Válka o Osetii: bitva o vliv a bohatství Kavkazu


Petra Procházková, Czech business weekly (CZ), 18.8.2008

Pro některé to je okupace, pro jiné boj za národní identitu, pro další válka za navrácení ztracených kolonií. A všichni vědí, že jde o boj obra s trpaslíkem; ruský obr má proti nepatrné Gruzii všechny trumfy v rukou.

Ještě nedávno o tom, kdo jsou Osetinci a že se dělí na jižní a severní, věděli jen kavkazologové. Ani ti však netušili, že se o území o rozloze necelých 4 000 km2, kde žije 72 tisíc lidí a kde není jediný pořádný vodní zdroj ani zlatý důl, ani ropný vrt, povede válka. Čím si Jižní Osetie zasloužila, že kvůli ní umírají ruští i gruzínští vojáci, proč národ, jehož příslušníků žije po celém světě jen 600 tisíc, tak hazarduje se životy svých občanů? Vždyť v samotné Jižní Osetii bydlelo do posledních bojů jen asi 46 tisíc Osetinců. Tuhle horskou oblast na gruzínsko-ruském pomezí spolu s 18 tisíci Gruzíny a dvěma tisíci Rusy obývalo pouze pár Arménů a Židů. Naprostá většina z 600 tisíc Osetinců žije v Osetii severní, která s jižní sousedí, ale je součástí Ruské federace.

V počtu obyvatel nemohou Osetinci s Gruzíny vůbec soutěžit, ale i tak se cítí být svéprávným národem, a dokonce se rozhodli, že budou samostatným státem s názvem „Jižní Osetie a počtem obyvatel 46 tisíc, tedy velkým asi jako Prostějov. Osetínská autonomie Poprvé zaznělo z úst osetinských politiků, že chtějí být suverénním státem vtěsnaným mezi Gruzii a Rusko, 10. listopadu 1989. Tehdy byla Jižní Osetie autonomní republikou v rámci Gruzínské sovětské socialistické republiky, a ta zase součástí velkého Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Jenže tento komunistický gigant se právě v té době hroutil, rozpadal a zanikal. Kavkazské národní republiky, které byly násilně připojovány už k carskému Rusku a ve 20. letech minulého století pak k Sovětskému svazu, ucítily jedinečnou příležitost: stát se nezávislými se všemi atributy samostatnosti – vlastním rozpočtem, zahraničními vztahy, vlajkou, hymnou i měnou. Poměrně snadno a logicky se na vlastní nohy postavily ty státy, které za sebou měly bohatou, samostatnou historii vlastní státnosti jako právě Gruzie či Arménie. Ovšem zdědily změněné hranice, zmatek v národnostní politice i nepřátelské vztahy mezi některými národy. Ani Gruzii se nevyhnulo komunistické dědictví ve formě nejrůznějších etnických útvarů, jejichž hranice si bolševičtí diktátoři kreslili na mapě podle toho, jak se právě vyspali. Gruzie zdědila dvě větší, nepokojné enklávy. A obě jí zkomplikovaly život. Abcházie a Jižní Osetie.

Osetinci jsou svéráznou národností obývající severní Kavkaz. Jejich vztahy s ostatními Kavkazany, kteří víceméně drží při sobě, nejsou zrovna idylické. A to nejen proto, že Osetinci jsou pravoslavného vyznání, tedy alespoň drtivá většina z nich. Jen malý počet přijal od svých sousedů islám. I když podobně jako ostatní Kavkazané v 19. století houževnatě vzdorovali carské ruské armádě, která se rozhodla Kavkaz připojit ke své říši, rychle se z nich stali věrní spojenci Rusů. Tak se však Osetinci ocitli v obklíčení nepříliš přátelských, stále se bouřících muslimských horských kavkazských kmenů, kterými tak trochu pohrdali. Pokládají se totiž za přímé potomky Alanů, kteří obývali oblast v 1. století našeho letopočtu, za nositele kultury a vzdělanosti, jimž kavkazští „barbaři nesahají ani po kolena. Malé kavkazské národy jim oplácely nenávistí, velké kultury, jako jsou (křesťanské země) Gruzie a Arménie, se na jejich osamocenost dívaly spíš shovívavě. A Rusové? Pro ty byli a jsou vynikajícím spojencem, výsadkem v nepřátelském území, vysunutou jednotkou v týlu nepřítele.
Do Gruzie se Osetinci přesunuli ze své původní vlasti, Severní Osetie, již před několika sty lety opustili především kvůli nedostatku úrodné půdy. Je pravda, že Gruzíni považovali Osetince vždy za jakési mladší bratry, které je třeba vést k pořádku a přísně vychovávat. A tak bylo snad i logické, že právě Gruzie dostala pod svou správu od bolševiků jižní část Osetie, která postupně získala status Jihoosetinské autonomní oblasti spadající pod správu Tbilisi. Tehdy v Jižní Osetii žilo asi 90 tisíc lidí. V SSSR se národnostní konflikty dusily dřív, než stačily propuknout, a idea bolševického internacionalismu na chvíli skutečně zachvátila i Zakavkazsko. Potlačené touhy ale vypluly na povrch, jakmile se poklička poodkryla. Osetinci stejně jako jiné národy vycítili, že se říše rozpadá a je čas hlásit se o své místo na slunci.

