Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Barack Obama aneb Nový úděl pro americký (k)lid

Tomáš Sedláček, Hospodářské noviny, 6. listopadu 2008

V Americe vyhrála levice, řekneme, a zapomínáme přitom na to, že i ta nejlevicovější americká levice je pravicovější než nejpravicovější česká pravice. Postavte program Baracka Obamy vedle »drsného« hospodářského programu naší nejpravicovější strany a české účastníky zájezdu zaručeně popadne závrať. To je potřeba říci, než se rozvášní debata o levici ve Spojených státech. Ano, evropské a americké systémy se těžko srovnávají, přesto se o to pokusme. Snad nám to pomůže pochopit, jaké změny nás teď čekají.

Pro Američany je mnohé z toho, na co jsme zvyklí v Evropě, naprosto neuvěřitelné. A platí to i naopak. Může to znít humorně, ale když jsem během stipendijního pobytu povídal americkým studentům o českém bezplatném školství a hádkách kolem symbolických poplatků za zdravotní péči, mysleli si, že si z nich dělám srandu. Když jsem přihodil zmínky o laciné a všudypřítomné hromadné dopravě, o zdravotním pojištění pro všechny a státem zajištěných důchodech, mnoho studentů se zasnilo, jako bych jim vyprávěl pohádku.

V Americe na kvalitní vzdělání dětí šetří rodiče od jejich narození (u nás neprošlo ani symbolické školné). Zdravotní pojištění je dobrovolné (což u nás neuvažuje nikdo!) takže desítky milionů lidí může úraz zadlužit na celý život. Na důchod si také šetří každý sám. Na univerzitách východního pobřeží jsem se tedy překvapivě často setkával s obdivem k Evropě. Jako Evropana mne to pokaždé zaskočilo, protože osobně chovám obdiv jdoucí právě opačným směrem. Americké reformy jdou evropským směrem, ty evropské zase směrem k USA.

Účastníci vlastního zájezdu

A teď to srovnání. Začněme třeba u berní. České daňové břemeno je o osm a půl procentního bodu vyšší než americké. V USA stát vybere na daních 28,2 procent HDP, u nás 36,7. V Americe se tedy na stát pracuje pomyslných 102 dní v roce, u nás o měsíc déle. Jenže to srovnání není tak jednoduché. Už jen fakt, že v Evropě máme téměř o měsíc delší dovolenou, než jakou mají Američané s jednoduchým porovnáním zahýbe.

Zadruhé statistika nesrovnává stejné veličiny. Vezměme si například zdravotní pojištění. U nás je daní, ve Spojených státech nikoli. Průměrné zdravotní pojištění stojí Američana měsíčně téměř 400 dolarů na dospělého člověka, což je zhruba 13 procent průměrného příjmu. Shodou okolností je to skoro stejná výše jako u nás (povinných 13,5 procenta hrubého příjmu).

Tato částka se do výše daně v poměru k HDP nezapočítává. Američan tedy v průměru zaplatí za zdravotní péči nakonec podobně jako Čech, ale protože má svobodu volby, u které pojišťovny (a zda vůbec!) si dané pojištění zaplatí, není to započítáno do daňové zátěže. Podobné je to se vzděláním, dopravou (výdaje na veřejnou dopravu jsou ve Spojených státech mnohem nižší a Američané více jezdí autem) a důchody. Celkem vzato jsou tedy daně v USA sice nižší, ale občané za ně také mnohem méně dostávají.

Vlastně by se to dalo přirovnat k placenému zájezdu. Ty evropské jsou spíše all-inclusive - vy zaplatíte předem a stát vybere všem stejný jídelníček; vymyslí, kam se pojede za zábavou, a objedná společný autobus řekněme na sedmou ranní. Žádné další výdaje vás nečekají, ale také ani nijak velká svoboda. V Americe je to spíše na rovině individuální výpravy: vyberete si vlastní jídlo i program. Oboje má něco do sebe, každý jsme si zvykli na něco jiného.

Prostě jiná kultura

V Americe si chodí místní v sobotu sami uklízet veřejné parky, jako součást procházky, u nás to obstarává město či stát. Další logický krůček k tomu, proč trpíme vyššími daněmi. Na mnoha lavičkách v amerických parcích je měděná destička se jménem donátora. Nás to ani nenapadne a čekáme, přešlapujíce kolem, až to za nás zaplatí, zorganizuje a udělá stát. Prostě jiná kultura.

Bude Obamova hospodářská, reformní či mezinárodní politika radikálně jiná? Nebude. Bude zřejmě - a to ve všech výše zmíněných směrech - více evropská, více komunikativní. Ale každopádně zůstane pravicovější než naše nejpravicovější evropské návrhy.

Levá, pravá

V politice - a to je asi smutné poučení z našich vlastních nedávných voleb - se komunikace podílí na úspěchu mnohem větším dílem než samotné činy. Barack Obama zvažuje, že by ve vládě nabídl pozice i svým protivníkům. To je u nás, kde se politika bere jen a pouze jako mocenské a silové přetahování, věc neslýchaná. U nás se k vládním reformám, které se dotýkají všech, nepřizývají většinou ani nezávislí experti, natož zástupci opozice.

A koneckonců poslední kroky Bushovy administrativy při pomoci finančnímu sektoru jsou dostatečným důkazem, že i americká pravicová vláda vyčerpala všechny tradiční návody vlád levicových. Tak jaképak hraní si na učebnicové hrdiny. Amerika nám ukazuje, že stranická politika musí být podřízena zájmům státu, nikoli naopak.

Autor: Tomáš Sedláček, hlavní makroekonomický stratég ČSOB

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015