Krize v USA aneb Jak komunisté obsadili Wall Street


Pavel Bratinka, MF DNES, 7. října 2008

Přes záplavu slov jsou některá podstatná fakta o krizi na Wall Streetu zmíněna jen mimochodem. Nebo přinejmenším řečena jazykem nesrozumitelným laikovi. Zaprvé postrádám jasné a opakované konstatování, že celá krize byla způsobena tím, že v USA se dlouhou dobu půjčovaly velké peníze sociálně slabším lidem. V USA se finanční instituce chovaly tak, jakoby měly za úkol realizovat nějaký sociálnědemokratický program „bydlení ve vlastním bytě či domě pro všechny“.

Milionům lidí, kterým by banky všude mimo USA – tedy včetně našich – úvěr či hypotéku na nákup vlastního bydlení pro jejich chudobu odmítly, se v zemi údajně bezohledného kapitalismu dostalo uctivého zacházení jako váženým klientům banky. Každému podle jeho potřeb, ale každý bude splácet jen podle svých schopností. Který politický tábor nese hlavní odpovědnost za to, že kapitalisté se chovali tak nekapitalisticky?

Zadruhé postrádám konstatování o jednom velkém pozitivu celé věci. Velká část těchto sociálně slabších, kteří by jinde neměli šanci nějakou hypotéku získat, jsou dnes majitelé nemovitostí a hypotéky řádně splácejí. Navíc v případě nesplácení hypotéky dlužníkům hrozí pouze propadnutí a vystěhování z dané nemovitosti a nikoliv exekuce na další majetek.

Za třetí postrádám informace, odkud pocházejí peníze, za které velké investiční banky tyto vpravdě sociální půjčky financovaly. Jaká část pocházela od bohatých lidí, jaká od různých fondů, do kterých investují i nebohatí lidé, či od penzijních fondů, jaká od obchodních bank a konečně kolik peněz pocházelo od cizích vládních fondů (například čínského). Veřejnost by se tak dozvěděla, kdo další je krizí ohrožen a proč se toto ohrožení dotýká i běžných lidí.

Záchranná akce amerického Kongresu zachraňuje především peníze těchto investorů a nikoliv kapitál vlastníků investičních bank či dokonce majetek předních manažerů těchto investičních bank a jejich investičních fondů. Není to pomoc tlustým bankéřům z Wall Streetu, ale investorům, kteří spoléhali na jejich rozum a svěřili jim své peníze. Odprodejem dnes málo výnosných pohledávek státu bankéři získají hotovost, kterou budou moci použít na výplatu investorů, čímž odvrátí jejich poškození či bankrot. Odvrácení jejich vlastního bankrotu bude jen nechtěným důsledkem státního zásahu. Neškodilo by ani opakované vysvětlování rozdílu mezi investiční bankou a obchodní bankou, který je českému čtenáři téměř neznámý.

Za čtvrté jsem nenarazil na jakoukoliv zmínku o tom, v čích kapsách skončily peníze, které se nyní postrádají. V kapsách manažerů investičních bank a fondů? Nebo oněch kapitalistů – vlastníků investičních bank? Pokud ano, z čeho by pak půjčovali těm sociálně slabším na nákup nemovitostí? Ti přece museli platit hotově stavebním firmám nebo předchozím majitelům. Tím jsme si ale na otázku odpověděli – většina peněz skončila v kapsách majitelů a pracovníků stavebních a subdodavatelských firem a těch řadových Američanů, kteří si koupili na hypotéku dům, aby jej po čase dráže prodali a realizovali, jak by řekli naši komunisté a mnozí američtí demokraté, „bezpracný spekulativní zisk.

Jsou jich pěkné miliony. Žádného z nich přitom samozřejmě nemotivovala chtivost zisku jako ty mamonu propadlé manažery či kapitalisty z Wall Streetu. Mnozí z nich dokonce budou volit demokraty, neboť ti přece správně odsuzují honbu za ziskem a nedostatek regulace investičních bank, která by bývala včas nařídila těm ziskuchtivým bankéřům „chudým nepůjčovat a pohledávky za nimi nekupovat.

Za páté chybí jasné konstatování, že konečný účet za záchrannou operaci bude znám teprve tehdy, až stát vykoupené pohledávky, za které rozhodně nebude platit plnou cenu, prodá na trhu poté, co ekonomika vpluje do klidnějších vod. Je proto absurdní mluvit o tom, že to bude daňové poplatníky stát celých 700 miliard.

A za šesté? Nikde jsem nezaznamenal alespoň náznak úžasu nad jedním paradoxem. První pokus Kongresu o záchranu Wall Streetu se nepodařil pro odpor většiny republikánů a menšiny demokratů. Již snad sto let jsou levicovými kruhy republikáni označování za stranu velkokapitálu a demokraté za stranu „malých lidí. Podle této úvahy by republikáni měli návrh podpořit jako jeden muž. Nestalo se tak.

Většina republikánů v Kongresu totiž skutečně sdílí přesvědčení svých voličů, že nelze vlastní selhání řešit na účet druhých a že se bohatým nemá pomáhat. Ač si republikánští poslanci byli vědomi, že jejich voliči nepochopili, že v tomto konkrétním případě nejde vůbec o pomoc bohatým manažerům a majitelům bank či zaslepeným investorům, ale o obnovu důvěry na finančních trzích, nedokázali se tomu voličskému tlaku vzepřít. Je to samozřejmě jejich selhání v základní odpovědnosti vůči svojí zemi, ale zároveň to ukazuje, jaké hodnoty jejich voliči vyznávají. Je to velmi jasná výpověď o střetu dvou přístupů k životu, který bude hrát významnou roli i v blížících se prezidentských volbách.

Autor: Pavel Bratinka, poradce pro otázky Evropské unie

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality