Rakousko se ani po volbách příliš nezmění


Rudolf Kučera, psáno pro EUROSKOP, 3. října 2008

Při pohledu na výsledky předčasných voleb v Rakousku se většina komentátorů pochopitelně ptá po příčinách značného úspěchu dvou pravicově-populistických stran: Svobodných Heinze Christiana Strache a Svazu pro budoucnost Rakouska Jörga Haidera (podle předběžných výsledků získali Svobodní 18 % a Svaz (BZÖ) 11%, dohromady tedy téměř třicet procent všech hlasů). Odpovědí je řada, ale zatím převažuje názor, že šlo především o protestní volbu proti velké koalici, proti stávajícímu politickému establishmentu. Podle mého názoru je spíš na místě mluvit o aktivní volbě určitých orientací a názorových přístupů.

Připomeňme nejdřív, že převážnou většinu voličů těchto stran představují mladí lidé – podle jednoho průzkumu volilo Svobodné 33% občanů mladších třiceti let. Poslanec Strache používal v kampani neobyčejně primitivní a nesmyslná hesla. Namátkou vybírám například „Islam statt Daheim, což, volně přeloženo, znamená „Islám místo domova. Znamená to tedy, že Rakousku hrozí, že se stane islámských státem? Ani v nejmenším.

Nebo: „Deutsch statt nix verstehe´n, přeloženo „Německy místo nic nerozumět. A tak by bylo možno pokračovat. Stručně řečeno, Strache šířil názor (nebo: vycházel vstříc názoru), že za všechny skutečné i smyšlené potíže Rakouska mohou přistěhovalci, hlavně muslimové, kteří se nechtějí učit německy, podvádějí s žádostmi o asyl a měli by být vyhoštěni. A spolu s nimi nejlépe všichni „cizáci, protože nikdo z nich neumí pořádně jazyk domácích. Rakousko má přitom velmi přísnou azylovou politiku, kterou zavedla hlavně Lidová strana, a pečlivě střeží své hranice, aby do země nepronikali nelegální migranti.

Cizinci a EU: umělí strašáci

Také druhá pravicově-populistická strana, BZÖ, burcuje proti přistěhovalcům a proti tomu, že údajně poškozují Rakousko, což bývá vyjadřováno heslem „Rakousko Rakušanům. Obě strany záměrně šíří strach a přidávají k běžným obavám (ze zdražování, ze ztráty pracovního místa atd.), které mají Rakušané stejně jako všichni ostatní občané v Evropě, strach z přílivu cizinců. Dělají z cizinců viníky většiny problémů.

Druhým velkým strašákem je Evropská unie, z níž pravicoví populisté vyrábějí jakéhosi molocha, ohrožujícího rakouskou domovinu. Svobodní požadují vystoupení Rakouska z Unie a BZÖ odmítnutí řady jejích pravidel a norem. Převládají přitom emoce. Proti cizincům i proti Evropské unii. Tedy žádná protestní volba proti velké koalici nebo politickému establishmentu. Sami Svobodní jsou totiž na politické scéně dlouho a patří k establishmentu stejně, jako obě velké strany – lidovci a sociální demokraté.

Jenom krátce k jejich historii. Už od osmdesátých let 19. století existoval v Rakousku vedle socialistického a křesťansko-konzervativního směru tzv. německo-nacionální proud. V roce 1949 vznikl svaz Nezávislých, jenž od roku 1955 dostal jméno Svobodná strana Rakouska a později se přejmenoval na Die Freiheitlichen, tedy Svobodní.

Poprvé byli ve vládě (a na to se často zapomíná), již v roce 1983, spolu se socialisty, protože u nich převažoval hospodářský liberalismus. Od roku 1986 se však dostal do čela strany Jörg Haider a Svobodní se vyprofilovali jako pravicově populistická strana, těžící z libovolné kritiky velké koalice lidovců a socialistů. Liberální křídlo pak ze strany odešlo, založilo Liberální fórum a pokoušelo se etablovat jako samostatné seskupení.

Svobodní: temná strana velké koalice

Podle předního rakouského politologa Antona Pelinky však Svobodní v podstatě patří k velké koalici, protože ji svou nesmyslnou xenofobií, relativizací nacionálně-socialistické minulosti, útoky na evropskou integraci a evropské partnery vlastně pomáhají udržovat při životě.

Řekl bych, že jsou jakousi temnou stranou velké koalice. Proto také v roce 2000 přišla ostrá reakce Evropské unie na vytvoření koaliční vlády lidovců a Svobodných. V roce 2005 se Svobodní rozpadli na dvě strany, Svobodné a Svaz pro budoucnost Rakouska, do jehož čela se postavil Jörg Haider a dále pokračoval v koaliční vládě s lidovci. Svobodní se naopak zase ujali své opoziční role.

Rakousko bylo, je a bude stranickým státem, v němž politické strany kontrolují téměř celý politický život a navíc – a to je důležité zdůraznit – jsou široce zakotveny ve společenském a sociálním životě společnosti. Stále ještě mají své proporční zastoupení ve všech sférách, ve státní správě, výrobní oblasti, školství atd. Nesmíme přitom zapomínat, že základem rakouské poválečné demokracie nebyli pouze socialisté a lidovci, ale také, i když v menší míře, Svobodní. Jen se o tom kvůli image Rakouska ve světě nesmělo příliš hovořit, nebylo to politicky korektní. Nyní to trochu více vystoupilo na povrch, protože pravicoví populisté dosáhli příliš viditelného úspěchu.

V Rakousku bude tedy nadále vládnout velká koalice, protože získala parlamentní většinu, ale bez spolupráce s populisty to nebude dost dobře možné. Velký problém to ale patrně nezpůsobí, protože všechny čtyři hlavní strany (nebo vždy v určité otázce několik z nich), mají hodně společného. Rakousko je totiž zemí, v níž stále ještě přetrvává duch konsociační demokracie, jenž znamená přednost dohody před konkurenčním zápasem politických stran.

Autor: Rudolf Kučera, politolog, psáno pro Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality