Unie v úzkých a Sarkozyho starosti v horkém míru


Adam Černý, Hospodářské noviny, 1. 9. 2008

Má Evropská unie v rukávu nějaký překvapivý a hlavně účinný trumf, kterým by přiměla Rusko, aby stáhlo svá vojska z Gruzie? Odpověď na tuto otázku hodně vypoví především o Evropské unii jako takové. Proč? Protože nejčastější a často také nejoprávněnější výtkou, kterou si unie musí vyslechnout, je ta, která se týká její politické akceschopnosti navenek. Vrcholná schůzka svolaná francouzským prezidentem na dnešek nejspíše potvrdí platnost zmíněné výtky. Výtka bude o to závažnější, že sedmadvacítka bude jednat o rusko-gruzínskému konfliktu, který svými důsledky daleko přesáhl oblast Kavkazu.

Naposledy se sešli členové unie na zvláštním summitu v roce 2003 kvůli válce v Iráku. Tentokrát -i když to leckdo nebude chtít připustit – Evropa bude řešit závažnější problém než před pěti lety. Ve hře je totiž vztah sedmadvacítky k Rusku, stále sebevědomější velmoci, která leží v těsném sousedství a jež kontroluje většinu dodávek energetických surovin do Evropy, jmenovitě ropy a zemního plynu.

Už jen najít vhodnou směs, která by nehnala vztah k Moskvě na ostří nože a zároveň nevypadala jako nová verze mnichovanství, je sám o sobě úkol, který by těžko zvládla diplomacie jediné země. Tím hůře to půjde spolku, který počtem svých členů připomíná školní třídu – samozřejmě s tou výhradou, že v unii možná platí nějaký školní řád, ale určitě tam není ředitel či učitelé. Proto studentům ve třídě nezbývá než si ve všem všudy poradit sami.

Nemá Klaus co dodat?

Osobitou příchuť zvláštnímu summitu dodává okolnost, že v případě Polska se mají dostavit dva vrcholní ústavní činitelé a každý z nich se svým vlastním názorem na věc. Zatímco prezident Lech Kaczynski při své návštěvě Tbilisi mluvil o společném boji, premiér Donald Tusk je o poznání méně radikálnější. Perspektiva párového zastoupení se rýsovala i v českém případě, poslední zprávy však uvádějí, že za Prahu bude v Paříži mluvit pouze předseda vlády Mirek Topolánek.

Premiéra však budou provázet dohady, nakolik budou jím prezentované názory vyjadřovat cenu za to, že se prezident Klaus vzdal možnosti vysvětlovat unii své názory na odlišnost politiky komunistického Sovětského svazu a nynějšího Ruska. Ale třeba se Václav Klaus, podobně jako v případě své absence na posledním zasedání vlády, spokojil s vědomím, že jeho názory jsou všeobecně známy a že tedy nemá, co by k nim dodával.

Sankce v talonu schované

Při mariáši má jeden z hráčů právo a možnost dvě z karet, o nichž si myslí, že se bez nich obejde, dát stranou, lidově řečeno strčit do talonu. Podobně se zachoval francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, který minulý čtvrtek nejdříve zmínil a posléze popřel možnost, že by unie na Rusko kvůli neplnění šestibodového plánu uvalila sankce. V tu chvíli bylo nabíledni, že naznačenou hrozbu nafukoval horký vzduch. Na výsledku pondělního summitu bude zajímavá jedině lhůta, dokdy sedmadvacítka rozhodne, jak se postaví k dalšímu chování Ruska – teď ale, věřte si, nebo ne – opravdu a vážně. První možný termín? Třeba 14. listopad, kdy se zástupci unie a Ruska mají sejít ve francouzské Nice.

Na dnešním summitu, ale i po něm bude mít zvláště svízelnou roli prezident Sarkozy. Osobně vyjednal šestibodový plán, jehož mlhavých formulací se nyní chytá Moskva, aby ospravedlnila přítomnost svých vojsk například v gruzínském přístavu Poti, který leží zcela mimo zónu konfliktu. Pokud by i toto mohlo spadat do kategorie »dodatečných bezpečnostních opatření«, které smlouva zmiňuje, znamenalo by to, že Moskva si nehodlá klást při svém počínání v regionu žádné meze. Sarkozy jako spoluautor šestibodového plánu je odpovědný za to, aby Rusko splnilo své závazky. Nejdůležitější a zároveň nejtěžší bude obhájit územní celistvost Gruzie. Z Moskvy jde jeden hlas, že obsah této územní celistvosti má definovat ruská vůle.

Rusko bez východní NATO

Sarkozyho plány pro francouzské předsednictví byly velkolepé. Jen nepočítaly s možností, že se vynoří problém, který vytěsní či alespoň překryje všechna ostatní témata. Jak například rozvíjet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie, pokud sedmadvacítka nebude schopna mluvit jedním hlasem vůči Rusku, které se ukazuje jako zahraničněbezpečnostní téma prvního řádu?

Přes všechny silné řeči by dnes bylo namístě mluvit místo o recidivě studené války spíše o perspektivě horkého míru. K recidivě studené války schází charakteristický souboj dvou ideologií, obou aspirujících na univerzální platnost. Ideologie obhajující demokratické uspořádání ve společnosti tu nepochybně přetrvává. Ale dnešní Rusko, i když se uchyluje k metodám připomínajícím Sovětský svaz, takovou univerzální ideologii nemá. To, co obhajuje a prosazuje, jsou pouze a jedině ruské mocenské zájmy. Proto také nenašlo dostatek podpory na summitu šanghajské skupiny, která byla zamýšlena jako protiváha NATO, ale jíž schází právě ona sdružující ideologie.

V Rusku nemohli být překvapeni. Proč by Peking či někdo další podporoval ruské uznání separatistů v Abcházii a Jižní Osetii, když v Číně i jinde jsou etnické menšiny, které by se také mohly dožadovat samostatnosti?

Autor: Adam Černý

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality