Marie Bydžovská, Euroskop, 14.6. 2013
Německý ústavní soud začal v úterý projednávat stížnosti na protikrizová opatření, k nimž v rámci programu nákupu dluhopisů OMT loni přikročila Evropská centrální banka (ECB). Rozhodnutí německých soudců je netrpělivě očekáváno, protože může uvrhnout měnovou unii do chaosu.
Těžko si představit, jak by se vyvíjela krize eurozóny, kdyby guvernér Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi v létě 2011 neslíbil, že jeho instituce „je připravena udělat cokoliv, aby ubránila euro“.
Svá slova potvrdil v září, když ohlásil zahájení neomezeného nákupu státních dluhopisů s názvem OMT (outright monetary transactions). V jeho rámci bude frankfurtská banka nakupovat cenné papíry zemí, které o to požádají a splní podmínky.
Finanční trhy na slova šéfa ECB reagovaly okamžitě a trvale. Spekulace na rozpad eurozóny téměř vymizely, zpevnil kurz eura a především se snížil výnos dluhopisů ohrožených zemí eurozóny. „Po Draghiho proslovu již nemělo žádný smysl sázet proti Evropské centrální bance – i přesto, že hospodářská situace v eurozóně před ním ani po něm nevypadala dobře,“ řekl pro magazín Spiegel Roberto Botero, manažer londýnského hedgeového fondu Sciens Capital. „Ty, kdo pokračovali v této strategii, to vyšlo nesmírně draho,“ dodal.
Německý odpor
Program OMT, který by znamenal de facto tištění peněz centrální bankou, nebyl spuštěn, v Německu se proti němu i přesto již nyní strhl silný odpor. Někteří Němci se totiž obávají, že akce frankfurtské banky může znamenat velké ztráty pro jejich peněženky. Pokud na sebe ECB převezme příliš rizikových aktiv, může zaznamenat ztráty, které by museli vyrovnat plátci daní, a to předně ti němečtí.
Podle průzkumu společnosti Forsa si 48 procent Němců přeje, aby soud program zastavil, 31 procent si myslí, že stížnost je neoprávněná.
Žalobu podalo celkem kolem 37 tisíc osob, mezi nimi zástupci natolik politicky odlišných směrů jako například konzervativní poslanec za vládní CSU Peter Gauweiler, nebo levicová strana Die Linke. Podle kritiků ECB překročila své pravomoci, protože skrytě pomáhá financovat vlády, což má výslovně zakázáno.
Předseda ústavního soudu Andreas Voßkuhle dal jasně najevo, že soud nebude rozhodovat o smyslu a účelu politiky záchrany eura. „To je a zůstává výhradně úkolem politiky,“ zdůraznil. Soudce v Karlsruhe podle něj budou rozhodovat o tom, zda ECB nepřekročila své kompetence.
Setkání spolužáků
Případ přivedl do soudní síně na opačné názorové straně dva bývalé spolužáky – Jense Weidmanna a Jörga Assmussena. První z nich nejdříve pracoval pro kancléřku Merkelovou a nyní stojí v čele německé centrální banky, druhý jmenovaný zamířil na ministerstvo financí a poté se stal členem výkonné rady ECB.
Podle Assmussena, který zastupoval namísto italského guvernéra Draghiho Evropskou centrální banku, byla nabídka nákupů dluhopisů zemí zatížených spekulativními útoky nezbytná k záchraně eurozóny před tzv. „credit crunchem“ (zamrznutí úvěrového trhu) a potencionální deflační spirálou (řetězec klesajících cen a navazující růst nezaměstnanosti a zpomalování hospodářství ).
Weidmann oponoval tím, že plán se rovná nebezpečnému mixu monetární a fiskální politiky a uvrhuje německé daňové poplatníky do nebezpečí. Centrální banka by se podle něj měla soustředit na hlavní úkol, který jí ukládá její mandát – udržování stabilní cenové hladiny.
Jaké jsou vyhlídky?
Jedná se o důležitý precedens – poprvé bude jednání evropské instituce posuzováno národním soudem. Nabízí se několik možných vyústění.
Soudci v Karlsruhe by mohli rozhodnout, že se jedná výhradně o záležitost spadající do evropského práva a tedy do kompetence Evropského soudního dvora. Nebo mohou k lucemburskému soudnímu dvoru podat dotaz.
Je velmi nepravděpodobné, že by ústavní soudci rozhodli o nezákonnosti programu OMT. Kdyby přesto k takovému výsledku došli, znamenalo by to, že Německo nemůže za současných podmínek dále zůstávat v měnové unii, nebo se přinejmenším účastnit některých jejích součástí. Vzhledem k tomu, jak důležité postavení největší ekonomika platící eurem zastává, konsekvence takového rozhodnutí by byly nedozírné.
Spíše je možné, že německý ústavní soud bude pokračovat v linii svých dosavadních rozsudků ve vztahu k EU známým jako „ano, ale“. Tak rozhodl v případě Lisabonské smlouvy nebo záchranného fondu ESM. Mohl by třeba požadovat větší transparentnost role Bundesbanky či ECB. Další možností by bylo omezit závazky Bundesbanky.
Na výsledek si nicméně budeme muset počkat několik týdnů, podle některých expertů nebude zveřejněn před spolkovými volbami konanými v září.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop