Předsednictví aneb Jak to Evropě osladíme


Luboš Palata, Finanční magazín, 1. prosince 2008

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy si své předsednictví v Evropské unii představoval úplně jinak. Myslel, že obnoví vládu Evropanů a Evropy, tedy ve svém pojetí hlavně Francie a Francouzů nad Středomořím. K tomuto účelu by měla sloužit velkorysá Středomořská unie, která bude s pomocí miliard z evropských fondů financovat návrat této části světa do evropského civilizačního prostoru. Zůstalo u jednoho summitu. Založil sice organizaci, ale ta nemá ani peníze, ani nástroje, které by ji přiblížily Sarkozyho cíli.

Sarkozy se chtěl během půlroku, kdy Francie předsedá unii, postavit do čela světového boje proti globálnímu oteplení a vytěžit z toho technologický skok, kterým by se Evropa (v čele s Francií) opět vrátila do vedoucích pozic světové ekonomiky.

Během končící ratifikace Lisabonské smlouvy všemi členskými státy unie plánoval francouzský prezident naplno rozehrát jednání o nejvyšších představitelích Evropské unie, tedy evropském prezidentovi, ministru zahraničí a šéfovi Evropského parlamentu, z nichž nejméně jeden by podle jeho představ měl být Francouz.

A kdyby náhodou ne, tak jedině pod podmínkou, že nejvyšší křeslo bude napříště přichystáno právě pro Sarkozyho samotného.

Naplánoval také dohodu s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem o strategickém partnerství mezi Evropou a Ruskem. Znovu by vrátilo euroasijskou velmoc do evropské politiky a unii (a samozřejmě Francii) by zajistilo suroviny ze Sibiře pro několik dalších generací.

Co zbylo z francouzských plánů

Jenže všechno je jinak. Elegantní šedesátník Alain Lamassoure je jedním z lidí, kteří o tom vědí nejvíc. Za svoji dlouhou politickou kariéru už stihl být několikrát ministrem francouzské vlády, je vlivným europoslancem, ale co především, je jedním z klíčových zahraničněpolitických poradců prezidenta Sarkozyho. A protože, jak vám dnes v Paříži všichni potvrdí, francouzská zahraniční politika se nyní nedělá na ministerstvu, ale přímo v Elysejském paláci, je Lamassoure jedním z nejzasvěcenějších.

Když se ho zeptáte, co jsou největší úspěchy francouzského předsednictví, tak vyjmenuje tři, ale ani jeden z nich si Francie neplánovala. „Dokázali jsme se vypořádat se situací po irském referendovém, ne‘ Lisabonské smlouvě. Dokázali jsme se postavit Rusku. Když začala ruská invaze do Gruzie, Spojené státy nebyly schopny nic udělat, NATO jako by neexistovalo, jediné, co existovalo, byla Evropská unie, říká Lamassoure.

„A naším třetím úkolem je zvládnutí finanční krize, dodává s tím, že se ji určitě nepodaří zcela vyřešit za francouzského předsednictví. „Prostě musíte umět improvizovat, říká Lamassoure na otázku, co je pro zvládnutí předsednictví EU nejdůležitější.

Budeme-li vycházet z francouzských zkušeností, není třeba se o české předsednictví v Evropské unii bát. Ostatně to ani nevypadá, že by se Češi nějak báli. Vyděšená je naopak Evropa. „Je nepředstavitelné, aby země, která bude předsedat Evropské unii a jejímž hlavním úkolem bude posunout ratifikaci Lisabonské smlouvy, neměla sama Lisabonskou smlouvu schválenou, říká otevřeně jeden vysoký francouzský diplomat.

Naopak Češi sami v tom nevidí problém. Ústavní soud si dává pěkně na čas. A když si předkladatel ústavních námitek proti Lisabonské smlouvě prezident Václav Klaus potřebuje udělat výlet do Irska, tak se, světe, div se, trefí zrovna do dne, kdy má Ústavní soud Lisabonskou smlouvu projednávat. Náhodička. Smůla.

