Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Bojové skupiny EU: čekání na „ideální“ konflikt

Filip Tuček, Euroskop, 21.2. 2013
Eulex

Již 1. ledna 2007 dosáhly Bojové jednotky EU plné operační kapacity. Každého půlroku je tak připravena alespoň jedna jednotka o síle 1500 mužů k bojové operaci v rámci Rychlé reakce. Ačkoliv příležitostí k jejich nasazení již bylo několik (Bosna a Hercegovina, Mali, aj.), Bojové jednotky zatím zůstávají v záloze a na svou „ideální“ misi teprve čekají.

Cesta k vytvoření Bojových skupin

Ve světle balkánské krize na konci 90. let lídři na summitu Evropské rady v Helsinkách v roce 1999 vyjádřili potřebu vytvořit mechanismus rychlé reakce v rámci EU. Iniciativa navázala na deklaraci tehdejších evropských lídrů, T. Blaira a J. Chiraca, ze St. Malo, volající po zavedení unijní spolupráce v oblasti obranné a bezpečnostní politiky. Úspěšná operace Artemis v Kongu (2003), první samostatná vojenská mise EU, motivovala evropské lídry k vytvoření permanentní vojenské struktury Rychlého nasazení.

Helsinské cíle do roku 2010, vyhlášené v roce 2004, tak obsahovaly plán na vytvoření Bojových skupin, jež se měly stát plně akceschopnými od roku 2007. Na základě britsko-německo-francouzské iniciativy tak vytvořil Vojenský štáb EU (EU Military Staff) s Vojenským výborem EU (EU Military Committee) v roce 2006 finální koncept Bojových skupin.

Každá bojová skupina na základě konceptu sestává z 1500 vojáků, okamžitě akceschopného velení a příslušných transportních kapacit. S těmito kapacitami musí být schopna operovat v místě mise 30 dnů, po znovu zásobení 120 dnů. Tato relativně krátká doba svědčí o primárním účelu jednotek; umožnit stabilizování situace před nasazením jednotek OSN nebo vyplnit překlenovací termín mezi mandáty mezinárodních sil. Cíl případné mise je de facto vymezen tzv. rozšířenými Petersberskými úkoly (Petersberg Tasks), osahuje tak peace-keeping, post-konfliktní stabilizaci, odzbrojovací mise, záchranné mise, vojenský trénink a asistenci, protiteroristické operace, nebo humanitární mise.

Koncept záměrně neklade podmínky na přesnou strukturu jednotlivých bojových skupin (definuje pouze, jakých akcí musí být schopny) a umožňuje tak participujícím státům flexibilitu.

Mise EULEX v Kosovu
Vojenská mise EULEX v Kosovu (ilustrační foto). zdroj: eulex-kosovo.eu


Spolupráce v novém bezpečnostním prostředí

Zodpovědnost za akceschopnost za řízení případné akce leží na tzv. framework nation, pod jehož vedením každá skupina provádí cvičení a přípravu jednotek. Samotná bojová skupina přitom fakticky neexistuje až do momentu povolání; jednotlivé lidské i materiální kapacity jsou sice určeny, ovšem zůstávají v domovských státech.  

Vytvoření bojových skupin mělo umožnit EU uskutečnit vojenské operace nezávisle na NATO (nicméně v souladu s Bezpečnostní strategií z roku 2003 přednostně s mandátem Rady Bezpečnosti OSN). Bojové skupiny rovněž měly pobídnout státy k transformaci jejich armád. Mobilita, pružnost a interoperabilita, tedy schopnost rychlé přepravy akceschopné jednotky na místo určení, kvalitní zásobování v průběhu mise a schopnost komplexní spolupráce jednotlivých složek (pozemní, námořní a letecké) armády. Podoba moderních konfliktů a rozvoj asymetrických hrozeb (terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, ozbrojené vnitrostátní konflikty, aj.) kladou vysoké nároky právě na tyto schopnosti vojenských sil. Bojové jednotky rychlého nasazení si tak kladou za cíl přispět k zlepšení připravenosti EU v souladu s principy Společné bezpečnostní a obranné politiky.

Na postupném zkvalitnění národních armád staví institut Trvalé strukturální spolupráce (Permanent Structural Cooperation), zavedený Lisabonskou smlouvou. Mechanismus umožňuje státům dobrovolnou hlubší kooperaci ve vojenské oblasti, zatím ovšem nebyl využit.

Fungující spolupráce

Původní plán vytvořit dvě bojové skupiny v každém semestru se zejména z ekonomických důvodů naplnit nepodařilo, přesto je až do roku 2016 na každý semestr připravena alespoň jedna Bojová skupina. Zpravidla je preferován tzv. model „2 + 1“, tedy účast jednoho většího a dvou menších států. Ovšem například Británie preferuje vojenskou efektivitu v rámci plnění mezinárodní odpovědnosti, před multinárodnostním složením skupin. Nejaktivnějšími jsou skupiny Nordic (Švédsko, Finsko, Norsko, Estonsko, Norsko a Irsko) a Helbroc (Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Kypr), které již navázaly permanentní spolupráci. Právě navázání hlubší spolupráce mezi členskými státy v otázkách obrany a bezpečnosti je jedním z primárních záměrů konceptu Bojových skupin.

Ani ČR nezůstává stranou, v roce 2009 vytvořila Bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012, pod vedením Německa, s Rakouskem a Irskem (ve spolupráci s Chorvatskem a Makedonií). Na rok 2016 pak je naplánována tzv. Visegrádská skupina.

Ačkoliv formálně Bojové skupiny existují s poměrně jasnou strukturou i cílem, potýkají se se zásadním problémem. Dosud čekají na „ideální misi“, v níž by mohly být otestovány v praxi.

Problémy a výzvy

Nasazení Bojové skupiny musí jednomyslně schválit Rada EU a zároveň příslušné členské státy dle domácích procedur. Zájmy jednotlivých států se přitom značně liší a nalézt shodu se tak nepodařilo ani ohledně nasazení v misích, kde již jednotky EU působí. Mise v Čadu, Kongu, ani Somálsku, kde Bojové skupiny potenciálně mohly hrát podpůrnou (civilní) úlohu, nebyly považovány za vhodné. Nasazení Bojové skupiny jako rezervní síly v rámci mise Althea v Bosně a Hercegovině odmítl Vojenský výbor s obdobným odůvodněním.

Konflikt v Mali svou povahou představoval zatím největší příležitost pro zapojení Bojové skupiny. Ozbrojené teroristické skupiny relativně blízko evropských hranic vyžadovaly nasazení flexibilní mise, schopné zatlačit teroristy a obnovit pořádek před příchodem mezinárodních jednotek (Africké Unie a OSN). Polsko, mající jednotky v Afghánistánu, a Německo, které je s nasazením vlastních vojáků vždy váhavé, byly předběhnuty Francií. Místo koordinovaného nasazení aktuálně připravené Výmarské skupiny tak převzal unilaterálně úvodní iniciativu pouze jeden její člen – Francie.

Nasaditelnost Bojových skupin je rovněž omezena obecnou nechutí evropských států zapojovat se do vojenských misí. Očekávanou transformaci armád brzdí šetření (v roce 2010 pouze tři státy EU vydaly na obranu více než 2 % HDP). Mnoho národních armád je tak nepřipraveno na logisticky náročné mise. Tlak na systém sdílení kapacit – pooling and sharing – zároveň často vede k upřednostňování jedné armádní složky na úkor jiných. Ačkoliv v širším měřítku (např. NATO) může jít o pozitivní jev, akceschopnosti malých Bojových skupin trend neprospívá.

U skupin, jichž se neúčastní země s Operačním střediskem (Německo, Francie, Británie, Řecko a Itálie) může nastat problém s řízením mise. Bruselské operační centrum v rámci Vojenského štábu nemusí být vždy efektivní, protože jeho kapacity jsou omezené.

Přes výše zmíněné problémy mají Bojové skupiny významnou, nejen symbolickou roli. V rozsáhlém výzkumu německý Institut pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti (EU Battlegroups: What Contribution to European Defense, 2011) dospěl k závěru, že případné zrušení konceptu by vyslalo fatální signál o schopnosti a vůli EU efektivně působit při řešení  mezinárodních bezpečnostních konfliktů. Nezbývá než čekat, zda ideální mise pro Bojové skupiny EU přijde. Teprve poté bude možnost skutečně hodnotit přínos konceptu evropské bezpečnosti.

Autor: Filip Tuček, spolupracovník Euroskopu

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015