Peripetie maďarské demokracie


Petr Placák, EUROSKOP, 8. dubna 2014

Bezmála padesátiprocentní úspěch strany premiéra Viktora Orbána v nedělních parlamentních volbách v Maďarsku, navíc po druhé za sebou (před čtyřmi roky získala jeho strana Fidesz dokonce 53% hlasů) je v Evropě naprosto unikátní výsledek. Mohou za to maďarská historická specifika?

Po první světové válce přišli Maďaři o více než dvě třetiny území historických Uher a Budapešť, koncem 19. století velkolepě budovaná jako hlavní město pro 21 milionů obyvatel, se rázem stala předimenzovanou „obludou“ pro necelých 8 milionů lidí, přičemž čtvrtina etnických Maďarů se ocitla za hranicemi, které narýsovaly vítězné velmoci. Tato situace nemohla nevyvolat silnou nacionální reakci, která za druhé světové války přivedla Maďarsko na špatnou stranu barikády a která je v zemi přítomná dodnes. Aby to nebylo tak jednoduché, po roce 1956, kdy Maďaři krvavě bojovali s komunisty a ruskými okupanty, se tamní komunistický režim postupně liberalizoval. Za komunistického vůdce Jánose Kádára vládl v zemi tzv. gulášový komunismus a ve východním bloku se Maďarsko označovalo za veselý lágr, který Maďarům ostatní znevolněné národy střední a východní Evropy záviděly.

Teď je čas! Viktor Orbán na předvolebním mítinku před parlamentními volbami v roce 2010. Foto AP

Zdálo se být v logice věci, že po pádu komunismu v roce 1989 bude Maďarsko nadále hrát roli nejvyspělejší středoevropské země. Stejně jako Trianon odsoudil Maďarsko k nacionalismu a k pravicové diktatuře, liberální Kádárův režim 70. a 80. let zapříčinil to, že zemi po pádu starého režimu na dlouhou dobu ovládli postkomunisté. Když pak přišlo období stagnace, pocit dějinné křivdy se v zemi obnovil s plnou silou. Toto trauma je základ Orbánovy popularity a jeho volebního úspěchu, když socialisty obvinil, že rozkradli podniky nebo je zašantročili nadnárodním firmám a zemi přivedli cugrunt.

Orbán, opíraje se v parlamentu o ústavní většinu, zavedl v zemi jakýsi softputinovský režim, který je kritický k liberálnímu Západu, omezuje některé svobody a snaží se účelově oživovat domácí tradice. K tomu patří i snaha vytlačit ze země některé nadnárodní korporace a „maďarizovat“ ekonomiku. Na jednom z předvolebních mítinků Orbán mimo jiné prohlásil: „Za poslední roky jsme světu dokázali, že jsme národem silných a statečných. Postavili jsme se proti našim protivníkům: světu financí, imperiálnímu kapitalismu… Mějme na paměti: nikdo kromě nás samotných si nepřeje, abychom se stali silnou a úspěšnou zemí.“

Co na první pohled vypadá poněkud paranoicky je ve skutečnosti směs kulturních vzorců a stereotypů z minulosti, konkrétně v maďarské společnosti stále živého trauma z Trianonu, které je promíšeno s nostalgií na dobu kádárismu – Maďarsko je jediná postkomunistická země mimo bývalý Sovětský svaz, kde si menšina lidí (48%) myslí, že vývoj po roce 1989 byla změna k lepšímu.

Orbánova vláda má pochopitelně daleko k současnému kremelskému režimu. I když má vláda pod palcem veřejnoprávní média, v zemi se nevraždí vůči režimu kritičtí novináři ani se Budapešt nechystá obsadit jižní Slovensko nebo Sedmihradsko, aby „hájilo“ „zájmy“ tamních Maďarů. Vedle hospodářských úspěchů, jako je snížení nezaměstnanosti, či hospodářského populismu, jako bylo skokové snížení cen energií před volbami, Orbán ovšem politicky využívá podobné rozpoložení, jaké cítí mnozí Rusové po rozpadu Sovětského svazu: jsme sami, svět nám škodolibě hází klacky pod nohy, co si sami nevybojujeme, to nebude. Orgánová vláda je směs sympatického pragmatismu a méně sympatického popichování národoveckého přesvědčení o zvláštním osudu Maďarska. Orbánův Fidesz je ale bezpochyby hrází proti extremistickému a antisemitskému Jobbiku, který se dovolává Velkého Maďarska, dlouhodobě posiluje a jeho dvacetiprocentní zisk je varující. Orbán naproti tomu svět uklidňuje: „Místo Maďarska je v Evropské unii.“

To se ukáže v květnových volbách do europarlamentu. Každopádně statisíce Maďarů si to myslí doslova. Podle statistik v posledních několika letech odešlo ze země na Západ půl milionů frustrovaných maďarských občanů, podobně jako tomu bylo po ruské okupaci v roce 1956. Jako kdyby se nad Maďarskem stále vznášel jakýsi „historický“ splín.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality