Petr Placák, Euroskop, 3.12. 2012
Česká republika minulý čtvrtek hlasovala v OSN proti uznání Palestiny jako nečlenské země OSN. Byla jedinou zemí Evropské unie, a vedle USA a Kanady také jedinou západní zemí, která se tak rozhodla.
Česká diplomacie svůj krok, který je v souladu s českou zahraniční politikou, odůvodnila tím, že nesouhlasí s jednostrannými kroky, které „mohou poškodit či ohrozit mírový proces vedoucí k dvoustátnímu řešení. Podle Černínského paláce se Česká republika obává, aby změna nevyústila v další odklad obnovení mírového procesu. „Plně podporujeme legitimní aspirace Palestinců na plnohodnotnou státnost a jsme připraveni přispět k její materializaci prostřednictvím podpory přímých jednání v rámci mírového procesu, prohlásilo Ministerstvo zahraničních věcí. Podle Černínu může být „společného cíle – kterým je Stát Izrael a nezávislý, demokratický, souvislý a životaschopný Stát Palestina, žijící vedle sebe v míru a bezpečí – dosaženo pouze přímými jednáními.
To je přesné a nutno říct, že česká zahraniční politika drží v tomto ohledu konzistentní postoj od demokratické změny v roce 1989. Mírový proces nelze posunout dopředu bez toho, aby k jednacímu stolu zasedly obě dvě strany konfliktu, Palestinci a Izraelci, sami, na základě přesvědčení obou stran, že mírová dohoda je pro ně nejpřijatelnější a nejvýhodnější způsob koexistence. V tom je ale právě problém s palestinskou stranou.
Už několikrát v historii měli Palestinci vznik vlastního státu na dosah ruky. Dohoda vždy ale nakonec ztroskotala na militantním postoji palestinské strany. Základem jakékoli dohody je totiž uznání Izraele, jeho práva na existenci. Palestinští militanté to ale vydávají za zradu a drží tak v šachu i umírněné politiky. Pásmo Gazy ovládlo hnutí Hamás, které jakékoli jednání s Izraelem odmítá. Svůj vliv si udržuje neustálým rozdmýcháváním konfliktu a neustálou bojovou mobilisací bez ohledu na to, jak devastující dopad to má na hospodářství pásma Gazy. Teroristický Hamás, podporovaný ze zahraničí, nechce mír, protože v normálních podmínkách by přišel o svůj vliv.
Ale ani umírněné hnutí Fatah šéfa palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse nevzbuzuje v tomto ohledu příliš důvěru. Sám Abbás v projevu na půdě OSN před čtvrtečním hlasováním označil Izrael za koloniální, rasistickou a okupační moc, která vede proti Palestincům válku a když mluvil o Palestině, historickém území, na kterém se rozkládá dnešní Izrael, označil ji za svatou zemi islámu a křesťanství – židovství vynechal.
Snaha mezinárodního společenství obejít v blízkovýchodním konfliktu Izrael by byla jen obdoba mnichovského diktátu. Alibismus evropských zemí, které se nejen zdržovaly hlasování, na prvním místě Německa, ale především těch, které hlasovaly pro statut Palestiny jako nečlenské země OSN (Francie, Itálie, Španělsko, Švýcarsko, Švédsko a Irsko), je zřejmě historicky nepoučitelný. Zcela právem český premiér Petr Nečas v této souvislosti poukázal na to, že Česká republika svůj postoj zaujímá také díky své historické zkušenosti z roku 1938.
Nejde pouze o to, že Evropa má – po holocaustu a druhé světové válce – historickou odpovědnost za existenci Izraele, ale i to, že židovský stát je na Blízkém východě jedinou demokracií, která je kolem dokola obklopena autoritářskými režimy. Je to výspa západní civilisace, kterou by Evropa měla podporovat ve svém vlastním zájmu. Mnichov nejenže Západ neochránil, ale naopak stal se předpolím k útoku na něj.
Autor: Petr Placák, Euroskop