„Pokud tomu dobře rozumím, když český Ústavní soud označí Lisabonskou smlouvu za dokument odporující ústavě, tak ji také schválíte. Jen jinou většinou… ptá se naivně další francouzský diplomat. To, že něco takového není v Česku nikdo schopen ani připustit, natož provést, se do Paříže ještě nedoneslo.

V hlavní roli Klaus?

Zato se do Francie doneslo, co je zač český prezident Václav Klaus. „Prezident ale u vás nemá žádné pravomoci, utěšují se Francouzi a spolu s nimi i zbytek Evropy. A tváří se velice vyděšeně, pokud se dozvědí, že Klaus je dnes nejsilnější figurou na české politické scéně a má zcela fatální vliv na české veřejné mínění.

A že zatímco u Klause se ví, že bude hlavou českého státu ještě více než čtyři a půl roku, u premiéra Mirka Topolánka se naopak neví dne ani hodiny, kdy přestane být předsedou Občanské demokratické strany, nebo dokonce vlády.

A pak už bude jen na Klausovi, koho si vybere za českého premiéra a zda mu tento nový předseda české vlády nedá volnou ruku při půlročním řízení Evropské unie.

Prezident Klaus se tváří, že mu na něčem takovém ale ani trochu nezáleží, že stejně takový malý stát nemůže směřování Evropské unie ovlivnit, že je to jeho slovy „jenom taková evropská hra na demokracii. Ale ve skutečnosti dělá všechno pro to, aby evropské otěže vzal pevně do svých rukou.

Proto když se důležití Francouzi zeptali, co se s těmi Čechy a především Klausem dá před předsednictvím dělat, poradil jsem jim jedinou věc: aby Nicolas Sarkozy zvedl telefon a osobně pozval Václava Klause na večeři, na oběd nebo aspoň na snídani, či úplně nejlépe za ním zajel do Prahy. Podobně jako to před časem, během německého předsednictví, udělala kancléřka Angela Merkelová, která si tím sice nezajistila Klausovu podporu pro Lisabonskou smlouvu, ale alespoň jeho dočasné mlčení.

Bohužel, Francouzi poslouchali kolenem, anebo si Sarkozy prostě nedal říci a místo Klause pozval na začátku listopadu do Paříže premiéra Mirka Topolánka. Tomuto pozvání navíc předcházely dva týdny mediálních spekulací o tom, že si Sarkozy chce půlrok předsednictví protáhnout o rok, a to tím, že bude předsedat summitům zemí eurozóny. To je skupina, v níž ani Česko, ani po něm předsedající Švédsko nejsou, ale je tak dominantní, že co se tam upeče, to nakonec v devadesáti procentech případů platí pro celou sedmadvacítku.

Sarkozy na obědě s Topolánkem sice všechny tyto spekulace vyvrátil, popřál Topolánkovi mnoho úspěchů a ještě ho označil za státníka, který „dělá rozumnou evropskou politiku. Bylo to sice hezké vyjádření solidarity, ale u Klause si tím rozhodně nepomohl a přidal se tak říkajíc k bojující straně, která nemá daleko k všeobecné kapitulaci.

Osladíme, nebo osolíme?

Několikrát jsem během nedávno stráveného týdne v Paříži musel zapojit všechny své lingvistické znalosti, abych svým francouzským protějškům vysvětlil reklamní slogan českého předsednictví, který zcela nepřeložitelně zní: „Evropě to osladíme.

Navíc doplněný televizním šotem, z něhož vyplývá, že Češi, dokonce i ti ve světě nejproslavenější, se neumějí chovat u stolu a osladit si kávu kostkou cukru je pro ně neřešitelný problém. Někteří Západoevropané, kteří ho zhlédli, se ptali, zda tím naznačujeme, že i z takové maličkosti, jako je oslazení kávy, uděláme během českého předsednictví problém. Zaznamenal jsem i dotaz, zda tím naznačujeme, že chceme změnit systém kvót na cukrovou řepu, případně cla na dovoz třtinového cukru. Jiní to pochopili tak, že už prostě chceme být hodní a po mnoha hořkostech, které jsme už stačili Evropě způsobit, jí to teď během toho půl roku chceme vynahradit.

„,Osladíme‘ znamená v češtině i něco jako, osolíme‘. Třeba jako že vám osolíme tu kávu, snažil jsem se to přeložit, seč jsem mohl. Francouzi se stejně jako před časem jeden německý diplomat snažili tvářit, že to pochopili, ale bylo na nich vidět, že nepochopili nic.

České předsednictví je ale naplánováno mnohem lépe, než je vymyšlený onen reklamní šot. Jeho motto „Evropa bez bariér je mnohem lépe přeložitelné než reklamní slogan se slazením. Bezpečná a udržitelná energetika (tedy výstavba nových jaderných elektráren v Evropě), revize rozpočtu a reforma společné zemědělské politiky ( jak neplatit tolik peněz francouzským farmářům), transatlantické vztahy (zorganizování summitu amerického prezidenta Baracka Obamy s Evropskou unií), západní Balkán (rozšíření o Chorvatsko), východní Evropa (takzvané východní partnerství EU se všemi kromě Ruska). A bodem „instituce a jejich reforma se myslí ona zmiňovaná Lisabonská smlouva, i když to není takto přímo řečeno, protože to je pro klausovskou část ODS rudý hadr.

Všechno bude jinak

Není třeba být velkým prognostikem, aby už teď bylo možné říci, že z celého hezky naplánovaného programu českého předsednictví o mnoho víc než ono „oslazení Evropy nezbude.

Pokud jde o atomovou energetiku, ta zajímala Evropu v době, kdy se ropa šplhala ke sto třiceti dolarům za barel a vypadalo to, že svět se řítí do energetické krize. Je z toho krize ale úplně jiná, místo prudkého rozvoje světové ekonomiky je tu prudké přibrzdění, ne-li rovnou couvání do recese, a pád cen všech energií.

Také zemědělská politika byla možná reformovatelná ve chvíli, kdy světové ceny potravin rostly a zdálo se, že svět pociťuje nedostatek. Jenže ceny potravin, stejně jako surovin, strmě padají dolů a brát v takové situaci především západoevropským farmářům evropské dotace může jen politický sebevrah.

Další bod, západní Balkán, to je pro příští měsíce především Chorvatsko, které má reálnou šanci stát se během jednoho až dvou let členským státem Evropské unie. Bez Lisabonské smlouvy a schválení nových pravidel fungování EU to však bude velice obtížné, ne-li nemožné.
Takže zbývají transatlantické vztahy. Schůzka Evropanů s Obamou by se na začátku příštího roku konala, ať by EU předsedal kdokoli, jen by se asi nekonala v Praze. Je třeba doufat, že nový americký prezident po svém příletu neprohlásí, že do „Českoslovinska se chtěl vždy rád podívat.

Jaké tedy české předsednictví Evropské unie, které přijde české daňové poplatníky na tři miliardy korun, bude? Evropská unie se bude potácet ve finanční krizi a bohatší západní polovina EU bude padat do recese.

Některé země, jako například Maďarsko, se přes mnohamiliardovou pomoc nevyhnou státnímu bankrotu.

Ukrajina se v politickém chaosu možná začne rozpadat a ruská armáda bude okupovat Krym. Evropští spojenci odmítnou další posílení mise v Afghánistánu a NATO bude muset začít evakuovat své poražené jednotky.

Irsko odmítne vyhlásit druhé referendum o Lisabonské smlouvě a vyhlásí referendum o vystoupení z unie. Bude ale také neúspěšné.

V České republice budou už od prosince probíhat jednání o sestavení nové vlády po pádu kabinetu Mirka Topolánka a do konce českého předsednictví v Evropské unii neskončí. Českým působením zcela „přeslazená Evropská unie zruší s okamžitou platností systém půlročního rotujícího předsednictví. A země, které přijaly Lisabonskou smlouvu, začnou plánovat novou Evropskou unii, v níž už Česká republika ani Irsko nebudou.

Science fiction? To by Nicolas Sarkozy, kdyby mu někdo před rokem tvrdil, čím se bude v rozporu se svými plány jako hlava Evropské unie zabývat, řekl asi také.

Autor: Luboš Palata

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality