Svět, kterému vládne »Gazpromistán«


Miroslav Zámečník, Hospodářské noviny, 11. 8. 2008

Proč Evropa nedokáže vyvinout skutečný tlak na Rusko, zemi s hrubým domácím produktem asi jako Belgie a Nizozemsko dohromady. Zemi, která má sotva třetinu obyvatel unie? Oficiální webové stránky ruského plynárenského kolosu Gazprom každému zájemci na precizních mapkách a textech v bezchybné angličtině nabízejí odpověď. Tiskové zprávy Gazpromu nabízejí itinerář šéfa řídícího výboru Alexeje Millera (Putinův člověk). A přinášejí tak svědectví o odhodlání udělat vše pro to, aby Gazprom byl »vedoucím globálním energetickým hráčem, který má autoritu a vliv ve světě«.

Nejsou to jen zbožná přání -podle tržní kapitalizace je Gazprom jednou ze tří největších energetických firem na světě a ovládá pětinu světové těžby zemního plynu. Žije přitom v symbióze s ruským státem, kterému patří přes 50 procent společnosti. Gazprom se pak objevuje všude, kde se něco děje; a kde může ruskou zahraniční politiku podpořit.

Pro naše úvahy je směrodatná vysoká intenzita jednání šéfů Gazpromu se středoasijskými republikami, zejména s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Kazachstánem. Mapa znázorňující trasu připravovaného »Pre-Caspian gas pipeline«, pomáhá pochopit, proč: z Turkmenbaši (bývalého Krasnovodsku na východním pobřeží Kaspiku v dnešním Turkmenistánu) má plynovod vést podél východního pobřeží Kaspického moře na sever přes Turkmenistán a Kazachstán až na ruské území.

Jestliže bude postaven tento plynovod, nebude pro změnu realizován plynovod »Nabucco«, silně prosazovaný Evropskou unií a Spojenými státy. Ten má vést také z Turkmenbaši. Nikoli ovšem na sever, ale pod mořem přes Ázerbájdžán, Gruzii a Turecko dále na západ. Jeho nejcennější vlastností je, že se ruskému území úmyslně vyhýbá obloukem.

Neboť pro Evropu platí: dejte mi energetickou bezpečnost, a mám zahraniční politiku.
Středoasijský plyn (podle toho, kterou rourou do Evropy doputuje) buď ruským kartám v evropské politice přidá další trumfy, anebo jejich hodnotu oslabí. Zájmem Gazpromu samozřejmě je udělat všechno pro to, aby se Evropa nedostala ke středoasijskému plynu jinak než přes Rusko.

Tahle strategie je pěstována léta, ale stejně tak dlouho Gazprom nedokáže odolávat pokušení využít svého tranzitního monopolu a středoasijské »-stány« »dojit« na předávacích cenách. Letos v březnu se ovšem pokusil strhnout přízeň zdejších prezidentů-emírů na svou stranu nabídkou, že od roku 2009 bude platit za plyn »evropské ceny«. To, co ale tyhle tři země chtějí ze všeho nejvíc, je šponovat svoji cenu na trhu co nejdéle. Proto podepisují memoranda s kdekým, ale konečné rozhodnutí, se kterou rourou se nakonec »ožení«, oddalují.

Gazprom proto čile jedná také s Íránem, který představuje teoreticky nejjednodušší alternativu pro »neruskou cestu«, jež by se zároveň dokázala vyhnout i nenáviděné Gruzii.

Tucet růží, Evropa a Bílé slunce pouště

Cesta středoasijského plynu přes Írán a Turecko by se oběma zemím velmi líbila, velmi se však nelíbí Američanům, a komfortní není ani pro Evropu, ani pro Rusko. A tak Gazprom jedná, ale v backgroundu nikdy neopomene zdůraznit, že Írán – ač má po Rusku druhé největší zásoby plynu na světě – plynem tak strašlivě plýtvá, že ho spotřebuje doma víc, než ho vytěží.

Írán je ovšem dobrý pomocník: ve stejný den, kdy přijíždí americký viceprezident Dick Cheney tlačit na Ázerbájdžán, posílá Írán ministerskou demarši, v níž preventivně protestuje proti pokládce plynovodu v Kaspickém moři z »ekologických důvodů«, navíc s dovětkem, že »vývoz ázerbájdžánského plynu lze přece bez dalších masivních investic dobře zajistit buď severní (ruskou) cestou, nebo jižní, přes Írán« (a Turecko).

Trasa pod Kaspikem přes Ázerbájdžán a Arménii je vyloučena. Vztahy obou zemí jsou již léta špatné, a vyhlídky na urovnání sporů kolem Karabachu jsou nulové. Rusové zásobují Arménii zemním plynem, prozatím s diskontem, ale od roku 2011 budou prý všechny postsovětské republiky platit »evropské ceny«. No, uvidíme, někde má smysl dávat slevu.

Takže Gruzie jako jediná realistická neruská tranzitní cesta do Evropy pro středoasijský plyn je něčím, co by Rusům leželo v žaludku, i kdyby Saakašviliho ani nenapadlo posílat do Cchinvali armádu, a naopak by denně posílal do Kremlu tucet čerstvých růží.

Význam plynových potrubí netřeba ruskému prezidentu Dmitriji Medvěděvovi nijak vysvětlovat, léta byl předsedou představenstva Gazpromu. Uznat Abcházii a Jižní Osetii je asi krok, který se nepovedl, ačkoli Putin i Medveděv určitě znají ruskou filmovou klasiku »Bílé slunce pouště« z roku 1969 včetně slavné sentence »Vastok dělo tonkoje« (Východ je delikátní záležitost).
Způsob, jakým Gazprom ruku v ruce s ruskou administrativou salámovou metodou rozděluje Evropu v otázce energetické bezpečnosti, je možné považovat téměř za umělecké dílo »plynové diplomacie«.

Vezměme si jako příklad další dva projekty plynovodů, které citlivě porcují »národní zájem«, a přitom pro Rusko představují velmi cenné »pozitivní externality«.

Díky německému exkancléři Schröederovi proslulý plynovod »Nordstream«, který má z ruského Vyborgu vést pod hladinou Baltu přímo do Německa, využívá nových ložisk v severním Barentsově moři. Politickým benefitem je jednak kooptace Němců, Norů a Nizozemců do projektu prostřednictvím jejich investorů, jednak obejití cesty přes Ukrajinu a Polsko, což má pro Rusko hodnotu samu o sobě. Není divu, že když se řekne »Nordstream«, informovaný Polák zuří, Ukrajinec zoufá.

Další – z ruského hlediska velmi cenný projekt – je »Southstream«, který rovněž obchází vzpurné postsovětské republiky, Ukrajinu a Gruzii a vede z ruského černomořského pobřeží do Bulharska, které již projekt navzdory hlasům opozice v parlamentu schválilo, těšíc se na tranzitní poplatky.¨

Projekt je to sice neobyčejně náročný, ale je technicky proveditelný, neboť využívá části infrastruktury a technologie, kterou si Rusové vyzkoušeli společně s italskými energetickými giganty na již provozovaném plynovodu »Bluestream«, jenž od roku 2005 dodává plyn do Turecka. Romano Prodi nebo Silvio Berlusconi, z ruského hlediska jsou oba »charošije parni«.

Ale zpátky k »Southstreamu«. Kromě Bulharů, Řeků, Italů, na něm mohou participovat i Srbové, Maďaři a Rakousko. Maďarský MOL a rakouský ÖMV mohou profitovat jak z »evropského« projektu Nabucco, tak ze Southstreamu. Proto je frekvence návštěv šéfa Gazpromu v Budapešti i ve Vídni víc než častá.

Odmyslíme-li si západní část Evropské unie, která není v těchto schématech nijak zvlášť angažována, a může si proto dílem dovolit buď tvrdý postoj (Británie), nebo vlažnost, pak už skoro všichni, kdo mohli být na ruských projektech zainteresováni, na nich také už zainteresováni jsou. Češi svůj tranzitní plynovod prodali, ale v diplomacii si tuhle hru nejspíš uvědomují a drží spíše tvrdší vládní »lajnu«.

Gazprom si je vědom, že konkurenční projekty mohou být také založeny na dovozu zkapalněného zemního plynu. I tady proto chce mít želízko v ohni. A proto jedná o společném postupu s Katarem (druhý největší vývozce zkapalnělého zemního plynu na světě), Indonésií, Vietnamem, Nigérií a Libyí.

Ruský energetický pokr s čínskou kartou

Úplně samostatnou kapitolou je způsob, jakým Gazprom irituje Američany prostřednictvím vztahů, které si pěstuje s Chávezem kontrolovanou venezuelskou státní petrolejářskou společnosti PDVSA. Venezuelský prezident přitom usiluje o přesměrování dodávek ropy z USA (dnes hlavní odběratel) do Číny.

Když už jsme zmínili říši středu, pak je třeba připomenout, že Gazprom pilně pracuje na plynovodu z ruského území do západní Číny. A také se nezdá, že by kladl obzvlášť velké překážky středoasijským projektům na vývoz ropy a plynu do Číny. Logickým vysvětlením je, že Čína a východoasijské země vůbec jsou v Rusku považovány za hodnotnou protiváhu evropského trhu.

Pak je tady jedna úvaha, která není vyčtená z webových stránek Gazpromu: světové toky ropy a plynu vedou buď potrubím, nebo námořními cestami prostřednictvím tankerů.

Smůla je, že například 80 procent dovozu ropy ze Středního východu pro východní Asii prochází několika úzkými hrdly, jež je možné snadno zablokovat. Hormuzský průliv z Perského zálivu, úžina Bab-el-Mandab mezi Jemenem a Somálskem, Malacká úžina mezi Indonésií, Malajsií a Singapurem. Každý neklid v úžinách, nemluvě již o jejich zablokování, zvedá strategický význam potrubí. Jde to sice obeplout, ale stojí to mnoho dolarů.

Evropa už to má sladké víc než dost

Rusové hrají svoji hru extrémně dobře. Jsou zpátky na velké scéně, mají vůli, silný motiv a mají i zdroje. Američané se soustředí na volby a po nich nebudou půl roku k užitku. Evropa je taková, jak bylo popsáno: energetická bezpečnost tvoří její zahraniční politiku. Na prahu českého předsednictví v unii stojí za to se zeptat: »Što takóje Jevrópa?«, a jak jí to s tím naším půlrokem »osladíme«. Tož tedy zejména mnohá bystrá jitra. Budeme je potřebovat.

Autor: Miroslav Zámečník, ekonom

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality