Carlos Alberto Montaner, E15, 9. října 2008
Na Českou republiku vychází předsedání Evropské unii ve chvíli, kdy se nad světem vznáší přízrak nová verze studené války. A zejména v Latinské Americe začíná nabírat na síle. Zatímco píši tyto řádky, ruský jaderný křižník Petr Veliký pluje směrem k břehům Latinské Ameriky v čele flotily, složené ze čtyř mohutných lodí. Ano, ruským válečným lodím už se teď nedávají jména po hrdinných soudruzích, ale po osobnostech z carských dob. Ke konvoji se mají připojit ještě lodě venezuelského námořnictva a všechny si pak vyzkoušejí společné manévry. Proč? Moskva má v úmyslu zúčtovat s Washingtonem za jeho podporu Gruzii a nezávislosti Kosova.
Petr Veliký je největším atomovým křižníkem planety. Veze na své palubě raketomety. Je jich třicet dva a některé z nich by bez potíží dokázaly rozmetat na prach středně velkou vesnici.
Historie jména této lodi je tak trochu odrazem dějin dnešního rozkolísaného Ruska. Stavbu velelodi nařídil v roce 1986 Michail Gorbačov. A na počest svého nedávno zesnulého poradce – takto bývalého šéfa KGB a premiéra – ji pojmenoval Jurij Andropov. Křižník byl ale dokončen až v roce 1996, za éry Borise Jelcina, a nakonec ho tedy pojmenovali Petr I. Veliký. Pro Vladimira Putina – který je i po odchodu z prezidentského křesla nadále tím, kdo v Rusku rozhoduje – představuje loď (provokativně brázdící vody kolem Ameriky pod ruskou vlajkou a se jménem jedné z jím nejobdivovanějších osob na boku) luxusní dárek, který mu nadělila šťastná shoda okolností.
Vladimir Putin má portrét Petra Velikého ve své pracovně. A je hodně pravděpodobné, že někdejší car pro něj znamená jeden z hlavních zdrojů inspirace. Koneckonců – právě tento monarcha se rozhodl napodobovat ve všem Západ, aby ho přemohl. Od Holanďanů se naučil stavět lodě; své vojsko přebudoval podle německého vzoru, aby mohl čelit Švédům, Polákům a Turkům.
Car Petr si umínil – a také toho dosáhl – že Rusko bude evropskou mocností. Ba co víc, že bude i mocností americkou. To na jeho rozkaz pronikla Ruská Armáda, vedená Vitusem Beringem, do země Sarah Palinové. A započala tak pomalou a nepokojnou okupaci ohromného aljašského teritoria, které Moskva nakonec v roce 1867 prodala vládě Andrewa Johnsona ze stejných pohnutek jako Napoleon Louisianu Jeffersonovi: byli ochotni podniknout cokoli, jen aby zabránili Angličanům v zabrání těchto území.
Nepřítel mého nepřítele
Něco podobného chce provést Vladimir Putin dnes. Kdokoliv nakonec získá ve Spojených státech post prezidenta – stejně jako ti, kdo se střídají v řízení osudů Evropské unie – musí čelit této nebezpečné realitě: Rusko se zatvrzele chce stát mocenským centrem. Centrem, které se chce – stejně jako za dob Petra Velikého – podobat Západu. Ale jen proto, aby mu dokázalo čelit, ne aby s ním spolupracovalo. K tomu se připojuje další nepohodlný aspekt. Jestliže strategické cíle jsou stejné jako v případě krutého cara, taktiku a modus operandi určenou k dosažení vytyčeného cíle, vyvinul Kreml v průběhu 20. století. Základem se stala Kominterna založená kdysi Leninem pro nábor sympatizantů marxismu, kteří se pak věnovali mezinárodnímu boji na všech možných frontách.
A tady vstupuje do hry Hugo Chávez, jehož politický projekt (navržený s delirickou podporou umírajícího Fidela Castra) je ve své nejhlubší podstatě také protizápadní.
Chávez je přesvědčen, že v Moskvě nalezl perfektního spojence, který mu bude krýt záda, zatímco bude společně se svými satelity – prozatím jsou to jihoameričtí lídři Evo Morales, Daniel Ortega a Rafael Correa – budovat Socialismus 21. století. A paktovat se s jakýmkoliv režimem, který s ním bude ochoten sdílet protizápadní náboj. Lhostejno, zda to bude islámská teokracie v Íránu nebo severokorejský marxistickoleninský blázinec. Prvořadou roli nehraje v Chávezových očích nějaká ideologická koherence, ale především nenávist ke společnému nepříteli, jehož se rozhodli stůj co stůj zničit.
Nesmějte se klaunovi
Ze strany Spojených států a Evropské unie by bylo velkou nezodpovědností nepustit se do velmi vážné rozpravy o těchto nových hrozbách a samozřejmě i jejich možných implikacích.
Od kubánské raketové krize v říjnu roku 1962 jsme nikdy nestáli tak blízko vypuknutí třetí světové války, jako nyní. Je možné, že by se ještě dala zažehnat studená válka s Moskvou. Ale to by nejdříve západ musel pochopit nebezpečí, které se začíná rodit. A reagovat na něj vyvinutím přiměřené společné obrany.
Ano, můžeme se samozřejmě na Hugo Cháveze dívat jako na groteskní postavičku, která utekla z cirkusu. Ale se zásobou mnoha miliard petrodolarů – a na přídi ruského křižníku – se z něj stává prudce nebezpečné stvoření. Ignorovat tato fakta znamená strkat pověstnou hlavu do písku a zahrávat si s národní bezpečností.
Možná bude pro Prahu – v době, kdy bude předsedat evropskému společenství – velkým úkolem právě tohle: vytvořit podmínky k posílení bezpečnosti ve světě. A dát všem spojencům najevo, že to, co se děje v Latinské Americe, se týká také celého Západu.
Autor je kubánský exilový novinář a spisovatel. Do Prahy přijede jako host letošního ročníku konference Fórum 2000.
Autor: Carlos Alberto Montaner