1938 o práva sudetských Němců nebo Sovětskému svazu o ochranu obyvatelstva na východních územích Polska, které po útoku wehrmachtu na tuto zemi řešil otevřením druhé fronty a brutální okupací.
»Vynucování míru v Jižní Osetii« a »obrana před gruzínskou agresí« podle Ruska má podobu bombardování vojenských i nevojenských cílů daleko od osetského území, hackerských útoků na vládní i nevládní internetové stránky, potopení gruzínské vojenské lodi v Černém moři či bombardování přístavu Poti, skrze nějž se exportuje ázerbájdžánská ropa do EU.
Jde o celou Gruzii
Nelze než souhlasit s gruzínským prezidentem, podle nějž Rusko usiluje o svržení jeho vlády. To by totiž Moskvě umožnilo kontrolovat či minimálně výrazně komplikovat dění na území, jež je jediným, kudy vedou trasy přepravy ropy a plynu do Evropy, jež Moskva nekontroluje.
Ze všech těchto důvodů se Evropa nesmí omezit jen na cesty politiků do Gruzie, snahu o zastavení palby a poskytnutí humanitární pomoci. Evropská unie musí rozhodně požadovat stažení všech ruských vojsk nejen z vlastního gruzínského území, ale také z Jižní Osetie a Abcházie a odhodlat se k vyslání vlastní vojenské či policejní mise.
Rusko ostatně ještě neodvolalo svá prohlášení ujišťující o tom, že uznává územní celistvost Gruzie. V tom, jakož i v dalších mírových a humanitárních frázích by měli být bráni ruští politici tvrdě za slovo, jinak Západ naletí stejně, jako když po druhé světové válce slibovali provedení svobodných voleb na územích, kam došla Rudá armáda.
Evropská unie musí rozhodně požadovat stažení všech ruských vojsk z gruzínského území i z Jižní Osetie a Abcházie.
Autor: Luboš Veselý