Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Bolestné lámání obručí

28.05.2008
Na podzim roku 2000 prožívalo Srbsko období nadějí. Po vítězství Vojislava Koštunici v zářijových prezidentských volbách a následném kolapsu autoritativního režimu se vlády ujala opozice, která se po celé uplynulé desetiletí marně snažila zbavit Slobodana Miloševiće moci. Většina populace věřila, že vnitropolitické změny pročistí politickou a společenskou atmosféru, ukončí dlouhou ekonomickou krizi a především nastartují rychlé a razantní zvyšování životní úrovně. Tyto nálady se odrazily na výsledcích parlamentních voleb, které se uskutečnily v prosinci 2000. S převahou v nich zvítězila koalice bývalých opozičních stran (Demokratická opozice Srbska).

Porážku utrpěla nejen Miloševićova Socialistická strana Srbska, ale i Srbská radikální strana, šovinistická formace vedená Vojislavem Šešeljem. Vystřízlivění z popřevratové euforie však přišlo neobyčejně brzy. Vzápětí po Miloševićově pádu se roztrhly obruče mezinárodně politické izolace Srbska. Rychle začal fungovat demokratický politický systém. Vytvořily se předpoklady pro zahájení zásadní transformace hospodářství. Každodenní život srbských občanů však tyto důležité změny ovlivnily jen velmi málo. Reálné příjmy většiny obyvatel setrvaly na stejné, tedy velmi nízké úrovni. Vstup do OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací neprovázelo rušení vízového režimu. Před cestou do západní i střední Evropy se občané Srbska museli i nadále podrobit ponižující byrokratické proceduře. Následně se vízová povinnost dokonce rozšířila i na Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Kocovinu, které do které začala srbská společnost zabředávat již během první poloviny roku 2001 a z níž se dodnes nedokázala vymanit, nezpůsobila jen neopodstatněná euforie, obvykle provázející většinu podobných politických zvratů. V Srbsku se za posledních deset let nahromadilo veliké kvantum problémů. Jen menší část z nich přímo souvisela s Miloševićovou politikou. Ostatní byly důsledkem historického vývoje a složité vnitřní i mezinárodní konstelace, která se vytvořila během dramatického rozkladu jugoslávské federace. S těmito problémy by se nejen počátkem 90. let, ale v celém průběhu této dekády těžko vyrovnávala jakákoliv bělehradská politická reprezentace.

Srbsko tak na přelomu let 2000 a 2001 nečekala jen obnova hospodářství nedávno poničeného agresí armád NATO,  transformace ekonomiky a zavedení demokratického politického systému. Tyto obtížné úkoly dále, a to neobyčejně výrazně, komplikovala nedořešená úprava vztahů s Černou Horou, problém budoucího statutu Kosova, poměr k Republice srbské v Bosně a Hercegovině a mnoho dalších reziduí konfliktů, které provázely rozklad jugoslávské federace. K nejobtížnějším a nejbolestnějším patřilo hledání modu vivendi s mezinárodním soudním tribunálem v Haagu, požadujícím vydání desítek obviněných osob, které se skutečně či domněle nacházely na území Srbska. Nová mocenská garnitura se musela zabývat budoucností statisíců srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Kosova. 

Naděje vkládané do nové vlády umocňovala základní, a vlastně jen jediná propagandistická linie šířená po celé předcházející desetiletí bělehradskou opozicí v harmonickém akordu s přístupem západních mocností k Srbsku. Srbské veřejnosti bylo v různých variacích neustále opakováno: Všechny konflikty na území bývalé Jugoslávie vyvolal Slobodan Milošević. Jen on se svou mocenskou klikou zavinil současnou mizérii Srbska. V důsledku tisícinásobného opakovaní této myšlenky a vzhledem k ještě stupidnější propagandě Miloševićova režimu velká část společnosti této tezi uvěřila.

Výchozí pozici Srbska výrazně zhoršovala krajně problematická kvalita nové mocenské garnitury, její neobyčejně komplikovaná struktura a hluboké averze, které se mezi jejími vůdci vytvořily již během dekády neúspěšných pokusů o svržení Slobodana Miloševiće.

V rámci srbské opozice nepůsobil v 90. letech významnější proud, který by bylo možné označit jako občanský či nenacionalistický. Výjimku představoval jen nepočetný a málo vlivný Občanský svaz Srbska. Militantní zaslepený doktrinářský antinacionalismus jeho vůdců navíc odpuzoval tu část voličů, která by v podobné straně jinak hledala alternativu vůči Miloševićovi i velkým opozičním formacím.

Ostatní opoziční strany zaujaly ve vztahu ke konfliktům v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu podobná stanoviska jako Miloševićova oligarchie. Některé z nich zastávaly trvale (Koštunicova Demokratická strana Srbska) či přechodně (Djindjićova Demokratická strana) ještě neústupnější postoje. Dnes se například málo připomíná událost z roku 1995, kdy Zoran Djindjić, poté co Milošević přerušil pomoc bosenským Srbům a uzavřel hranice s Bosnou, teatrálně podpořil Radovana Karadžiće.       

Již počátkem roku 2001 se začaly v rámci vládnoucí garnitury formovat dva názorově odlišné a záhy poté i vzájemně znepřátelené tábory. První tvořila Demokratická strana Srbska federálního prezidenta Vojislava Koštunici, druhý Demokratická strana, jíž vedl nový srbský premiér Zoran Djindjić. 

Koštunica se jako jeden z mála politiků mohl oprávněně pyšnit svým důsledným opozičním postojem vůči autoritativnímu režimu. Koštunicova mravní integrita a specifické charisma výrazným způsobem přispěly k jeho vítězství v prezidentských volbách, a tak k pádu Miloševićovy oligarchické vlády. V jednom z klíčových momentů moderních srbských dějin však Koštunica nakládal s výkonnou mocí přespříliš opatrně. Projevoval nechuť k radikálním reformám a k zásadním, většinou bolestným, a tedy nepopulárním opatřením. Scházely mu potřebné vůdcovské schopnosti. Jako přesvědčený konzervativní nacionalista energicky hájil srbské národní zájmy, a to včetně těch, které nebylo možné prosadit. Nedokázal se smířit s faktickým odtržením Kosova od Srbska, které bylo již v roce 2000 realitou. Priority pro něj představovalo zachování společného státu s Černou Horou a co nejtěsnější vazby s Republikou srbskou v Bosně a Hercegovině. Žádného z těchto cílů však nedosáhl. Jen velmi neochotně se podřizoval nátlaku západních mocností, současně mu však nedokázal efektivně čelit.

V. Koštunica velmi rychle prohospodařil ohromnou popularitu, které se těšil v závěru roku 2000. Jím vedená Demokratická strana Srbska zůstala do značné míry náhodným seskupením průměrných, nevýrazných politiků. Marně hledala přitažlivou programovou vizi, kterou se snažila částečně nahradit oživováním ultrakonzervativních idejí či návratem k již dávno zvětralým nacionálním tradicím. 

Zoran Djindjić patřil na přelomu 80. a 90. let s Koštunicou k zakladatelům Demokratické strany. Oba spolu jako místopředsedové této strany krátkou dobu úzce spolupracovali. Již v roce 1992 se však jejich cesty se rozešly. Djindjić v pochmurných devadesátých letech vystupoval aktivněji než Koštunica. Svůj politický profil opakovaně účelově přizpůsoboval aktuální situaci i náladám veřejnosti. Několikrát se dostal na dosah k moci, nikdy však blíže. Bez Koštunici nedokázal Miloševiće svrhnout.   

Po převzetí moci se Zoran Djindjić dokázal velmi dobře, až brilantně orientovat v mnohých sférách politiky, v nichž Koštunica více či méně tápal. Rychle získal centrální mocenské postavení. Mohl se opřít o akceschopnou Demokratickou stranu, která disponovala širokou sítí aktivních lokálních organizací. Postupně se kolem ní (a tedy kolem Djindjiće) seskupili vůdci zhruba desítky trpasličích politických stran, které se jen díky společné kandidátce dřívější opozice dostaly do parlamentu. 

Pragmatický Z. Djindjić pochopil, že se Srbsko musí zbavit zátěže konfliktů předcházejícího desetiletí, smířit se s porážkami a nemyslet na odvetu, zapomenout na dřívější nespravedlnosti a další si nechat líbit. Společný stát s Černou Horou a udržení Kosova nepovažoval za prioritu své politiky. Jedinou cestu k překonání krize a k rychlé modernizaci Srbska viděl v co nejtěsnější spolupráci se západními mocnostmi.

Tento jistě racionální kurs, který předpokládal trpělivost a pokoru, bylo v srbské společnosti frustrované zklamáními minulého desetiletí nesnadné, ne-li nemožné prosadit. Trpělivost přitom scházela nejen většině srbských voličů, ale i samotnému Djindjićovi. Jako jeden, možná jediný bělehradský politik dokázal sice prezentovat reálnou vizi úspěšného rozvoje své země, nebyl však schopen správně načasovat jednotlivé etapy jejího uskutečňování a především přesvědčit o správnosti tohoto kursu většinu srbských voličů.

Spolupráce se Západem přinášela málo rozeznatelný ekonomický efekt, za to však značné politické komplikace, které začaly v očích srbské veřejnosti dále narušovat Djindjićovu mravní integritu. Předseda vlády prosazoval bezpodmínečnou spolupráci s haagským soudem, který byl v Srbsku oprávněně vnímán jako instituce pracující na základě politického zadání a který Bělehrad bezostyšně vydíral. Djindjić začal být podezírán, že kontaktů s Haagem využívá pro vlastní politické zájmy a pro oslabování politických oponentů. Část společnosti, která nedokázala pochopit, že přiblížení Západu je jedinou cestou k zlomení obručí spoutávajících Srbsko od 90. let, považovala Djindjićův kurs za zradu národních zájmů. Velmi k tomu přispěla politika rozhodujících velmocí, které se k Srbsku chovali jako k poloprotektorátu. Neustále naléhání na vydání údajných válečných zločinců a vysoce sporný průběh procesu s Miloševićem nepřinášely Srbsku katarzi, ale jen opakovaně otvíraly staré rány.

Djindjićovu popularita slábla i kvůli jeho velmi razantnímu, stále více autoritářskému politickému stylu. Postupně vyšachoval z exekutivy V. Koštunicu. (Koštunica definitivně ztratil zbytky moci v roce 2002, po transformaci Svazové republiky Jugoslávie na konfederaci Srbsko a Černá Hora.) Při eliminaci svých domácích politických konkurentů neváhal použít i vysoce problematických metod. Pod průhlednou, z právního hlediska neobhajitelnou záminkou nechal například z parlamentu vyloučit poslance zastupující Demokratickou stranu Srbska. Obětí podobných manipulací se stali i další dřívější Djinjdjićovi političtí spojenci, kteří začali ohrožovat jeho dominantní mocenskou pozici. Někteří z osobních poradců premiéra, o něž se Djindjić opíral mnohem více než o své koaliční partnery ve vládě, získali při nelegálních či nekorektních transakcích spojených s privatizací ohromný majetek.

Největším Djindjićovým - jak se záhy ukázalo fatálním - břemenem se staly jeho dříve vzniklé vazby na mafiánské kruhy spjaté s prostředím Miloševićových tajných služeb. Tyto Djindjičovy kontakty v říjnu 2000 výrazně přispěly k tomu, že odstranění autoritativního režimu proběhlo relativně pokojně. Kriminální klany se však následně nehodlaly vzdát vlivu. V březnu 2003 zorganizovaly na Djindjiće atentát. Zákulisí této politické vraždy není dodnes objasněno.

Po Djindjićově tragické smrti převzali moc v Srbsku vedoucí představitelé vládnoucí koalice. Žádný z nich nebyl osobností Djindjićova formátu. Během krátkého období do vypsání předčasných voleb v prosinci 2003 se vláda, kterou vedl Zoran Živković, dopustila řady chyb. Například mimořádný stav vyhlášený po premiérově násilné smrti nevyužila k likvidaci mafie, ale k neumělému pokusu o eliminaci svých politických protivníků.

Již během letních měsíců roku 2003 Srbsko znovu zapadlo do hlubokého politického marasmu, do kterého začalo zabředávat již v posledních měsících Djindjićova života. Vládnoucí koalice, která nedokázala udržet nastartované reformní tempo, začala kolabovat. Rychle rostla popularita šovinisticky orientované radikální strany, která se již v závěru Djindjićovy éry stala nejvýznamnější opoziční formací. K vzestupu radikálů přispěly nenaplněné přehnané naděje, zvětšující se majetková polarizace, skandály spojené se zneužíváním moci, ale také obžaloba Vojislava Šešelja tribunálem pro vyšetřování válečných zločinů na území bývalé Jugoslávie. Vůdce radikálů je v Haagu vězněn již více než dva roky, aniž by s ním byl zahájen řádný soudní proces. Člověk, kterého do jeho uvěznění dostatečná většina srbských voličů oprávněně považovala za nebezpečného extrémistu, se po propuštění stane jedním z favoritů příštích prezidentských voleb.        

Na jaře 2004 se po předčasných parlamentních volbách stal novým srbským premiérem Vojislav Koštunica. Jeho jmenování předcházela dlouhá zákulisní vyjednávání, která nakonec vyústila v ustavení menšinové vlády s podporou Miloševićovi stále věrných socialistů. Koštunicovu kabinetu, v němž většinu ekonomických resortů obsadili ministři z proreformně orientované strany G 17 plus, nelze upřít řadu dílčích úspěchů při stabilizaci situace v Srbsku. Během jeho mandátu se výrazně snížily politické emoce. Pro většinu občanů Srbska přestala být politika prioritní záležitostí.

Koštunica pokračoval ve spolupráci s haagským tribunálem. Dokázal však - alespoň navenek a jistě jen částečně - oslabit trpkost provázejí extradici vysokých armádních velitelů, které srbská veřejnost vnímala nikoliv jako válečné zločince, ale jako hrdiny bránící vlast proti albánskému separatismu a proti agresi NATO.

Nezastavil se ani proces privatizace, kterou však i nadále provázela řada skandálů. Její tempo se navíc výrazně zpomalilo. Ve vlastnictví srbského státu tak i po více než pěti letech po Miloševićově pádu nadále zůstává mnoho nerentabilních firem. Ekonomická stagnace je minulostí, životní úrovně významné části společnosti roste, daří se s úspěchem eliminovat černou ekonomiku. Tempo hospodářského růstu však nestačí nato, aby Srbsko začalo dohánět vyspělejší státy. Ve velkorysou a účinnou ekonomickou pomoc velmocí, která byla v Srbsku očekávána po svržení Miloševiće, již nikdo nevěří.    

Koštunica postrádá vůdcovské charisma. Není pro voliče atraktivním vizionářem, ale ani neumí či nechce používat lacinou demagogii. Nedokáže oslovit společnost jasným, přesně a srozumitelně formulovaným programem. Tyto slabiny se snaží kompenzovat drobnou každodenní prací a pravdivým obrazem státníka, který se nikdy nezapletl do žádné aféry, v politice se neobohatil; státníka, který pouze slouží veřejnosti a který se ze všech sil snaží hájit klíčové národní zájmy. V klidných dobách by tento politický marketink možná mohl i uspět. Ve stále labilním Srbsku však nemá větší šance.

Srbská společnost se totiž bude muset kromě pokračující obtížné transformace ekonomiky v dohledné době vypořádat se dvěma závěrečnými epizodami již skoro dvě dekády trvajícího rozpadu jugoslávské federace: osamostatněním Kosova a rozpadem společného státu s Černou Horou. 

Příští či přespříští rok získá Kosovo nezávislost. Na faktickém stavu se nic nezmění. Zřejmě bude jen následovat do Srbska směřující další uprchlická vlna místního slovanského a rómského obyvatelstva. Srbské societě však ztráta Kosova způsobí další velké trauma. Důsledkem bude nárůst popularity nacionalistických demagogů.

V Srbsku stoupá podpora názoru, nikoliv nepodobnému stanovisku, které v průběhu roku 1992 zaujímala stále se zvětšující část české veřejnosti k požadavku na samostatnost Slovenska. Pod trvalým tlakem černohorské elity, který již dávno přerostl v otevřené vydírání, sílí i v Srbsku hlasy žádající zpřetrhání posledních státních - dnes již vlastně jen formálních - vazeb s tímto miniaturním partnerem. Významná část srbské veřejnosti považuje za lepší ponechat Černou Horu jejímu osudu. Má již dost nekonečného dohadování s podgorickou oligarchií, tvořenou již skoro dvě dekády stejnými, krajně nedůvěryhodnými osobnostmi, které v první polovině 90. let horlivě spolupracovaly s Miloševićem.

Přesto bude úplné osamostatnění Černé Hory v Srbsku vnímáno jako další bolestná rána. Nové hranice znovu otevřou dosud nezhojené nacionální sentimenty. Především však bude nutné hledat novou formu vztahů mezi velkým počtem rozdělených rodin a řešit složité právní otázky související s občanstvím a majetkovými nároky. Nelze přitom vyloučit, že v Černé Hoře spontánně vypuknou ozbrojené srážky přívrženců a odpůrců její nezávislosti. V takovém případě bude prvním argumentem separatistů obžaloba, že konflikt vyvolal Bělehrad, který vzbouřence přímo řídí nebo jim alespoň poskytuje pomoc. Srbsko, jehož vláda by těžko mohla zabránit přechodu dobrovolníků ze svého území do Černé Hory, by se tak ocitlo na prahu nových sankcí a mezinárodní izolace.

Po nejbližších, ať již předčasných či řádných parlamentních volbách skončí vláda současné křehké a krajně nesourodé koalice. Nová exekutiva však těžko dokáže udělat pro Srbsko více než stávající Koštunicův kabinet. Demokratická strana se již částečně vzpamatovala z Djindjićovy tragické smrti a z následné neúspěšné vlády jeho nástupců. I ona však postrádá charismatické osobnosti, které by v nelehkých časech dokázaly získat trvalou podporu nedůvěřivé srbské společnosti. Takové kvality nemá ani vůdce Demokratické strany, současný prezident Srbska Boris Tadić. Ani představitelé této strany nevědí, jak by se vypořádali z výše načrtnutými problémy, na které se váže nepřehledné množství dalších komplikací. Demokratická strana navíc ve volbách nezíská absolutní většinu. Bude proto muset vytvářet koalici s politickými formacemi, které mají na některé klíčové otázky diametrálně odlišný názor.

Dlouhodobá stagnace srbské společnosti, převažující pocity deziluze a ztráty nadějí poskytují další šanci populistickým a militantně nacionalistickým stranám. Kromě Šešeljových radikálů je jednou z nich přednedávnem vzniklá formace Hnutí Síla Srbska, vedená miliardářem Bogoljubem Karićem, který získal za Miloševićovy éry pohádkový majetek. Případná vláda vytvořená Karićem, ale především převzetí moci radikály Vojislava Šešelja, které zůstává jednou z pravděpodobných eventualit, by sice ukončily současnou etapu stagnace a přešlapování, ale přivedly by zemi do další hluboké krize. Obruče bolestně lámané již více než pět let by Srbsko opět pevně obepnuly.

Autor: Jan Pelikán

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015