Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Poselství Petra Velikého Západu

Carlos Alberto Montaner, E15, 9. října 2008

Na Českou republiku vychází předsedání Evropské unii ve chvíli, kdy se nad světem vznáší přízrak nová verze studené války. A zejména v Latinské Americe začíná nabírat na síle. Zatímco píši tyto řádky, ruský jaderný křižník Petr Veliký pluje směrem k břehům Latinské Ameriky v čele flotily, složené ze čtyř mohutných lodí. Ano, ruským válečným lodím už se teď nedávají jména po hrdinných soudruzích, ale po osobnostech z carských dob. Ke konvoji se mají připojit ještě lodě venezuelského námořnictva a všechny si pak vyzkoušejí společné manévry. Proč? Moskva má v úmyslu zúčtovat s Washingtonem za jeho podporu Gruzii a nezávislosti Kosova.

Petr Veliký je největším atomovým křižníkem planety. Veze na své palubě raketomety. Je jich třicet dva a některé z nich by bez potíží dokázaly rozmetat na prach středně velkou vesnici.

Historie jména této lodi je tak trochu odrazem dějin dnešního rozkolísaného Ruska. Stavbu velelodi nařídil v roce 1986 Michail Gorbačov. A na počest svého nedávno zesnulého poradce - takto bývalého šéfa KGB a premiéra - ji pojmenoval Jurij Andropov. Křižník byl ale dokončen až v roce 1996, za éry Borise Jelcina, a nakonec ho tedy pojmenovali Petr I. Veliký. Pro Vladimira Putina - který je i po odchodu z prezidentského křesla nadále tím, kdo v Rusku rozhoduje - představuje loď (provokativně brázdící vody kolem Ameriky pod ruskou vlajkou a se jménem jedné z jím nejobdivovanějších osob na boku) luxusní dárek, který mu nadělila šťastná shoda okolností.

Vladimir Putin má portrét Petra Velikého ve své pracovně. A je hodně pravděpodobné, že někdejší car pro něj znamená jeden z hlavních zdrojů inspirace. Koneckonců - právě tento monarcha se rozhodl napodobovat ve všem Západ, aby ho přemohl. Od Holanďanů se naučil stavět lodě; své vojsko přebudoval podle německého vzoru, aby mohl čelit Švédům, Polákům a Turkům.

Car Petr si umínil - a také toho dosáhl - že Rusko bude evropskou mocností. Ba co víc, že bude i mocností americkou. To na jeho rozkaz pronikla Ruská Armáda, vedená Vitusem Beringem, do země Sarah Palinové. A započala tak pomalou a nepokojnou okupaci ohromného aljašského teritoria, které Moskva nakonec v roce 1867 prodala vládě Andrewa Johnsona ze stejných pohnutek jako Napoleon Louisianu Jeffersonovi: byli ochotni podniknout cokoli, jen aby zabránili Angličanům v zabrání těchto území.

Nepřítel mého nepřítele

Něco podobného chce provést Vladimir Putin dnes. Kdokoliv nakonec získá ve Spojených státech post prezidenta - stejně jako ti, kdo se střídají v řízení osudů Evropské unie - musí čelit této nebezpečné realitě: Rusko se zatvrzele chce stát mocenským centrem. Centrem, které se chce - stejně jako za dob Petra Velikého - podobat Západu. Ale jen proto, aby mu dokázalo čelit, ne aby s ním spolupracovalo. K tomu se připojuje další nepohodlný aspekt. Jestliže strategické cíle jsou stejné jako v případě krutého cara, taktiku a modus operandi určenou k dosažení vytyčeného cíle, vyvinul Kreml v průběhu 20. století. Základem se stala Kominterna založená kdysi Leninem pro nábor sympatizantů marxismu, kteří se pak věnovali mezinárodnímu boji na všech možných frontách.

A tady vstupuje do hry Hugo Chávez, jehož politický projekt (navržený s delirickou podporou umírajícího Fidela Castra) je ve své nejhlubší podstatě také protizápadní.

Chávez je přesvědčen, že v Moskvě nalezl perfektního spojence, který mu bude krýt záda, zatímco bude společně se svými satelity - prozatím jsou to jihoameričtí lídři Evo Morales, Daniel Ortega a Rafael Correa - budovat Socialismus 21. století. A paktovat se s jakýmkoliv režimem, který s ním bude ochoten sdílet protizápadní náboj. Lhostejno, zda to bude islámská teokracie v Íránu nebo severokorejský marxistickoleninský blázinec. Prvořadou roli nehraje v Chávezových očích nějaká ideologická koherence, ale především nenávist ke společnému nepříteli, jehož se rozhodli stůj co stůj zničit.

Nesmějte se klaunovi

Ze strany Spojených států a Evropské unie by bylo velkou nezodpovědností nepustit se do velmi vážné rozpravy o těchto nových hrozbách a samozřejmě i jejich možných implikacích.
Od kubánské raketové krize v říjnu roku 1962 jsme nikdy nestáli tak blízko vypuknutí třetí světové války, jako nyní. Je možné, že by se ještě dala zažehnat studená válka s Moskvou. Ale to by nejdříve západ musel pochopit nebezpečí, které se začíná rodit. A reagovat na něj vyvinutím přiměřené společné obrany.

Ano, můžeme se samozřejmě na Hugo Cháveze dívat jako na groteskní postavičku, která utekla z cirkusu. Ale se zásobou mnoha miliard petrodolarů - a na přídi ruského křižníku - se z něj stává prudce nebezpečné stvoření. Ignorovat tato fakta znamená strkat pověstnou hlavu do písku a zahrávat si s národní bezpečností.

Možná bude pro Prahu - v době, kdy bude předsedat evropskému společenství - velkým úkolem právě tohle: vytvořit podmínky k posílení bezpečnosti ve světě. A dát všem spojencům najevo, že to, co se děje v Latinské Americe, se týká také celého Západu.

Autor je kubánský exilový novinář a spisovatel. Do Prahy přijede jako host letošního ročníku konference Fórum 2000.

Autor: Carlos Alberto Montaner

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015