Pavel Bratinka, Hospodářské noviny, 25. listopadu 2008
Evropská komise zruší normy týkající se kvality 26 druhů ovoce a zeleniny. A uvolní i desítku dalších norem. Vzhledem k tomu, že jde o produkci, kterou kupujeme všichni, nabízelo tohle rozhodnutí příležitosti, jak osvětlit nejen původ těchto norem, ale i způsob unijního rozhodování. Bohužel se tak nestalo. Čeho jsme se dočkali, byly spíše posměšné komentáře na účet »eurobyrokratů«, jako by to byli oni, kdo normy zavedl a vnutil bezmocným členským státům.
Ukažme si proto na příkladu okurek, jak to s těmi normami doopravdy bylo. Norma stanovující požadavky na kvalitu okurek (včetně pověstné maximálně dovolené zakřivenosti) pochází ze 17. listopadu 1964 a zavádí tři třídy jakosti: extra, I. a II. třídu. Rozhodlo o tom tehdejších šest členských zemí – Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko.
Důvod byl jednoduchý – tamním firmám odlišné normy v jednotlivých zemích ztěžovaly obchod v tehdejším Evropském hospodářském společenství. Tytéž důvody vedly k přijímání obdobných norem pro další druhy zeleniny a ovoce.
Nápad na vytváření společných norem zkrátka vznikl v hlavách podnikatelů a cílem bylo liberalizovat obchod a odstranit praktické překážky poté, co zmizely překážky celní. Na počátku tedy nebyl žádný zálusk bruselských byrokratů diktovat tvary okurek, které smíme jíst.
Důvody změn v okurkách
Odpovědnost za rozhodnutí, že se normy zavedou, leží plně na demokraticky zvolených politicích oné doby. Normy se časem vyvíjely, přičemž poslední velkou úpravu té okurkové provedly členské státy v roce 1988. Obecně platilo, že produkty nesplňující požadavky ani na II. třídu jakosti mohly být dodávány spotřebitelům pouze přímo, a nikoliv přes obchodní síť. V důsledku těchto norem byla část produkce využívána pouze na zpracování v potravinářských podnicích a nemohla se dostat ke spotřebitelům v čerstvém stavu.
Podnět ke změně tohoto stavu byl trojí: za prvé růst cen potravin. Zrušení norem zvýší množství ovoce a zeleniny v čerstvém stavu a přispěje k poklesu cen. Za druhé jsou obchodní řetězce dnes natolik mocné a mezinárodní, že si samy dokážou odstrašit dodavatele od případných podrazů v kvalitě -a nepotřebují k tomu donucovací moc států.
A za třetí je zde i důvod politický, který shrnula zemědělská komisařka Fischer Boel: »Už mám dost toho, aby mi byly regulace a la křivé okurky neustále předhazovány. Ráda bych proto pomohla ukončit debatu o tom, co všechno EU do detailu reguluje.«
Z těchto všech důvodů podala letos návrh na zrušení povinnosti normy dodržovat. Komisařka se v této snaze o liberalizaci setkala s tuhým odporem řady členských států, které zase byly pod tlakem silné lobby ze strany velkoobchodních i maloobchodních operátorů, jimž normy usnadňují život.
Složité úsilí o liberalizaci
Výsledkem těchto střetů byl pat na červencovém zasedání »zemědělské« Rady EU. Pro návrh se totiž nevyslovila dostatečná většina. Dostatečná většina se ale nenašla ani pro jeho zamítnutí. Pro tyto případy se v právu EU počítá s následující procedurou: Pokud se pro návrh najde dostatečná většina v Řídícím výboru pro ovoce a zeleninu (ve kterém má každý stát stejnou váhu hlasů), může Evropská komise návrh přijmout a legislativa je podle toho upravena.
A proto se nyní můžeme těšit na to, že křivé okurky nebudeme muset shánět u pěstitelů, ale budou k dispozici i v obchodě za rohem.
Autor: Pavel Bratinka, spolumajitel společnosti Euroffice