Adam Černý, Hospodářské noviny, 24. istopadu 2008
Jestli to neschválíme, rozeberou si nás na šroubky! Tak by se dala zjednodušit hrozba či povzdech úřadu, který má na starosti české předsednictví v Evropské unii, pro případ, že bychom neschválili Lisabonskou smlouvu. Na tak vulgární formu hrozby se nutně ozývá alergická reakce: »To nám tu chce zase někdo něco vnucovat?!« Ve společenství sedmadvaceti demokratických států si lze něco takového stěží představit
V čem je tedy problém? Jsme v klubu, který nám skýtá především výhody a s členstvím jsou samozřejmě spojeny i náklady. Tady je třeba si připomenout první lekci mezinárodní politiky: »Otevřete si atlas!« I ti, kdo nejsou dnešní podobou Evropské unie nadšeni, připouštějí, že na tomto kontinentu žádný jiný klub než Evropská unie není k mání. Tak jaký má smysl se ofrňovat v jediné budově postavené v evropské vesnici?
Jedna z reakcí na možnou hrozbu po případném českém odmítnutí zněla: »To sem snad přijedou zase spojenecká vojska?« Ta reakce pěkně reflektuje česká trauma ze srpna 1968, ale vůbec nebere v potaz demokratickou povahu všech zemí unie. Navíc nabízí jen pocit úzkosti místo racionálního náhledu. Ten zní asi takto: pětadvacet zemí je schopno přijmout novou dohodu o vnitřním uspořádáním Evropské unie. Pokud Česko tuto dohodu odstřelí, vzkáže tím ostatním: »S vámi nehraju«.
Ti, co rozhodují i za ostatní
Pokud by nyní Česko Lisabonskou smlouvu zamítlo, zamítne ji nejen za sebe, ale nepřímo i za ostatní. Proto v úvahách nad ní musí kromě svých čistě domácích výnosů a nákladů započítat také výnosy a náklady ve svých vztazích k ostatním členským zemím. A to včetně pragmatických úvah, zda a co a jak může za svůj souhlas, či odmítnutí dostat, či o co může přijít. Je zcela příznačné, že v české debatě nad Lisabonskou smlouvou takové zásadní úvahy nezaznívají. Fňukání »Kdybych jsem to byl věděl, tak bych jsem sem nechodil« se nepočítají, protože ty patří k nedospělým chlapcům z filmu Knoflíková válka.
Jako nevyhnutelný kompromis je Lisabonská smlouva hájena i kritizována z nejrůznějších pozic. Irové ji v letním referendu podle podrobných průzkumů zavrhli například i z obav, že umožní, aby jim byl vnucován zákon o povolení potratů či že bude ohrožena jejich neutralita. Ve Francii z řad levice zaznívá stejný křik jako proti někdejší evropské ústavní smlouvě: »Jsou to otevřené dveře k ultraliberalismu, divokému kapitalismu!« Co země, to jiný argument, proto byla dohoda tak těžká.
… ale ještě se nerozhodli
Švédský parlament schválil minulý čtvrtek Lisabonskou smlouvu a posunul tak skóre zemí, které ji vzaly za svou na třiadvacet. Přesnější by však bylo napsat pětadvacet, protože i v Polsku prezident Lech Kaczynski, kde jeho podpis schází, řekl, že tak učiní, i když bez velkého nadšení. V Německu parlamentní procedura už také skončila a prezident Kohler čeká pouze na výrok Ústavního soudu.
V Česku je situace pootočená. Tam na výrok Ústavního soudu čeká celý parlament a také hlava státu. Až teprve pokud v úterý z Brna na podaný dotaz zazní »ano«, dají se poslanci a senátoři do práce. O co více si dali na čas, o to bude jejich rozhodování těžší.
Proč? Protože v Polsku a Německu se již zákonodárci vyslovili, Česko je poslední zemí, která se ještě nerozhodla, jaký má na Lisabonskou smlouvu názor. Je nepochybné, že hlavní metr, který na Lisabonskou smlouvu poslanci a senátoři přiloží, bude metr národní. Stejně nepochybné však je, že jenom s ním nevystačí. Už jen proto, že projednávaná smlouva se netýká výhradně České republiky, ale vymezuje pravidla pro všech sedmadvacet členských zemí.
Pokud Česko Lisabonskou smlouvu odmítne, dostane se do situace podobné Irsku, které přemýšlí, jaké řešení by mohlo ostatním po svém letním referendu nabídnout. Řešení se nabízí dvojí: Buď Irsko jasně definuje konkrétní problém, který pro něj Lisabonská smlouva představuje, a navrhne způsob, jak se s ním vypořádat. Anebo by mohlo zkusit vymyslet zcela nové řešení, nový dokument, který by byl přijatelný pro všechny ostatní.
Druhá možnost je málo pravděpodobná, protože předešlá jednání skončila s podobným výsledkem. Česku, které před vlastním rozhodnutím teprve stojí, se nabízí řešení třetí. Lisabonskou smlouvu přijmout a diskrétně si u svých partnerů, kteří jistě vidí, jaké má Praha starosti, vyjednat kompenzaci v úplně jiné oblasti. Komu to připadá jako kupčení, měl by si připomenout, že mezinárodní politika je hrou na více šachovnicích.
Autor: Adam Černý