Nepříjemný Gamsachurdia

Kavkazské národy, holdující stále tradicím krevní msty, se vždy zotavují velmi dlouho z napáchaných křivd. Bylo příliš pozdě, když po válce v roce 1992 Gruzíni opět začali slibovat Osetincům širokou autonomii. Osetinci nemohou zapomenout, že za vlády prezidenta Gruzie Zviada Gamsachurdii je dokonce přestala nazývat Osetií a začala oblasti říkat Samačablo – podle jména gruzínských vladyků z rodu Mačabeli. Osetinci hned na svou obranu vytáhli staré dokumenty z prosince 1921, kde je jako „metropole autonomní oblasti Jižní Osetie uvedeno město Cchinvali a za osetinské se považuje celé území osídlené etnickými Osetinci. Rozhodnutí o tomto teritoriálním uspořádání tehdy, v roce 1921, padlo také ve Tbilisi – v Ústředním výboru komunistické strany Gruzie.

O 68 let později se Jihoosetinci pod vlivem událostí předcházejících rozpadu SSSR rozhodli, že se změní z oblasti v republiku. Tbilisi se to nelíbilo a gruzínský parlament prohlásil, že takové rozhodnutí neuznává. Lidé ovšem vzali věci do svých rukou. Gruzíni a Osetinci žijící v Jižní Osetii se v roce 1989 poprvé vážně poprali. Zatím bez tanků a letadel. Jen tak, na ulici. Zahynulo tehdy 6 lidí.

V roce 1990 zašli Jihoosetinci ještě dál a vyhlásili Jihoosetinskou sovětskou demokratickou republiku. Ve svých očích se stali suverénním státem. Ovšem nikdo jiný je neuznal. Gruzii to rozzlobilo. Zrušila Osetincům autonomii a v lednu 1991 poslala do Cchcinvali policejní oddíly. Když je Osetinci za tři týdny vypudili, vypnuli jim Gruzíni elektřinu. Byla velká zima. Lidé mrzli ve špatně postavených panelácích a nadávali na Gruzíny. Nic horšího, než je takto vrhnout zpět do náruče sousedního Ruska, Gruzíni nemohli udělat. První válka začala za několik měsíců. I když netrvala dlouho, zahynuly v ní asi 4 tisíce lidí. Gruzie udělala mnoho chyb ve vztahu k Osetincům i k Abcházcům. Oba národy se právem obávaly, že je silnější gruzínská kultura pohltí, a na přelomu 80. a 90. let vyhlásily samostatnost. Gruzie se zachovala nejhůř, jak mohla, když si v podstatě osvojila jednání nenáviděného Ruska a snažila se iredentu potlačit silou.

Rusové byli připraveni Rusko na tuto příležitost čekalo. Moskva ví, že Jižní Osetie je její velkou nadějí. Nadějí, jak si i po rozpadu impéria zachovat vojenskou i jinou přítomnost v Zakavkazsku. Vcelku otevřeně to nyní řekl prezident Dmitrij Medveděv: „Rusko bylo a je garantem stability na Kavkaze.

První válka v Jižní Osetii skončila podpisem Dagomysských dohod mezi Moskvou a Tbilisi v roce 1992. Hned potom si ruští vojáci namalovali přilby namodro a vešli do Jižní Osetie v nové roli – dřív platili na Kavkaze za koloniální dobyvatele, teď se z nich staly mírové sbory. Cíle ovšem zůstávají stejné: Rusko tu potřebuje být přítomno nejen kvůli historickým fobiím z tureckých nájezdů, ale hlavně kvůli ropě a plynu. Ropovody i plynovody ze strategických nalezišť vedou přes severní Kavkaz i přes Gruzii. Kdo zde získá kontrolu, ten bude také určovat politiku i ekonomiku v celé oblasti.

Abcházie a Osetie velkým nerostným bohatstvím neoplývají; jejich největší devizou je poloha. Jsou vklíněny do gruzínského území tak, že přítomnost cizích vojsk znamená de facto okupaci celé Gruzie. Proto Rusko vyčkávalo, provokovalo drobnější potyčky, zhoršovalo vztahy se Tbilisi a horkokrevným Gruzínům praskaly nervy. Naposledy se situace významně zhoršila letos v dubnu. Tehdejší ruský prezident Vladimir Putin vydal doslova zločinný příkaz upevnit ekonomické vztahy s Osetií a Abcházií. Jako kdyby šlo o samostatné státy. Neopomněl dodat, že většina občanů obou separatistických enkláv má ruské pasy. Mlčel již o tom, že právě on přikázal rozdávat jim je bez jakýchkoliv administrativních překážek, a tak 90 procent Abcházců a Osetinců jsou občany Ruské federace.

Proč zrovna teď?

Někteří analytici nevylučují, že svou roli sehrála olympiáda. Pozornost světa je soustředěna do Pekingu a válečné zločiny se na prvních stranách udrží kratší dobu, než kdyby se jinak nic nedělo. Zda této situace využila Moskva a vyprovokovala zahájení bojů, či se snažila zvrátit běh věcí Gruzie, to není jasné. Nicméně Gruzie se jen pokouší vyřešit, byť asi krajně nevhodně, problém na svém výsostném území. Naopak Rusko řeší cizí problémy na cizím území s pomocí tanků a bombardérů, a tomu se říká agrese. Gruzie možná porušila dramaticky práva Osetinců, ale Rusko se dopustilo ozbrojeného útoku na cizí stát. Že se to stalo právě teď, možná souvisí s nadcházejícím prosincovým summitem NATO, kde se Gruzie bude opět ucházet o členství v alianci. Zemi, kde se válčí, žádná pozvánka předána nebude, a právě o to Rusku jde.

O tajných, podlých přípravách na válku, o nichž píše ruský vládní tisk, ale nemůže být ani řeč. Michail Saakašvili, jenž v Gruzii vládne od roku 2004, měl obnovení územní celistvosti země ve volebním programu a obnovení kontroly Tbilisi nad Cchinvali i Suchumi bylo vždycky jeho prioritou. Kromě toho Saakašvili hodlal zařadit Gruzii do západního mezinárodního společenství, chtěl, aby se stala členem NATO, a pozval do Gruzie americké vojenské instruktory. Ti mu poradili, aby v blízkosti Jižní Osetie postavil novou vojenskou základnu, zvýšil počet vojáků na 100 tisíc a zmodernizoval zastaralou techniku. Rusové nedokázali tomuto vývoji nečinně přihlížet. Vyzbrojili nepokrytě separatisty v Osetii i Abcházii.

V červenci na bývalé sovětské vojenské základně „Vaziani východně od Tbilisi příslušníci americké pěchoty cvičili 600 gruzínských vojáků. Rusko odpovědělo cvičením „Kavkaz – 2008, konaném téměř na gruzínských hranicích. Kromě jiného Rusové nacvičovali výsadek elitních jednotek v Abcházii a Jižní Osetii. Na válku se připravovaly obě země. Saakašvili možná chtěl obě separatistické enklávy vrátit pod vládu Tbilisi do prosincového summitu NATO, a zvýšit tak šance Gruzie na přijetí do aliance, která ho na minulém summitu decentně odmítla. Snad doufal, že si Rusko otevřenou agresi nedovolí. Spletl se. I Rusko se trošku spletlo. Bojuje na úplně cizím území, kam jej nikdo nezval. A Gruzie se v tuto chvíli skutečně legitimně brání cizímu útoku.

Autor: Petra Procházková

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality