TTIP: budoucnost vztahů EU a USA?


Bára Červenková, 7.3.2013, psáno pro Euroskop

Druhý únorový týden oznámil prezident Barack Obama ve svém tradičním projevu o stavu unie záměr zahájit vyjednávání s EU o uzavření tzv. transatlantického obchodního a investičního partnerství (Transatlantic Trade and Invest Partnership, TTIP), tedy zóny volného obchodu mezi oběma celky. Myšlenka to ale, jak by se mohlo zdát, není nová. Její základy sahají až do 90. let, kdy se začaly objevovat první plány na efektivnější propojení transatlantického obchodu. Rozhodnutí o vytvoření TTIP je „jen“ vyústěním dlouhodobých (nejen ekonomických) partnerských vztahů mezi EU a USA, přestože až stávající nepříznivá ekonomická situace na obou stranách, stejně jako neustále rostoucí dynamika a konkurenceschopnost asijských ekonomik, jí vnukla větší důležitost a podnítila jejich politické představitele konat na daném poli více než kdy dříve.

Pro demonstraci vzájemné hospodářské důležitosti EU a USA využijme pár čísel. EU je největším exportérem na světě a právě 17 % veškerých exportů EU-27 (největší podíl) putuje do USA. Zatímco USA je stále nejsilnější ekonomikou světa a také největším importérem, mezi importéry do EU si drží třetí příčku za Čínou a Ruskem. Společně EU a USA tvoří necelých 30 % veškerého objemu zahraničního obchodu, když v roce 2010 na světových trzích zobchodovali dohromady celých 5 bilionů eur (z celkových celosvětových 16 bilionů). Vzájemně jsou obě entity také největšími investičními partnery. Jsou příjemci 57 % všech světových investic a sami investují do zahraničí 71 % celosvětového objemu, a to převážně mezi sebou. Až 70 % přímých zahraničních investic v USA je evropského původu. Pobočky amerických firem v Evropě (a naopak) jsou také nejvýznamnějšími zahraničními zaměstnavateli v obou regionech: transatlantická spolupráce „má na svědomí“ 15 milionů pracovních míst. Svou vzájemnou závislost obě ekonomiky jasně ukázaly po vypuknutí finanční krize, která se z amerického epicentra rychle přesunula na evropské finanční trhy. Zároveň jejich podíl ve všech oblastech v posledních letech klesá ve prospěch rychle se rozvíjejících ekonomik.

Jednání EU-USA: Catherine Ashton při setkání s Johnem Kerrym
Jednání EU-USA: Catherine Ashton při setkání s Johnem Kerrym (foto: Audiovisual ervice EU)

Prvním výraznějším krokem k vytvoření TTIP byla Transatlantická ekonomická rada založená v roce 2007 s cílem napomoci ekonomické konvergenci na obou stranách Atlantiku. Tím vznikla oficiální platforma pro transatlantický dialog o ekonomických záležitostech mezi členy Evropské komise a vlády Spojených států. Na summitu EU-USA konaném v listopadu 2011 byla založena „odnož“ této Rady – pracovní skupina High level working group on jobs and growth (HLWG). Jejím primárním úkolem bylo „určit politiky a opatření vedoucí ke zvýšení objemu obchodu a investic mezi EU a USA“, které byly konzultovány se stakeholdery, tedy s osobami a institucemi relevantními pro chod jednotlivých odvětví z řad zástupců firem, spotřebitelů, odborů, nevládních organizací či ochránců životního prostředí. Zjištěné výsledky mají vést k „podpoře tvorby nových pracovních míst, ekonomickému růstu a konkurenceschopnosti“ na obou stranách dohody. Pracovní skupina analyzovala oblasti mající potenciál naplnit tento cíl a 13. února 2013 publikovala svou závěrečnou zprávu, ve které doporučila zahájit vyjednávání o TTIP.

Obsáhlá dohoda o zóně volného obchodu dle doporučení skupiny bude vyjednávána v následujících oblastech:

1. Přístup na trh Pro snazší přístup na trhy má dojít k odstranění všech zbývajících cel vzájemného obchodu, které byly již výrazně sníženy v rámci vyjednávacích kol GATT a WTO a dnes jsou mezi EU a USA v průměrné výši jen okolo 4 %. Zřetel bude brán na speciální podmínky pro citlivé produkty, které by byly odstraňovány v postupných krocích v delším časovém horizontu. Kromě tarifních opatření typických pro tuto fázi ekonomické integrace je cílem vyjednávání také otevřít sektor služeb i v nových oblastech a celkově jej liberalizovat. Dále bude také snahou dosáhnout nejvyššího stupně liberalizace investičních toků a zjednodušit a zrovnoprávnit přístup nerezidentů na trh investic a veřejných zakázek.

I přes svůj nízký podíl na celkové tvorbě HDP (±2 %) bude velký problém v tomto případě tvořit zemědělství, které představuje sektor s možná nejvíce překážkami pro volný obchod – cla zde výrazně převyšují uvedený průměr (v případě EU činí v průměru 18,6 %, v případě USA 9,7 %). To také potvrzuje, že na obou stranách jde o sektor hojně dotovaný a chráněný před levnější zahraniční produkcí se silným zastoupením lobby. O komplikovanosti liberalizace zemědělství svědčí i selhání vyjednání během katarského kola WTO, kde se stalo nejspornější oblastí.

2. Netarifní překážky a regulace Tento bod bude ústředním tématem vyjednávání, jelikož největší překážkou transatlantického obchodu jsou tzv. „behind the border“ bariéry, které v konečném důsledku mohou odpovídat clům ve výši 10–20 %. Vesměs se jedná o rozdílné technické, bezpečnostní nebo třeba environmentální standardy, kterým se obchodující subjekty musí přizpůsobit, pokud chtějí působit na daném trhu. Dle HLWG by se měla vyjednávání pohybovat hlavně v oblastech sanitární a fytosanitární ochrany a technických bariér obchodu. Ambicí TTIP je přispět ke konvergenci, vzájemnému uznávání či dokonce odstranění nadbytečných legislativních požadavků lišících se na evropském a americkém trhu. Zároveň by měla být dohoda v tomto směru flexibilní a působit i do budoucna při tvorbě a harmonizaci dalších legislativních opatření tohoto typu.

Případnými benefity plynoucími z odstranění či alespoň snížení netarifních bariér se zabývala mj. expertní analýza zadaná Evropskou komisí. Zkoumány byly dopady v jednotlivých sektorech významných pro transatlantické obchodní a investiční vztahy, ale i dopad na ekonomiky EU a USA jako celky. Obecně lze říci, že odlišné licenční, certifikační, technické či jiné obdobné legislativní standardy představují pro firmy dodatečné finanční i administrativní náklady (nebo jim dokonce brání v přístupu na daný trh), přitom by mohly být minimálně sníženy částečnou harmonizací na obou stranách Atlantiku. Ušetřené náklady by pak mohly firmy využít efektivněji, například ve prospěch investic do lepšího kapitálového vybavení či inovací, a podpořit tak svou konkurenceschopnost. Pokles nákladů se pozitivně projeví i na cenách importovaného zboží, čímž se zvýší disponibilní důchod spotřebitelů. V návaznosti vzroste objem exportů a produkce firem, která jim umožní například vytvářet nová pracovní místa. Harmonizace investičních pravidel by zase napomohla růstu zahraničních investic, které jsou elementárním prvkem dnešního zahraničního obchodu. Tím, jak jsou jednotlivá odvětví mezi sebou provázána navzájem, pozitivní vývoj jednoho z nich pak může mít vliv na několik dalších. Dopad na všechna odvětví však samozřejmě nebude rovnoměrný. Studie upozorňuje, že nelze odstranit všechny netarifní překážky. Odhaduje, že zredukována může být asi polovina z nich.

Automobilový průmysl patří mezi nejdůležitější obchodní odvětví mezi EU a USA. Netarifní překážky zde dle výše zmíněné analýzy tvoří 26–27 % nákladů na obchod a investice, které by sjednocením některých regulací a standardů mohly být zredukovány až na 14 %. Tím by se zvýšil výstup obou ekonomik, více u EU (2,2 % ročně), která má v tomto odvětví komparativní výhodu, a HDP EU by tak nabylo o 12 miliard eur ročně. Ze změn by těžily také americké firmy mající své pobočky v EU a přínosem by koneckonců byla i nižší cena komponentů importovaných z EU. Export a investice by v tomto odvětví mohly vzrůst až o 4,3 % pro EU a 5,3 % pro USA. Pozitivní vývoj v automobilovém průmyslu by s sebou táhl i partnerská odvětví. Největší překážky v oblasti automobilového průmyslu jsou bezpečnostního a environmentálního charakteru, kde se liší například limity znečištění ovzduší či hlukové standardy. Je to také odvětví, které se těší hojné míře vládních investic do výzkumu a vývoje. Přístup na americký trh je navíc omezen zákonem „Buy American Act“ pocházejícím z období velké hospodářské krize, který stanovuje federální vládě povinnost preferovat při nákupu zboží vyráběné v USA z amerických materiálů. (Koupě neamerického zboží je možná jen v případě, že domácího zboží není dostatek, není kvalitní nebo je výrazně dražší.)

Komplikace při jednáních bude tvořit také odstraňování netarifních standardů a regulací v zemědělství. Velmi spornou otázkou je problematika GMO a jejich značení – v USA jsou povoleny, v EU přísně omezeny. Netarifní bariéry vytvářejí náklady ve výši 73 % v případě EU a 57 % v případě USA. Především se jedná o opatření argumentující ochranou veřejného zdraví a spotřebitele, rozdílné hygienická a fytosanitární opatření, rozdíly v ochranných obchodních známkách nebo odmítání USA udávat původ výrobků z EU.

3. Pravidla globálního obchodu V případě úspěšného zakončení negociací se bude jednat o největší bilaterální obchodní dohodu vůbec – v nominálním vyjádření bude tvořit až 50 % světového HDP a zahrne 800 milionů spotřebitelů. Díky své rozsáhlosti má dohoda ambice upevnit a dále rozvíjet pravidla celosvětového obchodu v oblastech, jako jsou právo duševního vlastnictví, ochrana životního prostředí či pracovní síly, které na obou stranách Atlantiku dosahují vysoké úrovně, ale u rychle se rozvíjejících trhů tomu tak vždy není. Dohoda by měla řešit také otázky protekcionismu, státních dotací a subvencí či exportních omezení surovin, jejichž bilaterální úprava by mohla přinést základy pro úpravu celosvětovou.

V současnosti probíhá příprava potřebných kroků u obou aktérů „doma“ s cílem zahájit vyjednávání v průběhu letošního června. Evropský komisař pro obchodní záležitosti Karel de Gucht ve svém nedávném projevu před výborem EP pro mezinárodní obchod označil budoucí dohodu o volném obchodu za „nejlevnější stimulační balíček“, který díky dalšímu otevření trhů a liberalizaci obchodu mezi USA a EU přinese ročně půlprocentní růst HDP EU a navíc nijak nezatíží veřejné rozpočty. Jak de Gucht ve svém projevu upozornil, v absolutním vyjádření by se mělo jednat až o dvě třetiny dnešního ročního rozpočtu EU, takže o desítky miliard eur. Pro USA by měla dohoda znamenat 0,4% růst HDP. Komisař de Gucht doufá, že EU a USA obsáhlou dohodu uzavřou do dvou let.

Autor: Bára Červenková, psáno pro Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality