Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Obama pro Evropu

Tomáš Sedláček, Lidové noviny, 11. listopadu 2008

Za necelé dva měsíce, v lednu 2009, měla Evropa mít svého prvního prezidenta, člověka, který by mluvil za Evropu. Nepodařilo se to kvůli kolapsu „Lisabonu", a i tento leden budeme opět jen trpně vzhlížet k novému americkému prezidentovi, Baracku Obamovi, a vkládat do něj své tiché naděje, že svět bude vést moudře. Partnera, který by s ním tento nelehký úkol řešil, mu neposkytneme.

Evropským státům se v roce 2009 mohlo podařit to, co se zatím nepodařilo žádné politické, vojenské či totalitní osobnosti v její historii: totiž vést Evropu, navíc Evropu svobodnou. Budiž nám příjemné vědomí, že co se nikomu nezdařilo hrubou silou, jsme měli na dosah ruky na základě dobrovolnosti svébytných zemí EU. Jenže Lisabonskou smlouvu jsme si sami odmítli.

Spontánní Lisabon

Již nyní, při řešení světové finanční situace, je deficit evropského leadershipu bolestně patrný. Promarnili jsme dobu, kdy vývoj světa byl relativně bezproblémový, na globální obloze nebylo ani mráčku a ekonomiky se chovaly velice mile. Promarnili jsme ji mnohaletými hádkami o tom, kdo bude mít kolik hlasů v jaké radě, a obavami, že si jeden vezme více na úkor druhého. Teď, když se oblaka zatáhla, jsme bez jasných pravidel fungování do budoucna.

Toto vakuum může zaplnit někdo vzešlý ze spontánního a organického procesu (britský Brown, francouzský Sarkozy nebo německá Merkelová), ale zřejmé je, že Evropa svého „prezidenta" potřebuje, buď zvoleného, nebo spontánního.

V době, ve které žijeme, se hovoří o celosvětové ekonomické koordinaci, o přestavování půlstoletí starých brettonwoodských organizací, a občas dokonce i o novém globálním řádu. Jenže jak to chceme udělat, když se nejsme schopni domluvit ani sami mezi sebou? Čím méně budeme koordinovaní, tím slabší slovo ve věcech světových budeme mít, to je prostá a stará rovnice. A tím větší prostor bude muset zaplnit prezident americký.

Jaký bude svět s novým americkým prezidentem?

Evropa je z Baracka Obamy nadšena a má k tomu relativně dobrý důvod. Obama se tváří velice evropsky, je otevřenější komunikaci, boří mnohé zažité představy o USA jako o velmoci hrubé a kovbojské síly. Obama slibuje více měkké síly, více naslouchání. Má také (evropskou) schopnost pochybovat o nadřazenosti svého rozhodování. Obama se bude více radit (Evropa se radí stále) a pomaleji jednat (pomalost Evropy v mezinárodních otázkách je příslovečná, Gruzie budiž výjimkou).

Zdá si mi také, že USA budou za Obamy postmodernější - ve smyslu relativizace amerického pojetí o dělení světa na hodné hochy a zlosyny. Postmodernější také ve smyslu hledání jiných pohledů na věc, jiných pravd a náhledů. Američané se totiž postmoderním Evropanům často zdají jako idealisté a naivkové, kteří svět vidí černobíle a jsou tak hbití se spouští, že předtím, než se zamyslí, nejprve preventivně vyprázdní zásobník.

Evropané se zase konzervativním Američanům jeví jako vše relativizující mluvkové, kteří si nejsou jisti, jakou si koupit snídani, pořádají na to téma nekonečné kulaté stoly a umřou hlady dříve, než se rozhoupají k rozhodnutí. Oba extrémy jsou klišé a špatně a právě na Obamovi bude, aby oba přístupy sblížil a usmířil. To bude klíč k dalšímu vývoji americko-evropských vztahů.

Obama přitom disponuje neuvěřitelnou devízou - schopností zapojit odborníky napříč spektrem (do vlády chce dva republikány!) - a díky svým řečnickým schopnostem umí na lidi působit svým silným charizmatem. V době, kdy komunikace tvoří tři čtvrtiny úspěchu politika, je to určitě silná výbava chvályhodných vlastností. Ale i tyto vlastnosti bude třeba napnout na maximum možného, má-li Obama obstát.

Leden 2009 bude dobrodružný i z jiného důvodu. Nejenže Slovenská republika přijme euro, ale ve stejný den bude Česko přebírat otěže předsednictví od Francouzů. Zdědíme nedopracovanou Lisabonskou smlouvu a bude hodně záležet na nás, jak s ní naložíme. Vzhledem k tomu, že ji nemáme ani předratifikovanou Ústavním soudem, bude to situace přinejlepším úsměvná a přinejhorším trapná. Můžeme poposunout, ale také zbrzdit celou Evropu - jsme jeden z mála států, které smlouvu ještě neratifikovaly.

A poslední úvaha. Proč se tolik vyzdvihují, a to zejména v Evropě, komunikační přednosti Baracka Obamy? Protože Evropě, která se „Lisabonem" dobrovolně vzdává svého mezinárodního postavení, zbývá jen jediné: doufat v „komunikační schopnosti" Američanů. Aby jediný způsob, jak dosáhnout vyslyšení a snad i špetky prosazení našeho náhledu, nebyla naděje v naslouchací schopnost amerického prezidenta.

Autor: Tomáš Sedláček, makroekonomický stratég ČSOB

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015