Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Rizikový Klaus

Erik Tabery, Respekt, 25. srpna 2008

Na pořekadle „všechno špatné je pro něco dobré" bude kus pravdy. Konflikt v Gruzii totiž přinesl důležitý střet do české politiky. Ukazuje novou dělící linii mezi politickými silami v otázce zahraniční politiky. A je pozoruhodné, že se tak děje stejně jako v 19. století, za první republiky či v období totality - jde o vztah k Rusku.

Podivná spojenectví

Dělící linie je jasná. Na jedné straně je vláda tvořená ODS, KDU-ČSL a zelenými a na straně druhé je sešikovaná ČSSD, KSČM a prezident Václav Klaus. Je to zřejmé už z výroků, které padají o konfliktu v Gruzii. Například ministr zahraničí Karel Schwarzenberg řekl v Respektu, že se sice Tbilisi dopustilo chyb, ale ze strany Ruska je „to invaze a částečná okupace".

Naproti tomu prezident Klaus v MFD napsal: „V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální." Předseda ČSSD Jiří Paroubek v podobném duchu řekl, že ČSSD se „staví proti každému pokusu obnovovat ducha studené války a směřovat k bipolárnímu rozdělení světa".

Je zřejmé, že nejdále šel ve vyjádřeních Václav Klaus, který vidí odpovědnost výhradně na straně Gruzie. Takhle se vůči Československu v roce 1938 nezachovali ani ti nejhorší zahraniční politici. Ti, když nás nutili vydat území Hitlerovi, to aspoň zabalovali do růžových řečiček o potřebě zachování míru. Je to stejné, jako kdyby Klaus kritizoval československou vládu za to, že poslala ve třicátých letech armádu na henleinovce.

Mělo by se důkladně debatovat o tom, o co českému prezidentovi jde. Mnohdy se to smete ze stolu jen slovy, že Klaus vždycky chtěl a bude chtít provokovat. Nepochybně je na tom kus pravdy, zahraniční politika je k provokacím ideální, protože veřejnost moc nezajímá, a tak „rebel" neriskuje ztrátu popularity. Prezident ale už dlouhodobě vystupuje s nebezpečnou podlézavostí vůči Rusku. Prvním velkým signálem měl být puč v Rusku v roce 1991, kdy se Klaus ve vládě vyjádřil, že by se neměl veřejně podpořit Gorbačov, ale mělo by se počkat, kdo zvítězí. O pár let později byl proti tomu, aby se do Česka zavedl alternativní plyn z Norska, který by nás vyvázal z plné závislosti na Rusku. Stejně tak se dlouho vzpíral našemu členství v NATO a Evropské unii, byť to dělal opatrně a nepřímo. Unii prosazuje jako směsici států bez společné politiky, což je přesně v zájmu Moskvy, která se silného protihráče bojí. Také od prezidenta slýcháme mnohem více výhrad k EU a Spojeným státům než k činům Moskvy.

Jak je možné, že v roce 2002 ostře obvinil demokratické Němce z pokusů o revizi výsledků druhé světové války, ctí kolektivní vinu odsunutých spoluobčanů německé národnosti, a přitom v den čtyřicátého výročí okupace této země vojsky Varšavské smlouvy říká, že Rusové nenesou žádnou vinu za invazi, ale tíha leží jen na komunismu? Čím to je? Má úzké kontakty na ruské politiky, o kterých dnes zatím nevíme? Nebo vidí v Rusku inspiraci? Či je to jen projev člověka, kterému během normalizace příliš do krve pronikl strach z mocného Sovětského svazu, a tak se s ním snaží být za každou cenu zadobře? Hledání odpovědí potrvá, ale je důležité.

Body pro vládu

Když se Jiří Paroubek stal překvapivě předsedou vlády a ČSSD, ostře zaútočil na Václava Klause -zahraniční politika je v rukou vlády, takže ať si prezident moc nevyskakuje. V mnohých to vzbudilo naději, že tu hlavě státu vyrostl silný oponent. Ukazuje se ale, že to byla spíše marná očekávání. Ano, šéf socialistů tu a tam pošle ostré slovo na Hrad, ale jinak se Paroubek a Klaus ve svých názorech výrazně přibližují. Politici podle nich nemají moc mluvit o dodržování lidských práv v Číně či Rusku, zahraniční politiku podle obou mají řídit ekonomické zájmy státu, dokonce i Paroubek kritizoval Unii za vměšování se do vnitřních věcí jednotlivých států, když se mu nelíbila nechuť Evropanů ke vzniku nacionalistické vlády jeho slovenského přítele Roberta Fica. A teď se opět shodují - ve vztahu k Rusku.

Česko má nicméně jednu výhodu - postoj vlády je v případě gruzínského konfliktu příkladný. Chování Ruska kabinet rozhodně odsoudil, ale zároveň nezačal chrastit zbraněmi a výhrůžkami. Místo náhodné akce hledal shodu s Evropskou unií.

Co je neméně důležité - vláda neustoupila veřejnému ani kuloárovému tlaku prezidenta. Ten totiž dal členům kabinetu jasně najevo, že se mu jejich postoj nelíbí. Naštěstí premiér zareagoval chladně. „Oficiální pozicí českého státu je pozice české vlády. Je pravdou, že prezident zastupuje zemi navenek, ale nepříjemné na tom je, že nemá oporu ve vlastní vládě," řekl premiér Topolánek.

Jeho slova jsou důležitá ze dvou důvodů. Zaprvé se jasně ukázalo, že když se vláda rozhodne mluvit otevřeně, odvážně a srozumitelně, vliv prezidenta je mizivý. Nemá sílu Václava Havla v zahraničí, takže se tomu nevěnuje pozornost, maximálně jako bizarnímu názoru. A v domácím prostředí už dlouhodobě platí, že veřejnost sice své prezidenty miluje, ale jejich názory se neřídí. Pokud si to kabinet uvědomí i pro budoucnost, je to jen dobře.

A zadruhé - potvrzuje se, že česká zahraniční politika je dnes v dobrých rukou. Přes všechny jednotlivé chyby drží kontinuitu a zároveň má odvahu dělat důležité, byť nelíbivé kroky. Pokud si to nezkazí nějakým hloupým postojem vůči Lisabonské smlouvě, není jí vlastně co vytknout. ODS má dokonce mimořádnou příležitost vyrazit jednu z posledních zbraní z rukou sociálních demokratů a to je právě přístup k Unii.

S tím souvisí fakt, že ODS má našlápnuto k zbavení se závislosti na Václavu Klausovi. V této straně je stále cítit obava, že když nebude kopírovat jeho kroky, tak na politické scéně neuspěje. Opak je pravdou. ODS pod vedením Mirka Topolánka je přes všechny chyby (a není jich bohužel vůbec málo) stále výrazně lepší, než byla v éře Václava Klause. Minimálně je otevřenější, reformnější a vstřícnější ke koaličním partnerům. Jasně se tak ukazuje, že budoucnost je právě v uctivém odklonu od čestného předsedy.

Dnes se to může zdát jako marginálie, ale zatímco kdysi vládla obava z příchodu občanských demokratů do vlády, protože nikdo nevěděl, jak se budou v zahraniční politice chovat, dnes se situace obrací. Jsou tu obavy z příchodu sociálních demokratů k moci. Nejde o to, že by Paroubek s Klausem udělali z Česka ruské vazaly. Stačí už jen to, že nevidí, respektive nechtějí vidět rizika, která z této země vycházejí. To znamená, že nebudou chtít podnikat nic, co by posílilo naši větší nezávislost na Rusku. Už to samo o sobě vzbuzuje k ODS a jejich koaličním partnerům sympatie.

 

Autor: Erik Tabery

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015